Konec koloběžky

Jako dítě jsem toužil po koloběžce.  Toužil jsem po ní  úpěnlivě a  opakovaně - a tak jsem  ji  jednou skutečně  dostal. Vlastnoručně mi ji vyrobil  tatínek. Pracoval na ní  v  dílně s kamarádem  řadu hodin a dní. Byla   to veliká  koloběžka, jakou v té době   nikdo  neměl a ani  nebyla nikde k dostání.   Na  Boží hod jsem se   s tímto nádherným vozidlem  vydal   na ulici. Chtěl jsem se  pochlubit  jiným dětem, ale nikde  nikdo nebyl. Až konečně –  objevil  se kluk, kterého jsem dříve nikdy neviděl. „Můžu si ji vyzkoušet?“ zeptal se. Jako vychovaný chlapeček jsem mu ji půjčil. Kluk odjel – a už jsem ho nikdy  neviděl. Ani kluka, ani koloběžku. Domů jsem  přišel s pláčem - a tatínek mě  seřezal.

Luděk Sobota

Autor: Marek Pátek, archiv

Chlupatý pacient

Jako svobodný lékař jsem  obvykle na Vánoce  sloužil na  pohotovosti. Asi před deseti lety jsem ale měl zcela výjimečně  volno, a tak  jsem zůstal doma. To způsobilo, že  jsem místo  dětí tentokrát  ošetřoval  jiného, chlupatého pacienta. V naší ulici jsem  totiž odpoledne zahlédl klubíčko chlupů.V zimě se tam  krčil pes, chyběla mu jedna noha.Vzali jsme ho domu, zahřáli, nakrmili. Měl krásný obojek a tak  nám bylo zřejmé, že musel někomu patřit. A opravdu - Vánoce prožil u nás, ale po svátcích se majitelé našli a vše dobře skončilo.

MUDr. Pavel Boček

Autor: Blesk - Roman Souček, FTV Prima, archiv Blesku

Krvavé nehty

Německá teta  mi přivezla dlouhé nalepovací nehty. Nadchly mne a hned jsem si je nalepila. Udělala jsem si je opravdu hodně dlouhé a rudé. Bohužel, lepidlo, co tam bylo, nebylo příliš kvalitní. Sedíme u štědrovečerní večeře a najednou vidím, jak tatínek, který miluje červenou papriku, si jednu obrovskou nabral s bramborovým salátem. A už se ji chystal celý šťastný sníst. Tvar papriky mi přišel podezřelý, koukám na ruce a jeden dlouhý rudý nehet mi chyběl. „Tati, ne!“, zakřičela jsem. Kdyby to spolkl, tak by ten večer neskončil v nemocnici s kostí v krku, ale s mým dlouhým nehtem v žaludku.  

Olga Krumlovská

Autor: profimedia.cz

Jak zrají  ozdoby

Naši si opravdu s Vánocemi vyhráli. Stromeček byl obalen všemi sladkosti. Tenkrát to nebyly jen čokoládové figurky, ale i různé cukrkandle i fondánová kolečka, želé, nebo věnečky z pečeného sněhu s cukrem, perníčky zdobené filigránskou krajkou z cukru, nebo jen ořechy zabalené ve staniolu. Pod stromkem byla vždy maminkou vlastnoručně upečená a vyrobená perníková chaloupka, a já chodil loupat perníček. Měl jsem však zakázáno trhat figurky ze stromku. „Jíst se smí jen ty, co jsou zralé! “ „Ty, co přes noc spadnou ze stromečku na podlahu!“ Ale vykládejte to pětiletému klukovi, když si mnohokrát osobně prověří, že i ty „nezralé“ na stromečku jsou stejně dobré. „ Ježíšek to pozná a odnese ti stromeček!“ říkali mi. Ale já nevěřil a trhal dál. Až když jsem se ráno vzbudil, koukám a stromeček je o spodní patro nižší! Stejně jsem to nevydržel. Bylo to silnější než já. Jak jsem měl dojem, že se naši nekoukají, pár cukrlátek jsem si ze stromečku vždy utrhl.

Další ráno to bylo stejné. Stromeček o patro nižší... A skončilo to tak, že ve stojanu na stromeček zbyla jen skleněná špička. Pár cukrátek se mě ale každé ráno objevilo „uzrálých“ v misce ještě po několik měsíců. Dnes, pokaždé když dávám stromeček do stojanu, a on mě tam nechce držet, si uvědomuji, co to muselo být pro rodiče za práci, aby každý večer, až když jsem usnul, uřízli pilkou spodní patro stromečku a opět jej zasadili do držáku.

Vladimír Brabec

Autor: profimedia.cz

Děda hrdina

Nejdramatičtější Vánoce jsme měli před pár lety u našich. Máma (Petra Černocká, pozn. red.) chtěla naší dceři Coco udělat krásný zážitek  stromečku a poprvé  nazdobila  strom pravými svíčkami. Požáru jsme  se nebáli, pravděpodobnost, že stromeček  vzplane  hned napoprvé, nám přišla nízká. Nebyla. Naštěstí jsme slavili v přízemí. Pak jen vidím, jak děda statečně běží s hořící koulí předsíní a odhazuje stromek ve dveřích. Nejspíš nám zachránil dům i za cenu ohořelého obočí. Je to hrdina!

Bára Vaculíková

Autor: hermína press

Dárek jsem byl já

Táta o mně říká, že jsem byl jeho nejmilejší vánoční  dárek. Faktem  je, že jsem se narodil v půl osmé večer na Štědrý den.Podle tátova svědectví to bylo takhle: na mámu to přišlo v podvečer,  doktor Jiří Komanec, porodník a tátův kamarád, se  proto neodkladně vydal vést porod, zatímco tatínek Karel Vágner byl pověřen  tím, aby dělal společnost  porodníkově manželce a dceři. Sotva však  usedli k večeři, volal pan doktor, že si zapomněl  brýle. Tatínek  popadl  lékařovu optickou pomůcku a  pln obav o  osud  manželky a potomka uháněl zasněženou Prahou, aby  byl co nejrychleji  v porodnici U Apolináře. Když zazvonil u dveří porodního sálu, objevil se  Jirka  ještě v rukavicích  a řekl mu: “Teď už jsou mi ty brejle houby platné, máš kluka!“

Jakub Vágner

Autor: Instagram

Matčina pomsta

Moje mládí bylo někdy drsné. Hlavně díky matce posedlé různými démony.  Mimo jiné i úklidem.  Vyvrcholilo to jednou o Vánocích. Poté, co jsme půl Štědrého  dne strávili smýčením a naprosto nesmyslným gruntováním, táta  navrhl, že bychom mohli jít na procházku. Maminka absolutně nesouhlasila. A když táta a my se sestrou oznámili, že  prostě  jdeme, dala nám najevo, že až se  vrátíme, udělá nám peklo. A stalo se: Když jsme dorazili zpět, kuchyň byla prázdná. Nechyběla  tam jen máma, ale zmizelo i všechno  jídlo a  veškerá výzdoba. Po chvíli jsme  zjistili, že celou štědrovečerní večeři, cukroví, salát, polévku a všechno ostatní máma přestěhovala na  parapet zábradlí pavlače.  A  když jsme se  vyděšeně shromáždili  na pavlači, matka s rafinovanou  krutostí vše shodila dolů. Řízky táta  vylovil ze závěje a zbavil strouhanky, brambory umyl. Cukroví se jíst nedalo. Ty vánoce jsem probrečel.

Václav Upír Krejčí

Autor: Martin Hykl

Zkažená fotka

Když jsem byl malý, nenáviděl jsem focení, což bylo paradoxní, jelikož táta a jeho kamarádi byli skvělí fotografové (někteří byli dokonce  profíci z oboru). Jednou na Vánoce to táta riskl a že prý nám dětem udělá skvělé fotky. Všechno nasvítil, připravil ty nejlepší objektivy a pak jsme přišli na řadu my děti. Udělal asi 80 fotek. Když viděl, že všechny záměrně kazím, řekl, že už je hotovo. Já měl škodolibou radost, jenže to jsem nevěděl, že táta potají udělal ještě 1 fotku a to ve chvíli, kdy jsem se pousmál radostí ze zkázy. A to je jediné vánoční foto, co  z toho večera máme v albu. :-)

Radek Banga alias Gipsy

Autor: Foto CNC - Karel Kopáč

Moje druhé já

Když jsem byla malá, byla jsem vtažena do mužského světa mého bráchy, hrála jsem si  hlavně s autíčky. Maminka to sledovala  trochu s nedůvěrou. Takže když jsem jednou  zatoužila  po panence, takové, kterou  bych si mohla česat a vytvářet na ní úžasné módní kreace, hned  nadšeně vystartovala a pod stromeček mi koupila panenku s culíčky. Byla jsem  spokojená a máma taky. Já ovšem byla spokojená  jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že moje panenka má sice culíky, ale vlásky jsou  jen  po stranách. V krabici  zkrátka vypadala dobře, ale vzadu vlásky neměla.  Dala jsem mámě znát své zklamání -  a tu to  pořádně mrzelo.  Ale nakonec  nemuselo – já jsem si tu panenku zamilovala. Hrála  jsem si s ní dlouhá léta. A zajímavé  je i to, že jsem jí  hned  intuitivně  dala  jméno  Adélka. Já jsem ji  totiž  mimoděk  pojmenovala jako sebe! Jmenuji  se  totiž sice Heidi, teprve po letech jsem  ale  zjistila, že  Heidi je zkrácená forma jména Adelheid, tedy Adélka. Adélka byla  prostě  moje druhé, blonďaté já.

Heidi Janků

Autor: Facebook

Vůně vánoc

Já byl vždycky  hodně   na jídlo.  I  v době,  kdy si   všichni  moji spolužáci přáli auto  nebo vláček, já jsem  si přál k Vánocům třeba  spišské  párky, točeňák nebo trdlo lovečáku. A vydrželo  mi to dodnes. Moje maminka jednou nedávno  této mé prosbě  vyhověla, ale masové dobroty zabalila do vánočního  papíru.  A  dala  vše  mezi ostatní balíčky  pod stromeček. Problém ale byl, že  s dárky  přišla  už asi týden  před  Štědrým dnem. Uzeniny v přetopené  místnosti  se ale začaly  brzy kazit. Stromek  nám  místo   vůně  jehličí  začal ošklivě  smrdět.  A když jsme  dárky  konečně rozbalili, nebyl to hezký pohled - párky nám skoro šly naproti.

Tomáš Magnusek

Autor: archiv Bastardi

V zubní ordinaci

Jako začínající inženýr jsem poznal chytré děvče a psali jsme si krásné dopisy. „Mám překvapení,“ stálo v jejím telegramu. „Přijeď!“ V Liberci jsme přímo z nádraží běželi k její kamarádce, ta nám půjčila ohromnou peřinu zašitou v pytli a klíč od zubní ordinace na celé svátky. Ne, vrtačku jsme  nepouštěli, Vánoce jsou přece svátky lásky.

Vladimír Páral

Autor: archiv Blesku

Vánoce  v Hongkongu

Jeden Štědrý večer jsem  prožil s hereckými kolegy v Hongkongu, byli jsme  tam na zájezdu s černým divadlem. Sešli jsme  se v  hotelové  restauraci. Prostředí moc  vánoční nebylo, bylo horko. Ale každý jsme si přivezli  trochu vánočního  cukroví, povídali  jsme si  vánoční historky, vzpomínali na naše blízké doma, a tak se nálada vytvořila. A co bylo  zajímavé – když  jsme se pak šli projít, všichni Číňani, které jsme potkali, nám přáli krásné  Vánoce. A do toho padal umělý sníh.

Herec Jan Kuželka

Autor: Martin Pekárek

Fotogalerie

31 fotografií

Luděk Sobota

Autor: Marek Pátek, archiv