Jak jste v první chvíli reagovala, když jste našla oběšenou maminku na půdě? Nedokážu si představit sebe v 16 letech…

„Šla jsem do koupelny, vyčistila jsem si zuby a pak jsem zavolala záchranku. A až potom mi to vlastně začalo docházet. Ale ta první chvíle byla takový mentální šok. Byla jsem hodně racionální, chtěla jsem vyřešit situaci. Navíc se to stalo v den, kdy by měl táta narozeniny.“

Tušila jste, že by se něco takového mohlo stát?

„Chtěly jsme s  mamkou začít nový život. Netušila jsem, že by to bylo až do takové míry špatné, ale člověk u svých nejbližších vždycky vytuší, že se v nich něco děje. Už jen to, že tatínek umíral doma, každý týden, co jsem se vrátila ze školy, jsem viděla, že zhubnul o dalších deset kilo.“

Žila jste poté u své o jedenáct let starší nevlastní sestry. Jak zvládala vaši výchovu?

„Tak já jsem se chovala jako pubertální spratek. Nemohu říct, že jsem teď už dospělá, ale v těch šestnácti letech jsem byla jelito. A jak toho bylo na to jelito hodně a nevědělo, jak se s tím vypořádat, tak jsem se chovalo hrozně. Nadávala jsem, nazývala jsem sprostě lidi, byla jsem neuchopitelná.“

A jak si s Vámi tedy sestra poradila?

„Nijak, musela mě nechat. Já jsem jako takový únik měla konzervatoř v Brně. A než mi bylo osmnáct, tak jsem si našla s tehdejším přítelem byt a odstěhovala jsem se.“

Docházela jste k nějakému psychologovi?

„Byla jsem sice u pár odborníků, ale vždycky tak na jedno sezení. Nedávala jsem to. Protože oni se v  tom hrozně rýpali, je to fascinovalo. Až jsem si říkala, jestli jsem u psychologa, nebo dávám nějaký návod. Mně tohle ani nepomůže, já si musím pomoct sama. A neptejte se, protože odpověď je: Ne! Nepomohla jsem si. Pro mě je to boj na celý život.“

Měla jste mamince za zlé, že Vás tady nechala?

„A jak. Strašně jsem nadávala, pak jsem si ale uvědomila, že ona byla tak nešťastná, že by netrápila jen sebe, ale i mě. A to když si uvědomíte v sedmnácti letech, tak je to úleva. Ale ten rok bolu a žalu byl hustej. Nadávala jsem, byla jsem naštvaná, že všechno vzdala.“

Neměla jste někdy v té době myšlenky, že byste si také vzala život?

„Ne. No, i když… Ale teď mám spíš ještě větší chuť žít. Když vím, co se stalo a proč se to stalo. Chci žít pro ty lidi nahoře, něco tu zanechat. Protože moje generace Fialů se mnou skončila, takže chci do svatby něco vybudovat. Aby si lidé říkali: Jo, to byla ta Fialová.“

Je Vám 22 let. Kdy se chcete vdávat?

„Teď si chci ještě dodělat všechny slíbené projekty, ale není to tak, že by mi přišly další a další nabídky a já bych odkládala svatbu a mateřství. Dala jsem si deadline, že bych chtěla do roka otěhotnět.“

Předpokládám tedy, že přítele máte, když už pomýšlíte na svatbu?

 „Ano, jsme spolu sice teprve půl roku, ale známe se už dlouho. Je také divadelník a dělá v muzikálech v Brně, Ostravě, Plzni.“

Snáší to dobře, že se mu doma rodí hvězda?

„Je na mě pyšný. Vždycky si pustí můj výstup a zhodnotí to. Dělá mi takového kouče, třeba když si v autě zkouším písničky, tak mi říká: Ne, tenhle to dělá tak a tak. Opravdu mi moc pomáhá.“

Nezávidí Vám?

„Mluvili jsme o tom a říkal mi, že by tu slávu ani nechtěl. Každopádně je prý se mnou připravený na všechno.“

Takže už jste přesvědčená, že to vydrží?

„Tak zatím to drží, přestože se mnou zažívá hnusné věci. Protože když toho má člověk plné zuby, tak si to vylejvá na svých nejbližších, ale zatím drží, kluk ušatej.“

Nežárlí na Vaše fanoušky?

„Tak žárlí, ale to já taky na každou holku, na kterou se podívá. Ale ono je to trošku vzrušující, když mi přijde nějaká zpráva a on: Aha, kluci, jo? A já: No, tak holky mi asi psát nebudou. On: Aha, aha, no na mě se na zkoušce podívala jedna holka. Já: Prosím? Takže se tak pěkně štengrujeme. Štve ho to, ale je to, doufám, ve prospěch našeho vztahu.“

Ani nežárlil na to, když jste nafotila odhalené snímky do pánského časopisu Playboy?

„Tak to trochu ano.“ (směje se)

Nelitujete dnes, že jste do toho šla?

„Vůbec ne. Klidně bych do toho šla znovu. Ta fotografka, za kterou jsme jeli do Londýna, fotí stylem, že si člověk řekne, že je to vkusný, přestože je tam něco odhalené. Mně se ty fotky opravdu líbí. Říkala jsem si: Když mám prsa, boky, ženské křivky, tak proč to neukázat.“

Kam se ale teď ty křivky poděly?

„Stres. Není čas se najíst. A hlavně, já jsem perfekcionalista, a dokud nejsem sama se sebou spokojená, což jsem během Tváře nebyla ještě nikdy, tak na sobě makám. A jelikož mi dávají věci, kde zpívám a hodně se hýbu, tak chci mít fyzičku, abych to udýchala. To znamená, že chodím běhat.“

Chtěla byste přibrat zpět?

„Já si trochu chybím. Mám ráda svou postavu, ač jsem ji tedy dlouho neměla ráda. Protože jsem krev a mlíko, prsa jsem měla efka, zhubla jsem je, takže mám tak céčka, ale jinak jsem taková venuše. Teď jsem ale vyschlá venuše. A i příteli chybím. Říká: Máš to pěkný, ale není za co chytit.“

Na fotografie jste se svlékla. Co do filmu, dělalo by vám to potíže?

„Já nevím. Vica Kerekes na tuto otázku odpovídala slovy: Já jsem herečka a moje tělo je moje práce. A já to mám stejně tak. To už bychom musely dělat netykavky i při líbání.“ (směje se)

V Tvoje tvář má známý hlas se sice nesvlékáte, ale převlékáte. Máte za sebou Jiřího Korna, Jennifer Lopezovou, Nicki Minaj a Seana Kingstona. Které vystoupení pro Vás zatím bylo nejtěžší?

„Asi ta Jennifer a pak ten Sean Kingston, protože jsem byla obrovská. Ale opravdu obrovská. A jak jsem byla v tom obleku, tak se mi motala hlava, bylo mi špatně, topila jsem se ve vlastní šťávě. A těšila jsem se, až to odzpívám. Ještě jsem do toho měla virózu, takže hrůza.“

Hned v prvním díle jste se předvedla jako Jiří Korn. Myslíte, že to byl záměr, když jste čtyřnásobná mistryně světa ve stepu?

„Udělali to dobře, že mi ho dali. Vlastně mě nikdo moc neznal, takže když si lidi říkali, kdo to je, tak jsem aspoň měla nějakou známou postavu. Potom jsem ale slyšela, že o mně lidi psali, jestli mi to není trapné, když jsem mistryně světa ve stepu, že dělám, že neumím stepovat. Ale já nedělala, že neumím stepovat, jen jsem se připravovala. A ono to někdy na začátku tak vypadá, že neumíte stepovat, protože se učíte něco nového, stavíte kroky, a to je normální proces.“

Proč jste vůbec ve svých sedmi letech začala stepovat?

„Protože mě tam přihlásila maminka v mých rodných Pardubicích, jelikož byla taková akce, že jste měli dva druhy tance za cenu jedné lekce. To druhé byl nějaký jazz. A mě víc začal bavit step. A později jsem se rozhodla, že bych v tom chtěla pokračovat profesionálně.“

Je to drahý sport?

„Stepky stojí okolo 5000 korun, a když je člověk vydrbe tak za dva měsíce, tak každé dva měsíce kupuje nové. Já jsem neposedná, takže jsem s těmi stepkami trénovala skoro pořád.“

Říká se, že naučit se tancovat dokáže téměř každý. Co step?

„U stepu je důležité mít cit pro rytmus. Stepař je někdo mezi hudebníkem a tanečníkem. Vlastně bubnujeme nohama, a když nemá bubeník cit pro rytmus, tak je to průšvih. Takže když nemá smysl pro rytmus stepař, tak to sice není průšvih, ale není to dobrý. Navíc to je i fyzicky náročný sport.“

Ještě stále stepujete profesionálně?

„Už ne, skončila jsem v šestnácti, protože nebyl a není čas. Učila jsem na JAMU, a když mi lidi napíšou, tak učím třeba i jejich děti, ale mě už ten soutěžní step ani nebaví.“

Dostala jste už nějaké další nabídky, poté co jste se objevila v Tváři?

„Ano. Zatím mohu říct, že budu hrát v Ordinaci v růžové zahradě. Ale víc neprozradím.“

Jste připravená na slávu?

„Samozřejmě trochu připravená jsem, ale už teď je to nepříjemné, a to se vlastně nic neděje. Když jsem řekla příteli, že do toho jdu, tak mi řekl: Hlavně se z toho nepo*er. Z těch lidí. Já jsem hodně emotivní člověk a nemůžu se zavděčit všem. To si stále opakuju.“

VIDEO: Katčina jmenovkyně Brožová a kolegyně z Tváře: Má už chlapa?!

Video
délka: 01:59

Kateřina Brožová rozhodně není na ocet! Má už za Soukupa náhradu? Markéta Reinischová, Jan Jedlička

Fotogalerie
71 fotografií