9°C
Téměř to působí, jako by Jiří Šlitr tušil, že mu osud nedopřeje luxus požehnaného věku a klidného stáří. Geniální hudební skladatel žil ve zběsilém tempu. Co stihl za pětačtyřicet let života, jiní neprožijí za dvojnásobný počet let.
Šlitr si potrpěl na svobodu v profesním i osobním životě. I když je s ním bytostně spjat, nikdy se oficiálně nestal členem souboru divadla Semafor, stejně jako nikdy nevstoupil do svazku manželského. Mnišským životem plným odříkání ale rozhodně nežil. Naopak.
Miloval luxus. Potrpěl si na drahé věci, obleky i auta. Jak se vědělo už tehdy a vypráví se to do dnešních dnů, Šlitr měl rovněž téměř nezdolnou slabost pro mladá děvčata. A nutno říct, že s ní ani nijak zvlášť nebojoval. Fanynkami a „múzami“ se legendární hudebník obklopoval často a rád. Stejně jako je rád střídal. Udržet si Šlitrovu náklonnost a přízeň bylo pro dívenky, které se o to pokoušely, velkou výzvou a dříve či později jejich snahy ztroskotaly na tom, že skladatel zkrátka ztratil zájem. Podobně by to nejspíš dopadlo i s Jitkou Maxovou - náruživou návštěvnicí představení Semaforu - kdyby její i Šlitrův život neukončil jedovatý plyn. Našli je oba mrtvé v posteli. Bok po boku.
Nikdo nikdy nepotvrdil existenci dopisu na rozloučenou, a tak se už tehdy rojily nejrůznější teorie. Jedni hovořili o dobrovolném odchodu ze světa obou zesnulých, jiní se nebáli vyslovovat domněnky o vraždě. Vyšetřovatelé ale případ uzavřeli s tím, že se jednalo o nešťastnou náhodu.
