Zažila jste za těch dvacet let syndrom vyhoření? 

Ne. Je to asi tím, že mě ta práce pořád strašně baví. Přijde mi, že jsem tu rok a ne dvacet let. A to jsem tady ještě o rok víc – začínala jsem jako pomocná reportérka, takže tu sloužím už jednadvacet let.

Ale za zprávařským pultem sedíte rovnou dvacítku. A za celou tu dobu jste nezměnila image – proč?

Jsem svým způsobem konzervativní typ. Když mi něco vyhovuje a cítím se v tom dobře, tak nechci nic měnit. Myslím si, že nejvíc člověku sluší přirozenost, a věřte, nebo ne, narodila jsem se jako modrooká blondýna. Jistě, občas jsem měla tendence se ostříhat nebo si vlasy obarvit, ale já si všechno to experimentování užila ještě před nástupem na Novu. Od sedmnácti jsem chodila na různé vlasové přehlídky a tam kadeřníci docela experimentovali. Měla jsem i hnědé vlasy, ale moc se mi to nelíbilo. Jednou jsem měla modrý přeliv. Na chvilku to bylo dobrý. Jeden čas jsem nosila i mikádo. Nakonec jsem se vrátila k tomu, co vidíte teď.

Dovolili by vám v televizi se vůbec takhle proměnit?

Ve smlouvě máme, že jakoukoliv větší změnu vzhledu musíme konzultovat. Nehledě na to, že tu máme tým vizážistů, kostymérů a stylistů, kteří se o celou televizní image starají. Možná by se s nimi šlo domluvit, ale já jsem to nikdy nechtěla.

Za těch dvacet let jste televizní legenda. Jiní odcházejí, vy zůstáváte…

Nastupovala jsem s tím, že jsme s Rayem Korantengem mladá dvojice a budeme tu jen na určitou dobu. Takové osvěžení na léto. Střídali jsme Mirku Čejkovou s Pavlem Zunou a Karla Voříška s Nikol Lenertovou. Počítala jsem s tím, že každým dnem ta práce může skončit. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude trvat takhle dlouho.

Neptala jste se vedení, jakou máte budoucnost?

Ne, jsem typ člověka, který věří, že co má stát, stane se. Je to osud, věci plynou a co přijde, přijde. Neřeším, co bude zítra, zajímá mě dnešek. Vždycky jsem to tak měla.

Myslím, že k tomu přispělo to, jak jste krásná. Ostatně moderátorku s problematickou tváří či postavou na obrazovce prakticky neuvidíte.

Myslím, že na zahraničních televizích se najde více různých typů. Ale já nejsem ten, kdo vybírá lidi na obraz, to byste se musela zeptat Věry Duškové, která mě tenkrát vybrala a oslovila, abych televizní noviny moderovala. Nevím, co je vedlo k tomu, že mě oslovili.

Nikdy vás to nezajímalo?

Ani ne. Pracovala jsem tu jako pomocná redaktorka, protože jsem potřebovala razítko do indexu, že jsem splnila praxi v televizi. Do školy jsem tenkrát chodila v Praze ve Spálené ulici a Nova sídlila ve Vladislavově. Bylo to hned za rohem, tak jsem se tam šla zeptat. Nevzali mě, ale řekli mi, ať jim nechám životopis, tak jsem ho tam pak donesla.

Byl ten životopis včetně fotky?

Myslím, že jsem ji tam neměla. Nakonec se za čtrnáct dní ozvali, že bych mohla nastoupit jako pomocná reportérka ve zpravodajství a od té doby tam jsem. Po roce pak přišla nabídka na moderování Televizních novin. Bylo to pro mě naprosto nečekané.

Jste s jinými moderátorkami z konkurenčních televizí kamarádky?

Nevídáme se, není na to čas, ale občas jsem se dříve potkávala na kafi s Karlem Voříškem. Mými kamarády jsou stále ti, které jsem potkala v dětství, ve škole. Jsou to mí blízcí už léta. A nová přátelství? Málokdy se stane, že vznikne nějaké pevné v pozdějším věku.

Panuje mezi moderátory rivalita? Přeci jen možnosti takové práce jsou dost omezené.

Nevím, já tohle neřeším. Spousta lidí si třeba myslí, že jsme jedna velká rodina, že se všichni mezi sebou známe. To pravda není, potkáte se maximálně někde, když moderujete nějakou akci. Kdysi jsme se vídali víc, na slavnostních akcích, kde se předávaly ceny oblíbenosti.

A vy jste je tam často dost posbírala. Kolik jich vůbec máte?

Pár ano. Žádná taková soutěž už není, tak je mám doma na výstavce. (směje se)

Je něco, na co jste si za těch dvacet let ještě nezvykla, nebo z toho máte pořád obavy?

Obecně je to živé vysílání, může se stát cokoliv. Musíte být neustále ve střehu, být připravená na cokoliv…

Stal se vám nějaký velký průšvih?

Občas vypadne čtecí zařízení, a tak musíte číst zprávy z papírů. Někdy jsme se s Reyem na konci vysílání rozesmáli, občas se člověk přeřekne. Nic dramatičtějšího naštěstí nepřišlo. Nejhorší by bylo, kdyby nějak zásadně selhala technika. Ale já o tom nerada mluvím, abych to nepřivolala.

Nejste nervózní z mimořádných událostí? Tam často nevíte, co může přijít. Povodně, pád vlády, hromadné nehody…

Největší zážitek z mimořádných zpráv byl, když mi volal Martin Ondráček, že musím okamžitě přijet do práce, protože padla vláda. V tom chaosu jsem se ani nepodívala na internet, jen jsem nasedla do auta a jela rychle do práce. Při příjezdu už na mě čekali, rychle mě vedli do maskérny, kostymérny a pak do studia. Text jsem vůbec neviděla a četla ho bez přípravy z čtecího zařízení. Bylo tam strašně moc chyb, divných formulací, které jsem si rychle v hlavě opravovala. Na konci byla věta, že se podíváme před úřad vlády, kde už stojí moje kolegyně Iveta Fialová. A když jsem koukla na monitor, tak tam stála ve fialovém kostýmku Hanka Zagorová, která mě zvala do pořadu Hogo fogo. Povedlo se jim to, nachytali mě se vším všudy. (směje se) Ale jinak, pokud jde o nějaké mimořádné zprávy, tak se samozřejmě nedá nic dělat, a bez odmlouvání se jde do práce. V momentě, kdy zavolá šéf, tak jedu.

Musíte mít přehled o tom, co se děje, i když jste třeba na dovolené?

Snažím se být v obraze, i když občas vám to tu dovolenou zkazí, protože se děje takových věcí… Důležité je, naučit se v tom žít a hlavně nebrat si to osobně. Když čtete o úmrtích, povodních, jak lidi přicházeli o domovy, tragických nehodách… V hlavě vám to zní, a já to ze začátku hodně prožívala. Osobě se mě to dotýkalo, musela jsem se naučit to přecházet. Obzvlášť, když máte svoji rodinu - najednou se ten strach zvětší.

VIDEO: Lucie Borhyová prozradila recept na věčné mládí a úsměv: Energií mě nabíjejí děti! 

Video
délka: 03:32

Lucie Borhyová prozradila recept na věčné mládí a úsměv: Energií mě nabíjejí děti! Blesk TV

Fotogalerie
72 fotografií