Jsme v domě, kde váš tatínek žil a před čtyřmi lety zemřel, ale opuštěně to tu nevypadá, je tu čisto a uklizeno…

„Táta zemřel přímo tady v pokoji za námi, ve své posteli. Já jsem tu po třech měsících, příliš často sem jezdit nestíhám, ale o dům se stará Ivanka Tejnarová. Starala se dobře o tatínka, a teď se pěkně stará i o ten barák, takže tady zůstala. Je tu posekaná tráva, srovnané dřevo… Jsme rádi, že je to tu zaopatřené.“

Dům má jeho specifický rukopis, jsou tu jeho fotky, diplom patřící k Českému lvu. Mám pocit, že ho ani netoužíte nijak renovovat, je to tak?

„Je, táta se na tom domě hodně podepsal. Byl velký stavitel, ale stavěl tak, jak ho zrovna napadlo. Kvůli oknu, které našel na smetišti, byl ochotný přebourat několik zdí. A na tom baráku je to vidět. Architekt by se asi divil. Do magazínu o bydlení by se nehodil, ale my ho takhle máme rádi.“

Jste ročník 1976 a táta byl po podpisu Charty 77 vyštván do emigrace do Rakouska. Pamatujete si na něj vůbec z dětství?

„Jen úplné kousíčky. Tehdy to byla taková zajímavá situace… Táta nemohl sehnat práci, rodina na tom byla dost bita, před bytem seděl estébák, který legitimoval lidi, kteří k nám chodili na kafe. A to pak s vámi moc lidí kamarádit nechce. Pak dostal nabídku hrát chvíli v Burgtheateru ve Vídni, ale neměl v plánu opustit republiku nadobro. Jenže v momentě, když za ním zapadla hraniční závora, tehdejší ministr vnitra Obzina připravil proces, během kterého tátu zbavili občanství. Což je ta nejstrašnější věc, kterou může stát svému občanovi udělat. Zabránili mu tím vrátit se domů.“

Video
délka: 02:04.08

Landovskému by bylo 82, syn Jakub vzpomíná: Táta se uměl poprat! Petr Macek, Aleš Brunclík

Jak to bral?

„Byl z toho dost smutnej. My za ním jeli, ale maminka nebyla schopná emigraci zvládnout, takže jsme s ním byli jen krátce a vrátili se do Česka. Od té doby jsme byli rozděleni železnou oponou. Vídali jsme se jen v Maďarsku, to byla jediná skulina. Pro tátu bylo důležité, že tam mohl hrát divadlo, byť se v dospělém věku musel z gruntu naučit nový jazyk. Musel se o sebe postarat. Tady se ani nevědělo, co je to hypotéka, ale on si ji tam musel vzít. Jenže zjistil, že ji má tak nastavenou, že by byt nikdy nesplatil. A byl na sebe strašně hrdý, že to prokoukl, přenastavil si ji, uskromnil se a svůj vídeňský byt nakonec splatil mnohem dřív.“

Byl v Rakousku spokojený?

„Když dostal rakouský pas, ptali se ho, co udělá coby Rakušan jako první věc. A on, že si koupí autosprej a na stěnu radnice napíše: Ausländers raus (Cizinci pryč). Starosta se pousmál, věděl, že tím táta míří na to, že v Rakousku je vůči cizincům lehká nevraživost. Nicméně táta zároveň věděl, že Rakušani se skvěle postarali o mnoho lidí postižených komunismem. Měl Rakousko a Rakušany rád, přirostli mu k srdci.“

Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky na něj?

„Silnou vzpomínku mám na Mikuláše. Já byl opravdu malý, myslím, že mi byly tak dva roky. Mikuláše dělal Václav Havel, Jaroslav Hutka anděla, kolem nich byla taková velká disidentská parta. Jeden z nich dělal čerta, nějak na mě vybublal a já se rozbrečel. A táta toho čerta vyhodil ze dveří. Tím u mě strašlivě stoupl. Přemoct čerta a vyhodit ho! Od té doby jsem věděl, že je statečnej a umí se poprat. To mi uvízlo v paměti už napořád.“

Díky prostředí, v jakém jste vyrůstal, u vás museli být lidé jako Václav Havel (†75) častými hosty…

„Řadu věcí mi vyprávěla maminka, pro mě to byly tehdy jen kouřící a hlučící figury. Náš byt se občas proměnil na velkou odbojovou centrálu. Vím, že se máma jednou na podzim vracela domů, bylo sychravo, těšila se na čaj a doma našla v předsíni hromadu kouřících bot. Tenkrát se všichni zouvali, dokonce i estébáci. Z pokoje se hulilo, překřikovali se tam lidi z Charty, tak máma že mě alespoň půjde umýt do koupelny. Jenže ta byla obsazená dlouhovlasými polskými kněžími... Náš byt byl prostě velmi živý, bohémský a na mě to mělo vliv v tom, že když jsem potom přišel do puberty, byla velmi antibohémská. Možná proto jsem dnes úředník a advokát (smích).“

Jak jste spolu trávili čas během jeho rakouského »vyhnanství«?

„Táta mě měl napsaného v rakouském pase, takže když jsem za ním byl třeba v tom Maďarsku, měli jsme možnost spolu vycestovat po Evropě. Díky tomu jsem například jedny děsně fajn prázdniny trávil s tátou a Milošem Formanem v jižní Francii. Miloš jezdil na kole mezi dobrejma restauracema, táta za ním autem, takže byl potom jako koule, protože to nevyšlapal (smích).“

Vyjížděl jste za ním často?

„Jednou za rok. Já chodil do školy, táta měl angažmá, častěji to nešlo. Rád vzpomínám i na to Maďarsko. Týden jsme tam spolu chodili, tehdy se táta ještě snažil zůstat fit, dělal na prolézačkách různé shyby, já kolem něj běhal. Vídali jsme se drobně, ale setrvale. Snažili jsme se užít si ten čas.“

Pašovali vám tátovi kamarádi, kteří se s ním setkali, od něj do Čech věci, které tu nebyly k dostání?

„Občas někdo něco přivezl. Mám pět sester, jedna je z maminčiny strany, a pamatuji si, že jsme jednou takhle od táty přes někoho dostali dva skateboardy. To byla veliká vzácnost! Nebo jednou mi dal kiwi. My jsme to neznali, za komunismu to u nás neexistovalo, říkali jsme tomu chlupatá brambora.“

Měl šanci vás nějak zaopatřit?

„Normálně posílal výživné. Snažil se pomáhat, co to šlo.“

Jak jste spolu komunikovali? Dokážu si představit, že jeho dopisy asi chodily cenzurované, telefony byly odposlouchávané…

„On i s tím telefonem dokázal divy. Něco se dalo. Vím, že když byl třeba Havel v nemocnici s plícemi, volal i tam. Mnoho věcí se dalo udělat přes Červený kříž, Helsinský výbor… Komunistický režim byl nešťastný, když na někoho tady svítilo světlo, v tom pomáhali novináři.“

Předával vám nějaké svoje životní hodnoty?

„Táta nebyl člověk, který by musel nutně předávat to, co chce, tím, že bude moralizovat a vyprávět. Tím, jak se choval, na mě dělal dojem. Byl to chlap, měl texasky s velkým svazkem klíčů, vojenskou zelenou košili, ve které i spal, a to se mi jako malýmu líbilo. Byl to věčnej skaut, nebyl nikdy snob, rád si užíval obyčejné věci, nesnažil se nikam šplhat. Snad mám po něm životní nadhled, schopnost sám se rozhodovat, nebát se jít do střetu a svobodu ve vyjadřování.“

Pamatujeme si ho jako svéráze, který nejde pro jadrné slovo daleko. Byl takový i doma?

„Je hrozně pohodlné, když si nemusíte dávat pozor, co říkáte. A má to i psychologický dopad. Sprostá slova jsou uložená v úplně jiné hemisféře než logický jazyk a zajímavé je, že i když má někdo těžkou mrtvici a nemluví, sprostá slova dokáže použít přesně tam, kam patří, protože jsou emocionálním zesilovačem toho, co říkáte nebo chcete říct. To byl i tátův případ. A pak, on měl rád pozornost. I když se někdy tvářil, že ne. Na sprosťárny lidi hnedka zbystří.“

Jak vnímal revoluční kvas, který vyvrcholil 17. listopadu 1989?

„Ne že by se na něj připravoval, ale těšil se. Když začalo být hmatatelné, že to dopadne dobře, byl jedním z prvních, kteří se ještě přes Slovensko vrátili domů. Potkal spoustu lidí, které neměl možnost dvanáct let vidět. Byla to velká euforie. Už to, že zůstal v Rakousku, ukazuje, jak to pro něj předtím muselo být hrozně těžké. Nehledal nový život za oceánem, zůstal v české komunitě, sledoval českou televizi, chtěl být blízko. On dokonce ve Vídni pomohl spoustě lidem, pro které to byla přestupní stanice do Ameriky, Austrálie a podobně, takže když jsem začal sám cestovat, dal mi svůj diář. Například Spojené státy jsem projel po jeho kamarádech. Všichni na něj rádi vzpomínali.“

Jak hodnotil porevoluční vývoj?

„Věděl, že svoboda je dvousečná. Že dá řadě lidem možnost dělat neplechy. Upozorňoval, že kapitalismus je pro zodpovědné, že ne každému přeje. Samozřejmě věděl, že jsme se osvobodili od něčeho, co kazilo naši národní duši. Jen zdvihal varovně prst, protože jsme nevěděli, kam jdeme a co nás tam čeká. Třeba pan Kryl byl z mnoha věcí strašně smutnej, ale táta nebyl tenhle typ člověka, zas tak to nebral.“

Měl jsem z něj občas pocit hořkosti, i z toho, že už se třeba tak často nestýkal s kamarády, jako byl právě Václav Havel…

„Václav Havel byl prezident, ale na tátu si vždycky vzpomněl. Vyprávěl mi, že když mu Havel předával medaili Za zásluhy, tak mu při potřásání rukou šeptl, ať si uvědomí, že to nebylo vůbec lehké prosadit. Tátu spíš hnětlo, že mohl natočit daleko víc pěkných filmů. To ho mrzelo. Pár režisérů na něj myslelo, viz Černí baroni nebo Vratné lahve Honzy Svěráka, ale mohlo toho být víc, co by tady zůstalo. “

Čím to, že po návratu nedostal žádnou opravdu velkou roli?

„Možná to byl neposlušný herec, to režiséry odrazuje, nevím. Ale on i z malých rolí dokázal vytěžit maximum. Bral menší role jako výzvu a o to víc se pak snažil upoutat pozornost.“

Sám už máte tři děti, pamatují si ho? Jaký byl děda?

„Ukřičený, intenzivní a hrozně zábavný. Všechny tři děti si ho pamatují. Vědí, že měly výrazného dědečka.“

Video: Nejlepší scény majora Terazkyho v Černých baronech aneb jak vzpomínáme na Pavla Landovského (†78)

Video
délka: 09:08.59

Nejlepší scény majora Terazkyho v Černých baronech YouTube.com

Fotogalerie
20 fotografií