V knize Štěstí se dá naučit popisujete recept na spokojený vztah, který zní: Pět minut a dost. Očividně u vás funguje. Můžete popsat, oč jde?

„Recept jsem dostal od svých přátel – manželů Otty a Heleny Ševčíkových, kteří spolu žili skoro 60 let. Znamená, že když se s někým pohádáte, nemá smysl s ním nemluvit den, dva, tři, nebo do konce života, ale určit si hranici pět minut. Otta Ševčík hned na začátku manželství určil pravidlo: Helenko, vezmu si tě, ale když se pohádáme, tak doba, po kterou spolu nepromluvíme, nepřekročí pět minut.“

A to lze?

„Na to samé jsem se ptal také a Helena mi odpověděla: Ze začátku to bylo šest, sedm, deset minut, ale teď už to jde. Ale k tomu je samozřejmě ještě důležité, umět si odpouštět a mít jeden druhého rád.“

Vy už jste s partnerem 16 let, dokonce jste si vztah v říjnu 2016 posvětili v Tibetu. Jak jste se ale poznali?

„Bydleli jsme na Žižkově ob barák vedle sebe.“

Někteří gayové říkají, že vycítí, když je ten druhý stejné orientace jako oni. Máte to tak také?

„Můj švagr Štefan tomu říká, že mám »Tamaru« v hlavě, podle názvu jednoho známého radaru, takže ano, většinou to poznáme.“

Před tím, než jste se dal dohromady s partnerem, jste měl nějaké jiné muže?

„Vzhledem k mému věku i věkovému rozdílu mezi námi by to bylo podivné, kdyby to byl můj první partner.“

Myslela jsem tím první muž, ne první vztah…

„Ne, tak si to nemalujte, první nebyl.“ (směje se)

A nějaké dívky jste měl také?

„Ano, měl. I na základní škole, první lásky. Ale myslím si, že to má tak každý – tápete, hledáte se. To je to období okolo puberty. Spoustu věcí si uvědomujete. A je nejpodstatnější, zda se už v tomto období člověk přijme takový, a nejen co se týče sexuální orientace, jaký opravdu je a nic si nenalhává. Protože stejně s tím nic neudělá.“

Jak na vaši orientaci reagovala maminka?

„Absolutně nijak, naprosto v pohodě. Všichni to brali, jak to je. Největší bonus do svého života si nadělíte, a je jedno v jakém věku, když si uspořádáte myšlenky o sobě samých v sobě samém. Přijmete se, jaký jste, a odpustíte si, že jste si něco před tím nalhávali. Potom může být člověk vůči světu silnější a mít se opravdu rád. Když se nemáte, tak nemůžete mít rád ani ostatní lidi.“

Vy se rád máte?

„Učím se to. Je to trénink na celý život, nevytvářet si domněnky. Jak říkají Toltékové, nebrat si nic osobně.“

Kdy jste si tohle začal uvědomovat?

„V začátku mé zpravodajské kariéry jsem od fotografky Dáši Hájkové dostal knihu Čtyři dohody. Tenkrát jsem ji vzal a odložil. Pak jsem si ji přečetl a začal přemýšlet. Je to sice útlá knížečka, ale je v ní spousta pravdy a čerpám z ní dodnes. A v každé životní etapě, když ji otevřu, vždycky tam najdu něco nového.“

Vaší srdeční záležitostí je dětský domov ve Staňkově, kam často jezdíte, což mě navádí na otázku, zda byste chtěli s partnerem vlastní dítě?

„Moje sestra a švagr mají děti dvě, Janinku a Štefánka. Vláďa má v rodině tři děti od svého bratra, Kristýnku, Tobíka a Ninu. Dohromady pět dětí, myslím si, že vlastních dětí je kolem nás dost.“

S partnerem jste ji nezkoušeli, jak ale pohlížíte na možnosti adopce u homosexuálních párů?

„Přijde mi škoda, s jakými komplikacemi to probíhá. Když se páry, ať už je to holka – kluk, kluk – kluk, nebo holka – holka, rozhodnou, že chtějí vychovávat dítě a projdou všemi náročnými procedurami, proč jim to neumožnit. Někdy ty jiné páry, než smíšené, mohou dát dítěti i víc. Už jen proto, že si ho více váží, protože o něho museli svést větší bitvu. Můj obdiv ale mají všichni, kdo se k takovému kroku rozhodnou.“

Nedávno jste také jednu bitvu svedl – s váhou. Jak se vám podařilo tak výrazně zhubnout?

„Nechal jsem si udělat krevní testy na potravinovou intoleranci. U mě se přišlo na záškodníky lepek a fruktózu. Lepku se zdaleka vyhýbám. Za tři měsíce jsem zhubl 12 kilo. A pak mi také pomohl pobyt v Indii.“

Jak?

„Byli jsme na ajurvédickém pobytu v džungli v horách a během sedmi dnů se tělo zbavilo šesti zbytečných kil, vody, toxinů. Základem je poslouchat své tělo, a hlavně nedělat nic drasticky. Do Indie se chceme vrátit na podzim. Rád bych se tam věnoval více ajurvédě, protože mě moc zajímá. Kdysi jsem dokonce koketoval s fyzioterapií.“

Předpokládám tedy, že rád chodíte na masáže?

„Miluju je. Rád se nechávám rozmazlovat.“

Kam byste se ještě chtěl podívat?

„Nahoru – do vesmíru. Zajímalo by mě, zda je Země opravdu kulatá. Přesvědčit se o tom. Jak říkají Toltékové: „Naslouchejte, ale buďte skeptičtí. “ (usmívá se)

Hodně narážíte na Toltéky a knihy. Sám jste napsal už tři. Plánujete další?

„Plánuju a už píšu. V Indii jsme si s Vláďou vedli deník, na jeho základě vzniká kniha, kterou právě teď odevzdávám nakladateli. Popisuju v ní naše setkání s ajurvédou, vědou o životě, je plná praktických rad, které nejen mě pomáhají zvládat život. Vyprávím o setkání se šamany i lékaři ajurvédy.“

Co vás všechno zaměstnává krom zpravodajství a psaní knih?

„Moderuji společenské akce, konference, plesy. Vedu motivační přednášky a semináře na téma: Nebojte se mluvit před lidmi. Jezdím na besedy a autorská čtení mé knihy Štěstí se dá naučit a básniček Osudová životních šansoniérů. Třetí kniha je s Jitkou Vysekalovou Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu.

Již šest let moderujete Velké zprávy na Primě a celkově je to už 21 let, co se věnujete zpravodajství. Jaké byly začátky?

„Začínal jsem v roce 1985, když jsem studoval vysokou školu. Vyhrál jsem konkurz do ČT a při škole jsem začal jako programový hlasatel. Potom jsem nastoupil do Vysílá Jezerka, což byl tenkrát hodně populární magazín. Po listopadu jsem soukromě podnikal a v roce 1997 přišel konkurz na Novu.“

Věřil jste si, že se tam dostanete?

„Přihlásil jsem se s tím, že aspoň uvidím, jak to vypadá. Říkal jsem si, že tam bude spousta lidí, protekce, ale alespoň nakouknu do zákulisí. Konkurz trval rok a 1. října 1998 ve dvanáct hodin jsem začal moderovat Polední zprávy na Nově.“

Rodina asi byla pyšná…

„Já jsem tajnůstkář, neřekl jsem nikomu ani o mém prvním konkurzu do České televize. Až 12. října, což bylo shodou okolností na moje narozeniny, jim říkám: dívejte se v poledne na druhý kanál. Tak se dívali a viděli mě jako programového hlasatele. Na Nově to bylo stejně tak. Dívejte se v pondělí v poledne. Babičce jsem potom volal, jestli to viděla, uzemnila mě: No tak jsem se dívala a byl tam nějaký chlap tobě podobný, a co jako? Tak jsem říkal, že jí budu muset koupit větší a kvalitnější televizi.“ (směje se)

Z Novy jste poté odešel kvůli obvinění ze spolupráce s StB. Jak to vlastně bylo?

„Mám odjakživa čisté lustrační označení, bez toho bych v televizi nemohl pracovat. To samo o sobě by mělo stačit. Ale najednou to nestačilo.“

To na vás měl někdo spadeno, nebo proč to najednou nestačilo?

„Nevím. Bývalý ředitel Vladimír Železný vždycky tvrdil, že úspěch se v Čechách neodpouští. Víte, v životě se potkáte s hodně věcmi, kterým nerozumíte, nevíte, proč se dějí. Ptáte se po jejich smyslu. Je dvojí. Aby vás něco naučily a někam vás posunuly.“

VIDEO: Karel Voříšek: Kvůli "kauze StB" jsem přestal jezdit autem!

Video
Video se připravuje ...

Karel Voříšek: Kvůli "kauze StB" jsem přestal jezdit autem! Jan Jedlička, David Vaníček

Obrátil jste se na soud, který vám potvrdil, že jste byl nařčen a veden ve svazcích neoprávněně. Nemáte přesto pocit, že jste lidsky selhal či někomu i nevědomky ublížil?

„Přesně tak. Obrátil jsem se i na Ústav pro studium totalitních režimů, byl jsem tam, mluvil s lidmi, kteří se tomu naplno věnují, ani oni nechápali. Nezbylo se mi než se obrátit na soud a ten rozhodl.“

Jak jste celou tuto situaci prožíval?

„V té době mě hodně zastavovali lidi na ulici a probírali to se mnou. Vyprávěli mi, co se stalo jim nebo někomu z blízkého okolí, jaká nespravedlnost. Jeden můj velmi dobrý kamarád, jehož bratra přivedlo nespravedlivé očernění k sebevraždě, mi lakonicky poradil: Hlavní je se z toho nepodělat. A to mi hodně pomohlo.“

Takže jste se z toho nehroutil?

„Byla to nepříjemná životní etapa, ale byla to také veliká zkušenost.“

Ve valné většině vás mají lidé rádi, přesto někdy přijde i negativní ohlas. Ani z toho se nehroutíte?

„Lhal bych, kdybych řekl, že mě to někdy nebodne, ale znáte to, všechna sláva – polní tráva. Stavět svůj život a kariéru jen na tom, že vás mají lidi rádi, je cestou do horoucích pekel vlastní sebedůležitosti. Jestli má s tebou někdo problém, je to jeho problém, a ne tvůj. Všimla jste si, že snahu zranit vás mají pouze zranění? A když na vás někdo křičí a rozčiluje se? Kamarád, psychiatr Honza Cimický, má radu: Když na tebe někdo řve, tak si uvědom, že to nekřičí on, ale křičí to malé nemocné dítě v něm. Je to volání o pomoc: Všimni si mě.“

Také někdy voláte o pomoc?

„Myslíte, jestli se rozčiluju? Málokdy. Řevem nic nevyřešíte. Italové říkají, že zamračený člověk potkává jen samé zamračené lidi, já dodávám, že naštvaný člověk, a to používám slušné slovo, přitahuje jen samé naštvané lidi. Vyhýbám se jim. I z těžkých životních situací se snažím jít srandou proti stresu, trénuju umění nedělat si větší starosti, než nese život sám.“

OČIMA AUTORKY

O Karlu Voříškovi mohu říct, že mě provází celým mým životem, a to nejen proto, že k veverce ty (v)oříšky prostě patří, ale také proto, že zprávy si aspoň dříve pouštěli doma skoro všichni. Takže i moje rodina. Při rozhovoru odpovídal na otázky týkající se cestování, knih a životních mouder s obrovským nadšením, na ty ohledně orientace už méně ochotně, ale to se dalo pochopit. I tak mě mile překvapilo, jak byl upřímný.

VIDEO: Karel Voříšek je v 53 letech v nevídané kondici! Co pro to dělá?

Video
Video se připravuje ...

Karel Voříšek je v 53 letech v nevídané kondici! Co pro to dělá? David Turek, Jan Jedlička

 

Fotogalerie
35 fotografií