Nechtěl jste jít původně na medicínu?

To je pravda, dokonce jsem se kvůli tomu učil latinsky. První rok jsem patřil mezi premianty, pak to šlo ale z kopce. Na gymplu jsem začal chodit na dramaťák, a protože našeho vedoucího Karla Tománka znali v činoheráku v Ústí nad Labem a potřebovali do Třech mušketýrů nějaké kluky do soubojů, tak jsme to šli dělat my. Pak mi nabídli další roli, a když jsem maturoval, hrál jsem tam už v šesti inscenacích.

A bylo po medicíně.

Poznal jsem tam lidi od divadla, zákulisí, a říkal jsem si, že tohle chci dělat. Na premiéru Procitnutí Jara se tenkrát přijel podívat Boris Rösner a mně se potom doneslo, že říkal, že kdybych se hlásil na DAMU, tak mě vezme. A to jsem nevěděl, že za tři roky budu dělat přijímačky do ročníku, který povede on. Asi to byl osud. A musím říct, že přístup jeho, Evy Salzmannové a režiséra Miloše Horanského byl tak poctivý a profesionální, že z jedenácti studentů nás devět u divadla zůstalo. Což je úspěch.

Co tomu říkali vaši rodiče, že se na medicínu hlásit nebudete?

Chodili mi na premiéry, takže už s tím dost počítali. Myslím, že když mě přijali na DAMU, udělalo jim to radost.

Teď se na obrazovce objevujete víc a víc. Máte nějaké neodbytné ctitelky?

Jsou ženy, které kromě toho, že chtějí společnou fotku, chtějí jít i na schůzku. Děje se to.

To asi polechtá ego…?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Vnímám to jako součást své práce. Není problém udělat někomu radost, ale soukromí si pečlivě střežím.

Nikdy jste šanci od fanynky takzvaně neproměnil?

(dlouze a potutelně se směje) Ne. Ale mám tři fanynky, které mi na každé nové představení nosí tři růže. Naposledy dokonce polité čokoládou. Když jsem chtěl zjistit, kdo to je, dámy prosily uvaděčky, aby mohly zůstat v anonymitě. Tak to respektuju. A těší mě to.

V Ulici hrajete spolužáka Blanky (Linda Rybová), který se o ni snažil, ale vyfoukl mu ji Evžen (Martin Finger). Musel jste se spokojit s úlohou kamaráda. Z obrazovky působíte, že to je takový váš úděl…

Na obrazovce asi ano... Ve skutečnosti jsem byl vždycky lovec!

Ale ne!

Zdání klame.

Jsem v šoku.

Z čeho? Lovec jsem byl vždycky. Žena je krásné stvoření, každá je originální...

Máte svůj typ?

Nemůžu říct, že by se mi líbily blondýny, zrzky nebo brunety. Každá mi přijde něčím temperamentní, v rozdílech vidím něco zajímavého.

Když jste lovec, jakou jste »na honu« používal metodu?

Tak to už si nepamatuju, protože jsem ji strašně dlouho nepoužil. (směje se) Ale myslím, že jsem to bral vždycky přímým útokem.

Spíš bych vás tipla na humor.

Asi jo, máte pravdu. Holky se se mnou vždycky hodně smály.

Umíte si udělat legraci i sám ze sebe?

Já doufám. Myslím, že sebereflexe a umění dělat si srandu sám ze sebe je strašně důležité. Než se žrát, dívat se do zrcadla, a říkat si, jak jsem geniální. Navíc k mému povolání určitá nadsázka a ironie patří.

Tak herci na trochu toho narcismu mají asi právo, ví se, že jsou emocionálnější. A vy zřejmě nebudete výjimka.

Určitě. Jsem tichá voda, do poslední chvíle se držím, ale když se ve mně nahromadí negace, tak vybouchnu.

Že létají věci?

To ne, ale křičím. Jako bejk...

Se zpěvačkou Radkou Fišarovou máte sedmiletého syna Oskara. Jaký jste táta?

V naší branži je to časově náročné, protože o víkendech a o svátcích většinou lidé chodí do divadla, o víkendech i natáčíme, moc volných dní nemám. Ale když už, tak se snažím s Oskarem být, protože čas plyne. Snažím se ho vést k manuálním činnostem na zahradě a rozvíjet ho tak. Doprovázím ho na kroužky. V zimě jezdíme pravidelně na hory. V létě k moři. Hodně chodíme do kina, do zoo, teď jsme spolu byli na výstavě Zdeňka Buriana i v jeho muzeu. Snad jsem a budu dobrý táta. Člověk o tom stále nějak pochybuje, vychovávat dítě vás nikde nenaučí, pořád se učím.

Jste ten hodný, nebo ten přísný?

Myslím, že já jsem ten přísný a Radka je ta benevolentní.

Způsobuje to hádky?

Samozřejmě. Skoro bych řekl, že pokaždé to vidí maminka jinak než tatínek. Myslím, že všude je to stejné. Ale je důležité, aby dítě cítilo lásku, cítilo se spokojeně a bylo šťastné.

A teď na něj snad budete mít víc času i vy, když jste omezil tu práci.

Během natáčení bylo třeba období, kdy jsem ho týden v kuse neviděl. Přijel jsem domů, on spal, a já se do dvou do rána učil texty, a v šest jsem byl zase na place. Pro mě je tohle hrozně těžké, protože za důležité považuji být s tím dítětem emotivně propojený. On musí vědět, že mě pořád má.

A ještě jedno úskalí vaší profese mě napadá – že si občas přinesete roli domů. A ne vždycky hrajete prima chlapy…

V jednom představení, které se jmenovalo Hodinu před svatbou, jsem hrál rozmazleného synka, který mlátí ženy a křičí. Pak mi Radka řekla, že ty tři měsíce, kdy jsem roli zkoušel, pro ni byly jedním z nejtěžších období. Neuvědomoval jsem si, že se mi to promítá do soukromí. Ne že bych křičel, nebo ji dokonce uhodil, ale asi jsem nebyl úplně citlivý. Když něco zkouším, ať chci, či ne, promítá se to i do mě. Zanechá to stopu.   

VIDEO: Jiří Hána se stane posilou seriálu Specialisté

Video
délka: 00:26

Specialisté zpět v plném nasazení už dnes večer! TV Nova

Fotogalerie
25 fotografií