Vy jste na Mekyho šla prý přes rozhovor…

Katka: …jak na Mekyho? Já jsem s ním opravdu šla dělat rozhovor! Chodila jsem na gymnázium ve Sladkovského ulici v Praze a mělo to být interview do našeho školního časopisu Horizont. Původně jsme se na Mekyho chystali se spolužákem Vojtou Nouzákem, ale ten si to na poslední chvíli rozmyslel a nechal mě v tom samotnou.

 

Meky už měl tehdy Zlatého slavíka, porazil i Gotta. Prostě celebrita z největších. Nebylo pro obyčejnou studentku těžké se k němu dostat?

Katka: Měla jsem tajný trumf – babička bydlela přímo v areálu Lucerny, a já díky tomu znala její celé zázemí. I zadní chodbu k šatnám. Takže jsem se za ním vydala do Lucerny, vyhnula se bodyguardům vpředu a vloudila se přímo do Žbirkovy šatny. Dokonce jsem ho už tehdy nedopatřením uviděla polonahého (směje se).

 

Co bylo dál?

Meky: Byli tam ti bodyguardi, a tak jsem si myslel, že by ke mně nikdo bez dohody s manažerem nepronikl. Takže jsem to bral čistě pracovně. Vlezl jsem do županu a prohodili jsme pár slov. Na rozhovor ale nedošlo, musel jsem té holce říct, že na ni v tu chvíli bohužel nemám čas. Domluvili jsme se, že za mnou přijde druhý den do Kotvy. Tam měla být autogramiáda k mému druhého albu Nemoderný chalan a já si sliboval, že tam bude víc klidu.

 

Nebála jste se, Katko, že je to jen úhybný manévr?

Katka: Vlastně jsem byla ráda. Obvykle se intenzivněji ptal ten spolužák, a tak jsem si ani žádné otázky nepřipravovala. Za ten odklad jsem proto byla vděčná, nemusela jsem improvizovat.

VIDEO: Meky Žbirka o zdraví: Nesmím ho brát jako samozřejmost...

Video
délka: 01:09
1080p 720p 360p

Meky Žbirka o zdraví: Nesmím ho brát jako samozřejmost... David Turek, Aleš Brunclík

Takže o vás dvou rozhodlo setkání v obchodním domě Kotva?

Meky: Vlastně ano. Tuhle jsem šel okolo a meditoval jsem si: Kdyby ta Katka tehdy do té Kotvy nepřišla, asi bychom se nezačali vídat, já bych nejezdil do Prahy, prostě asi by se můj život vyvíjel docela jinak. Jenže Kateřina přišla. Já jsem zrovna podepisoval, měl jsem hlavu skloněnou, přesto jsem její přítomnost hned nějak zaznamenal…

Katka: …no řekl jsi, aniž bys na mě koukl, že víš, kdo přišel. To bylo zvláštní. Na druhou stranu, zase nějaká hotová věc ta naše známost ale nebyla. Meky mě třeba nejdřív dohazoval svému bubeníkovi.

Meky: To ne! Ale je fakt, že já měl tehdy novou, velmi mladou kapelu. Ti kluci byli mnohem mladší než já, ten bubeník byl zhruba ve věku Katky, já měl hodně práce, tak jsem si říkal, ať si popovídají…

 

A ten rozhovor jste tedy udělali, nebo ne?

Meky: Právě že ne. Pořád na to nějak nedošlo. Pak jsme se ještě sešli v hotelu International a i tam jsme si jen tak povídali. A pak Katka zas musela někam jít. Myslím, že někomu hlídala děti nebo měla nějaký volejbal. Víc nevím, moje paměťová stopa prvního kontaktu tady nějak končí.

 

Kdy jste spolu začali opravdu chodit? 

Katka: To chvíli trvalo, dlouho to bylo jen o tom, že spolu uděláme ten rozhovor.

Meky: A my ho vlastně neudělali dodnes. Ale volali jsme si, párkrát jsme se viděli a mně to pak nějak začalo docházet. Jednou jsem pak seděl na hotelovém pokoji v Hradci. Stýskalo se mi. Pustil jsem se do anglického textu k našemu hitu V slepých uličkách, a ten už byl přímo ovlivněn Katkou! Stačí říct, že to začínalo First time I saw you (Poprvé, co jsem tě uviděl) a jmenovalo se to Love song (Milostná píseň). Tenhle song jsem pak Katce poslal na adresu, kde tehdy bydlela. Pamatuji si to ještě dnes, bylo to Janáčkovo nábřeží 59. Mimochodem, písnička s tím anglickým textem pak skvěle zabodovala na festivalu v rakouském Villachu. Vyhrál jsem tam.

 

Katko, brala jste to i vy osudově?

Katka: Já v té chvíli ještě úplně ne. Bylo mi osmnáct, Meky byl o čtrnáct let starší. Myslela jsem si, že si se mnou možná trochu zahrává.

Kdy se to změnilo?

Katka: Když za mnou Meky přijel na můj maturitní ples.

Meky: Seděli jsme s kamarádem Rudym v Bratislavě a já říkám: „Katka má v Praze maturitní ples. Co kdybychom tam zajeli?“ A Rudy to vzal! Musím k tomu dodat, že já tehdy vůbec neřídil auto, takže to musel celé odšoférovat on. A taky je dobré si uvědomit, že v té době nebylo tak běžné, že by člověk sedl do auta a odjel na otočku do Prahy. Auta byla tehdy o dost jiná – méně pohodlná. Těch tři sta padesát kilometrů z Bratislavy proto bylo jak cesta do Paříže. Ale stihli jsme to včas, na plese se ještě tančilo.

 

Jak to na tom plese probíhalo?

Katka: Já jsem Mekyho vůbec nečekala. Věděla jsem, že je v Bratislavě, chvíli předtím jsme si telefonovali. Na plese hrál Janek Ledecký se Žentourem – i on totiž předtím chodil na náš gympl – a najednou mi spolužačky říkají: „Nahoře stojí Žbirka!“ Významně na mě mrkaly, věděly, že spolu něco máme. Bylo to jako ve filmu. V tu chvíli jsem si řekla, že když přijel takovou dálku, tak na tom něco opravdu bude.

 

Co tomu vztahu říkali rodiče? Přece jen, vy jste byla mladičká studentka a on Zlatý slavík! Nezrazovali vás?

Katka: Oni to dlouho nevěděli…

Meky: Já jsem Katce sice často volal domů, ale úspěšně jsem měnil hlas. Představoval jsem se jako Miro. A v té době samozřejmě volala krásné Katce spousta kamarádů, takže se to chvíli utajilo. Ale pak to právě při telefonování prasklo.

Katka: Naši na mě udeřili: „Prosím tě, proč k nám volá Žbirka?“ Navíc už v té době existoval klip Catherine. Tak začali něco tušit. Musela jsem s pravdou ven. Vzali to dobře.

V té době jste byl už hodně slavný...

Meky: Já měl sice Slavíka, ale zároveň to bylo pro mě období změn. Rozešel jsem se, vcelku v dobrém, ale na dlouho, s textařem Kamilem Peterajem a snažil jsem se dělat písničky i s vlastními texty. Taky jsem v té době sundal brýle a s Limitem jsme hráli víc elektronickou hudbu, jinou než dříve. To všechno se každému nelíbilo. Hodně lidí mě mělo zafixovaného jako romantického hocha v brýlích, který hraje popové písničky, byli zvyklí na ten Peterajův textový styl. U Katky jsem oceňoval, že tenhle předsudek neměla, brala mě hned takového, jaký jsem byl, ten nový Žbirka se jí líbil víc.

 

Vzali jste se přesně před třiceti lety, po čtyřech letech chození, respektive pendlování  mezi Prahou a Bratislavou. Svatbu jste měli v Praze, pak jste ale bydleli v Bratislavě. Proč jste tam nezůstali?

Meky: Hlavně kvůli holkám, Katce a dceři Lindě. Katka potřebovala, aby jí pomáhala babička s dětmi. Byla nejen maminka, ale i studentka vysoké školy, a moje máma už byla na intenzivnější pomoc s dítětem stará. Lepší bylo zapojit Katčinu maminku v Praze. A Linda taky potřebovala začít chodit do školky.

 

Vy jste, Meky, na děti čas neměl? Kromě Lindy a Davida máte ještě Denisu z prvního manželství.

Meky: V osmdesátých letech jsme my takzvaní výkonní umělci fungovali jinak než teď. Kapely objížděly kulturní domy a podobné sály i v těch nejzapadlejších městečkách, ba i vesnicích. Nebylo to špatné, ale bohužel to znamenalo, že muzikant byl prakticky stále na cestách. Takže v té době jsem měl skutečně na rodinu velmi málo času. S rodinou, kterou máme s Katkou, to bylo naštěstí už lepší. Po devadesátém roce se totiž tohle cestování po štacích omezilo, koncertů ubylo, takže jsem měl na děti a ženu času trochu víc.

Katka: Ale zase ne o moc – hlavně proto, že Meky co čtrnáct dní jezdil do Amsterodamu.

 

Co jste tam dělal?

Meky: Natáčel jsem tam Rhytmick. To byla písničková hitparáda, na kterou měli licenci Holanďani, a dlouho trvalo, než bylo možné tento pořad natáčet jinde než v jejich značkových kulisách v Nizozemí. Takže Amsterodam znám od té doby ze všech evropských metropolí nejlépe. Je pravda, že to mi taky hodně bralo čas. Dnes nad tím často přemýšlím, jestli jsem neměl zvolnit a nebýt takový písničkový fanatik.

 

Zažili jste ve vztahu vážnou krizi?

Meky: Nevzpomínám si.

Katka: Upřímně řečeno, ani já ne. Samozřejmě že když jste spolu tak dlouho, není všechno vždycky zalité sluncem. Ale skutečnou krizi jsme neměli. Možná v tom sehrálo svou roli právě i to, že jsme nebyli pořád spolu. Třeba to náš vztah osvěžovalo.

 

To se ale změnilo, ne?

Meky: Ano. Jednak je to tím, že děti jsou už velké, mají svůj život, a tak už Katku tolik nepotřebují. A také mi začala dělat manažerku. Jednou jsem totiž omylem kývl na koncert zároveň v Ostravě i v Praze a byl z toho velký průšvih. Uvědomil jsem si, že nějak nestíhám to kočírovat. Katka to naštěstí vzala do svých rukou – a já jsem jí za to hodně vděčný.

Katka: Nakonec z toho vyplynulo, že s Mekym teď jezdím i na koncerty. 

Meky: Jak člověk stárne, nechce se mu už tolik opouštět domov. Tak si teď tak trochu vozíme domov s sebou. Kateřina mě teď doprovází vlastně na každé cestě. Dokonce zorganizovala a jako narozeninové překvapení mi domluvila nahrávání ve slavném studiu Abbey Road, ze kterého pak vyplynula moje další spolupráce s britským producentem i muzikanty. Momentálně jsem tam dotočil druhou desku s názvem Double Album a bez Katky by to opět organizačně nešlo.

V Anglii jste ale loni i těžce onemocněl.

Katka: Vyjeli jsme do Londýna za strejdou Davem a Meky cestou chytil pneumokoka. 

Meky: Asi v letadle. Problém je, že když se ocitne v jeho malém prostoru někdo nemocný, riziko, že se nakazíte z klimatizace, je docela značné.

 

Naštěstí se vám to stalo v celkem civilizované zemi.

Meky: To jistě, ale zase si to britské zdravotnictví nijak nemalujte. Není ideální. A potíž s ním je, myslím, i v tom, že Angličané si zakládají na tom, že jsou odolní. Zásadně si nestěžují. Jsou třeba schopni sedět se strašnými nemocemi pět hodin v čekárně u doktora a tvářit se, že se vlastně nic neděje. A doktoři jsou taky tvrďáci. Přišel jsem tam k lékaři s devětatřicetistupňovou horečkou a zápalem plic. Bylo mi hrozně blbě, a tak jsem se zeptal, jestli vůbec můžu pozítří letět domů. „Ale samozřejmě,“ řekl mi. Přitom nakonec jsem v tomto termínu odletět nemohl, to by mě úplně odrovnalo. A byl jsem moc rád, když jsem se nakonec dostal zpět do Prahy.

 

Nezanevřel jste po tomhle zážitku na Anglii?

Meky: To vůbec ne. Já navíc nemohu zaručit, že by se to nemohlo stát i tady, jen je dobré nemít iluze.

Katka: Do Londýna jsme se vrátili hned, jak se dal Meky dohromady, a byli jsme tam za poslední půlrok snad pětkrát, než se dotočila nová deska, kterou jsme si k tomu našemu třicátému výročí vlastně věnovali – vychází dnes a v neděli jsme měli svatbu.

Meky: My to tam máme rádi. Dokonce jsme si tam pořídili malý byt. Je to ve stejné čtvrti, kde kdysi bydlela moje maminka. A kromě strejdy Davea, kterému je teď už dvaadevadesát, tam teď jezdíme i za synem Davidem. Ten tam totiž studuje. A má tam kapelu, ve které hraje na bicí.

 

To jste mu naočkoval vy?

Meky: Já jsem byl vždycky hrdý na to, že jsem ho nikdy nikam netlačil. Považoval jsem to za důležité. A měl jsem pocit, že to vychází – David měl původně úplně jiné hudební oblíbence než já a preferoval spíš tvrdší hudbu. A ke studiu si vybral film, ne hudbu. Ale nějaký vliv tam mimoděk možná přece jen byl. Teď jsem třeba zjistil, že začal systematicky poslouchat Beatles. Když jsem se divil, řekl mi, že zjistil, že je to fakt dobrá muzika!

Fotogalerie
31 fotografií