Přelom pro vaši kariéru byl film Rebelové. Tam jste měla hlavní roli, přitom vás v Česku skoro nikdo neznal.
To jsem dodnes nepochopila, jaké jsem tehdy měla štěstí! Byla to naprostá euforie. Když mi zavolali, musela jsem dokonce na chvíli odložit sluchátko, abych mohla nadšením ječet. (směje se) To se mi na Filipu Renčovi hrozně líbí, že často obsadí někoho úplně neznámého. Spousta režisérů si vybírá pořád ty stejné herce. Já neříkám, že to je špatně, ale nikdo nový nemá šanci. Navíc i já jako divák se občas ráda podívám na někoho jiného než na deset obličejů pořád dokola. (směje se) Toho si u Filipa cením.

Asi jste ale tenkrát nečekali takový úspěch, ne?
To nečekal nikdo. Teda Filip tvrdil, že z nás udělá hvězdy, ale my to brali dost s rezervou. Ale to, co se stalo pak… Chvíli to bylo až moc, mně bylo jednadvacet a nechápala jsem, co se to najednou děje. Takhle nějak se asi musí cítit vítězové SuperStar, po nás se taky vrhaly davy dětí, co chtěly podpisy, a málem nás ušlapaly. Vlastně jsem byla ráda, když to pak trochu opadlo.

To se nedivím, byla jste tak hubená, že je div, že vás fakt neušlapaly.

To je fakt, jednu dobu jsem měla asi pětačtyřicet kilo. Ale to proto, že jsem prodělala střevní chřipku. Jinak tak o dvě kila víc, pohoda. (směje se) Já ale moc nejedla, nebylo to úplně zdravé období. Bylo toho tolik, že jsem třeba čtyři dny na jídlo naprosto zapomněla. Což teda dneska moc nechápu.

Nehladověla jste cíleně?
To ne, spíš toho bylo prostě tolik, že jsem na jídlo nemyslela. I když možná to částečně i cílené bylo… Každopádně to bylo špatně, nic v těle pak nefunguje tak, jak má. Měla jsem v té době jedenáct zubních kazů, protože jsem prostě do těla nedostávala žádné živiny. Na plátně to ale vypadalo dobře. Někdo se hubený narodí, já jsem holt hubená, když nejím. (směje se) Ale nedoporučuji to.

Viděla jste Rebely někdy v poslední době?
Já je neviděla snad od premiéry! Budu to muset napravit. Já měla s tím filmem dřív totiž trošičku problém. Jak toho bylo všude plno, v rádiích neustále hráli Pátou a Š š š, měla jsem pocit, že už musím každýho otravovat. Viděla jsem na sobě jen chyby a štvalo mě, že jsem s tím moc spojovaná. Dneska jsem samozřejmě šťastná, že jsem něco takového měla možnost natočit, vždycky za to budu vděčná.

Přišlo pak hodně dalších nabídek?
Paradoxně skoro žádné. To mě štvalo. Aspoň tedy ne ty herecké, pořád mě někam zvali jako zpěvačku. Já ale chtěla hrát, zpěv pro mě byl vždycky spíš vedlejší.

Nakonec jste v Česku hrála hodně, byla úspěšná… A přesto jste se před narozením dcery odstěhovala zpět na Slovensko.
Bylo to těžké. V Praze jsem strávila třináct let, měla jsem tady práci, kamarády, krásný byt na Vinohradech… Pořádně mi to došlo, až když odjel stěhovací vůz a my se s mužem vydali v narvaném autě za ním, já těhotná, všude nějaké moje krámy, dvě kočky, fíkus… (směje se) A někde u Brna jsem začala strašně brečet, že jsem z té Prahy fakt odjela. Navíc do bytu v paneláku 1+1, kterej máme se sestrou a slouží k pronájmu. Tam jsme ale byli jen rok, řekla jsem muži, že to tam prostě nevydržím. On chtěl se stěhováním počkat až do domu, ale já byla neodbytná, že i kdybychom se měli přestěhovat do většího bytu jen na rok, tak to bude lepší než zůstat tady. Nakonec z toho byly roky tři.

Navíc prý pro vás nebylo úplně snadné na Slovensku sehnat práci.
To bylo těžké, protože dlouho nikdo netušil, že tam jsem, že už nejsem v Česku! Začátky byly náročné… Já nechtěla pracovat moc, ale když už bylo malé půl roku, tak bych si občas něco odtočila a zase šla, jak to dělaly moje kolegyně. Jenže mi pořád chodily nabídky akorát z Prahy. Takže jsem jezdila jako blázen i s malou, s narvaným autem všemi postýlkami, kočárky a vaničkami na otočku do Čech. Točila jsem pohádku Tři bratři, seriál Vinaři… Byly to menší role, ale pořád jsem jezdila. A malá ještě nesnášela jízdu v autě, no paráda. To období trvalo asi tři roky. Z Prahy pořád chodily nabídky na hlavní role a já odmítala. Chtěla jsem jen ty malé, aby se to dalo skloubit, ale ty mi zas nikdo nechtěl dát. Hodně mě mrzelo, že jsem pořád musela říkat ne, a přitom jsem na Slovensku neměla do čeho píchnout.

Kdy přišel zlom?
Jak říkám, trvalo to tři roky a já už byla zoufalá. Až jsme zvažovali, že se odstěhujeme zpět do Prahy. Ale to by bylo šílené, když jsme na Slovensku stavěli dům, muž má angažmá ve Slovenském národním divadle… Naštěstí za pět dvanáct přišla nabídka, po ní další a další. Pak jsem v jednu chvíli vyhrála snad tři konkurzy, že jsem si pomalu ani neuměla vybrat. Takže se všechno v dobré obrátilo. Na Slovensku se obecně točí čím dál víc, vznikají tam moc hezké projekty a je to fajn. Práce tam mě baví, mám divadlo i natáčení, je to super.

Nemrzí vás, že jste o popularitu v Česku přišla?
No já myslela, že už jsem o ni přišla úplně, že už si mě nikdo nepamatuje. Ale teď jsme byli na dovolené v Řecku, tam s námi byli v hotelu i nějací Češi a hned si přišli pro fotku. Až jsem byla překvapená, že mě poznali. Asi proto, že se tady ty věci pořád reprízují, tak mají pocit, že jsem stále v Česku.

Vy se tak nějak stále střídáte se sestrou. Ta je zas v posledních letech spíš v Česku než na Slovensku.
To je fakt, my se pořád nějak míjíme. I když ona bydlí na Slovensku, do Česka dojíždí. Točila tady každé léto několik sérií seriálu Policie Modrava, až letos měla po delší době pracovní léto taky na Slovensku. A byla ráda, hlavně kvůli synovi. Taky to pro ni nebylo lehké, když musela od května do října pořád pendlovat.

Tak třeba se vám po delší době zadaří hrát spolu.
Třeba. Bylo by to fajn, my spolu hrajeme rády. Lidi o nás říkají, že máme podobnou mimiku, i když hrajeme rozdílné role, máme hodně totožné herectví. Když jsme spolu kdysi hrály divadlo, bylo to až divné, měla jsem pocit, že se dívám do zrcadla. (směje se)

Nekonkurujete si?
Ne. Dřív vůbec, Soňa je přece jen starší, což teda dneska už není ani vidět, ale dřív nás obsazovali do úplně jiných rolí. Vždyť v Rebelech mi hrála skoro mámu, to sama říkala, že je trochu divný. (směje se) Dnes už jsme si podobnější a i se nám stalo, že jsme byly pozvané na stejný konkurz a jedna z nás tu roli dostala… Ale my si přejeme, máme ze sebe radost, a navíc se to stává málokdy.

Měly jste spolu vždycky hezký vztah?
Vždycky. To kvůli ní jsem se v podstatě dala na herectví. Lákal mě spíš tanec, ale to nevyšlo a pak jsem viděla Soňu, jak studuje to, co ji baví, nemá chemii, fyziku… A tak jsem šla taky na konzervatoř a byla jsem tam neskonale šťastná. Soňa mi v tom byla vzorem, jako ve spoustě věcí. Co se líbilo jí, líbilo se i mně, všechno jsem po ní kopírovala. (směje se) Ona se za mě naštěstí nestyděla, brala mě všude s sebou, byla zlatá. Chvíli byla její spolužačkou dokonce Darinka Rolincová, tak mi sehnala podpis kartu a já málem omdlela štěstím. (směje se)

A co vy, nechcete Julince pořídit sourozence?
Uf… (směje se) Možná jo. Ale přiznávám, že už jsem pohodlná. Julinka už je velká, všechno umí, i na té dovolené už má člověk trochu oddech. Mít miminko je krásný, ale asi už jsem prostě zlenivěla. Navíc jsme dlouho stavěli ten dům, nevěděli co a jak… Uvidíme, mě si sestra taky vymodlila, já jsem prý nebyla v plánu. Tak možná. V tomhle věku už je i otázka, jestli se to povede. Necháváme to otevřené, neříkám ani ano, ani ne.

Video
délka: 01:35

 Markéta Reinischová, Jan Jedlička

Fotogalerie
28 fotografií