Naposledy jsme se spolu viděly před dvěma roky. Co je u vás nového?

Takových věcí… Jednou z těch hlavních změn je to, že mi loni na podzim vyndali z nohy železa po úrazu na lyžích z roku 2016. Naštěstí všechno dopadlo dobře, musím to zaťukat. No a dál? Vnoučata mám zase starší, Honzíkovi už bude jedenáct, Jáchymovi devět. Já jsem taky o pár let starší, stejně tak Vašek. (směje se) Ten čas hrozně letí, hlavně na těch dětech to člověk vidí. Taky za sebou mám premiéru jedné úspěšné hry nazvané Jsme v pohodě…

Tu jsem viděla! Dlouho jsem se tak nenasmála.

Děkuju! Taky to pořád moc rádi hrajeme. A letos v únoru jsme měli premiéru hry Kytice, takový ohlas jsem za celou dobu, co jsem u divadla, nezažila. Pokaždé máme potlesk vestoje a neustále vyprodáno, nejdou na to skoro sehnat lístky. I svým známým, kteří by to rádi viděli, musím říkat, ať počkají, až to trochu opadne. Pokud to tedy někdy opadne… Určitě se stala ještě spousta dalších věcí, ale takhle najednou si na ně nevzpomenu.

No, já se ptala spíš proto, že podle mě velkým zastáncem změn nejste. Spíš se zdáte být celkem konzervativní, jak v pracovním, tak v soukromém životě. V Národním divadle jste asi 45 let, 35 let s jedním mužem…