Než se dostaneme k Miss, kterou jste u nás založil, zastavme se u toho Olympiku. Manažer je pěkná věc, ale taková funkce v komunistickém Československu oficiálně vůbec neexistovala!

Ve skupině jste byl obvykle veden jako konferenciér. V agentuře, pod kterou muzikanti spadali, samozřejmě věděli, že konferenciér je vlastně jenom krytí pro manažera, a blahosklonně to přehlíželi. Ale občas takový konferenciér musel opravdu vylézt na pódium a mluvit. To když se konal opravdu velký koncert a bylo jasné, že v publiku budou i šéfové, občas to bylo nutné i na přehrávkách, kde byl v komisi nějaký uvědomělý soudruh. A někdy taky, když se na koncerty vydala kontrola. Naštěstí jsme o takových kontrolách obvykle věděli předem od referentek v agentuře.

Jak jste se k těm Olympikům dostal?

Jako manažeři jsme ve skutečnosti neměli žádné pravomoci, jen jsme usilovně hledali cestičky, jak naše kapely a sólisty prosadit. Takhle se třeba šikovný chlapík Hanuš Bunzel hodně zasloužil o slávu Bacilů Václava Neckáře. A on měl taky zprvu pod palcem Olympic, v němž jsem já tušil velkou budoucnost. Když byla jednou kapela trochu v krizi, s Hanušem jsme se domluvili, že Janda a spol. přejdou ke mně. Respektive mi je prodal – za korunu!

Michal David mi jednou vyprávěl, že manažer jeho Kroků František Janeček uměle zvyšoval příjmy třeba tím, že vozil během koncertů za jedním z aut kapely nepojízdnou volhu a pak ji vykazoval jako pojízdnou. Taky jste to tak dělali?

Ne, takové podfuky jsme nedělali. I když tedy, ne že by muzikanti zvýšení příjmů nepotřebovali. Peníze, které tehdy vydělávali na koncertech, byly směšné. Běžně měli za jeden koncert 240 korun. Když byli Olympici hodně nahoře, tak se dostali do třídy, v níž brali za koncert 600 korun.

Posléze jste začal spolupracovat i s Michaelem Kocábem a stal jste se manažerem Pražského výběru. Co jste říkal na to, že na písničkové soutěži Děčínská kotva řekl do totalitní televize svou slavnou větu o tom, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“?

Byl jsem přímo u toho. A věděl jsem o tom dávno předtím. On se na to Michal pečlivě připravoval. Seděli jsme v šatně a on to promýšlel. „Důležitý je vzít mu mikrofon!“ přemítal. Kdyby ho totiž měl moderátor, rychle by ho od úst Michala odtáhl. Jenže na samotném koncertě nechtěl moderátor Jan Pokorný mikrofon vůbec pustit. Takže Kocáb chytil Pokorného za ruku! Chvíli proto o mikrofon před kamerou nenápadně zápasili. Snažili se to utajit, diváci si ničeho nevšimli, ale já, který jsem to sledoval z bezprostřední blízkosti, ano. Pak Kocáb zvítězil – on se nezdá, je to silný chlap.

Posléze jste, taky ještě za totáče, založil soutěž Miss. Jak k tomu došlo?

Několik let jsem dělal externího dramaturga Paláce kultury a sportu v Ostravě. Měl jsem za úkol pořádat tam velké podívané, akce, při nichž se zaplní všech šestnáct tisíc míst v hledišti. Vymýšlel jsem proto různé věci – třeba jsme uspořádali Galadivadélko pod věží Marie Rottrové. To byl úspěšný televizní pořad a my z něj udělali v Paláci kultury opravdu galashow pro 16 tisíc lidí. To byl tehdy úspěch, takové věci tu diváci neznali. Byly však zapotřebí další a další náměty, které musely přitáhnout do publika spoustu lidí. A tak jsem si vzpomněl na možnost uspořádat Miss.

Vzpomněl?

Nejspíš to souviselo s tím, že jsem jako mladý redaktor seděl v rozhlase vedle Václava Čapka, který uváděl v roce 1968 první soutěž Miss. Tehdy ji vyhrála Alžběta Štrkulová. Pochopitelně jsem to sledoval s velkým zájmem a samozřejmě jsem trochu záviděl Václavovi, že má kolem sebe tak krásné holky. A tak mě po letech napadlo, že by to opravdu mohla být show, která přitáhne zájem statisíců lidí.

Tohle obnovení jste začal plánovat v roce 1988, revoluce ještě nebyla v dohledu. Bylo těžké to prosadit?

Byla perestrojka, věci se trochu měnily už tehdy. Museli jsme ale překonávat i odpor. Papaláši třeba nechtěli, aby se to jmenovalo Miss – prý by to mělo být hezky česky Dívka roku. Vysvětloval jsem, že Miss se to jmenuje všude ve světě, takže bychom se nemohli zapojit do světových soutěží. Měl jsem ale štěstí, že se ten můj záměr líbil tehdejšímu řediteli Vítkovických železáren Rudolfu Peškovi. To byl sice velký soudruh, ale krásné holky se mu líbily, a tak první Miss podpořil.

Byl zájem ze strany dívek?

Byl, a velký. Posílaly nám spousty dopisů a v nich docela legrační fotky – adeptka s babičkou, slečna na pláži v plavkách, na chatě…

I nahé fotky?

Ne, to ne. Tenkrát se děvčata styděla. Tedy alespoň v dopisech.

A finále první Miss jste stihli ještě před revolucí.

Ano, vyhrála Slovenka Ivanka Christová, což tehdy vyvolalo národnostní vášně.

Kdo byl vlastně tehdy v porotě?

Třeba kostýmní výtvarnice Dagmar Březinová, prezident německé Miss Dieter Rissen. Lépe si ale pamatuji druhý ročník. Ten byl na jaře 1990, díky sametové revoluci se z toho stala velká událost. V porotě byli třeba Václav Klaus, Karel Gott, Peter Dvorský… Ale taky docent Měšťák, jeden slavný fotograf, a další. Vůbec se v hodnocení neshodli, ale naštěstí jsme měli demokratický systém, kdy rozhodoval prostý součet hlasů.

Kdo ze soutěžících vám utkvěl v paměti, kromě vítězek?

V prvním ročníku Kateřina Řehořová. Ta byla totiž vdaná! Podle regulí soutěže to znamenalo diskvalifikaci. Jenže ona to tajila. Já na její »hřích« přišel tak, že jsem ji v době soutěže večer potkal, jak jde někam z hotelu. Přišlo mi to divné. Pak se ukázalo, že šla za manželem. Jinak mi nejvíc utkvěly v paměti Taťána Kuchařová, Alena Šeredová, Ivana Christová a Monika Žídková.

Byl jste obklopen krásnými dívkami. Jak to brala vaše žena?

Kamarádi mi samozřejmě každou chvíli říkali: Ty kočky, to ti teda závidíme… Má žena to ale slyšela dost nerada.

Proč? Měl jste s nimi něco?

Ne, nějak jsem si uvědomoval, že jsem o tři generace starší, a kdybych si s nějakou soutěžící něco začal, připadal bych si jako pedofil. Nemluvě o tom, že by to v rámci soutěže dělalo zlou krev. Jenže vysvětlujte to manželce. Navíc se objevily vymyšlené aféry. Třeba v ročníku, kde byla trochu omylem zvolena za Miss Stočesová. Porota ji ani původně zvolit nechtěla, ale postavil se za ni Vladimír Železný a ostatní přesvědčil. Jenže Stočesová byla vzhledově spíš průměrná – a hlavně neuměla, jak se říká, ani kváknout anglicky. Takže na Miss World jsem místo ní poslal Alenu Šeredovou a ta tam získala pěkné čtvrté místo. Uražená Stočesová mě začala pomlouvat, že s Šeredovou něco mám. Vůbec to samozřejmě nebyla pravda, dal jsem to i k soudu, ale ženě něco takového těžko vysvětlíte.

O další skandál se pak postarala Diana Kobzanová...

Ano, ta se nechala vyfotit do erotického časopisu docela nahá. Vzali jsme jí za to titul. Ale vyšel článek s fotkou nahé Diany s mojí namontovanou hlavou! Ve škole ten obrázek viděl můj nejmladší syn… Zkrátka to bylo nepříjemné a nerad na to vzpomínám.

Žena to tedy nevydržela?

To byla moje dřívější žena. Současná manželka Hanka byla u Miss mou důležitou spolupracovnicí. Zvládala to skvěle, dokonce se časem stala spolumajitelkou Miss. Před deseti lety jsme ale »missí« agenturu prodali.

Teď se věnujete farmaření. Co vás to napadlo, koupit statek?

Hlavní důvod byl, že tady měli baráček děda s babičkou. Ve čtyřicátých letech jsem k nim jezdil na prázdniny a do tohoto krásného statku jsem chodíval pro mléko! Pak to ale původním majitelům znárodnili. Celé to tu hrozně zpustlo. Domy se rozpadaly, na dvoře jste se brodil hnojem. Bylo mi to moc líto. V roce 2000 jsem se domluvil s pánem, který jej dostal v restituci a moc si s tím nevěděl rady. Koupil jsem to od něj, ale zpočátku jsem byl schopen jen opravit to nejnutnější. Pak jsem ale prodal Miss, dva pražské byty, prostě co jsem měl, jsem investoval sem a pustili jsme se do toho naplno. Dnes tu máme dva hotely, restauraci, spoustu domácích zvířat, a hlavně zábavní areál, kde se líbí hlavně dětem. A i my jsme tady šťastní.

VIDEO: Česká Miss Šteflíčková v národním kostýmu od Švantnerové bude reprezentovat na Miss Universe.

Video
délka: 02:03
1080p 720p 360p

Česká Miss Šteflíčková v národním kostýmu od Švantnerové bude reprezentovat na Miss Universe. Aleš Brunclík

Fotogalerie
186 fotografií