8°C
Při rozhovoru asistoval Václavovi jeho bratr Jan Neckář (69), který doplňoval jeho vyprávění o své vzpomínky.
Kdy jste se naposledy s Jiřím Menzelem setkal?
Václav: „Bylo to před dvěma měsíci, 28. prosince, navštívil jsem ho v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.“
Mohl při tom setkání mluvit?
Václav: „Moc ne, ale hned jsem poznal, že jeho mozek je v zásadě v pořádku, protože mě poznal a reagoval normálně, jako když jsme se setkávali v minulosti. Při loučení jsem mu třeba řekl, že zase přijdu. A on s námahou povídá: »Vašíčku… « Tak mi vždycky říkal. Pohladil mě po tváři a dal mi takový malý pohlavek, jak to dřív dělal, když jsme se loučili.“
Věříte, že se z toho váš kamarád dostane?
Václav: „Ano, věřím, já sice nejsem lékař, ale když jsem měl v roce 2002 mrtvici, tak jsem také v podstatě nemohl mluvit. Ale díky lékařům, bratrovi a dalším blízkým jsem se z toho dostal. Když jsem viděl, jak Jirka reaguje, tak jsem jeho manželce Olze řekl, že se podle mě jeho stav rychle zlepší. Olga ale vyjádřila obavy, že to asi bude delší cesta. Což se bohužel potvrdilo, když dva dny poté upadl Jirka do bezvědomí.“
Je na tom už lépe?
Václav: „To nemohu posoudit, byl bych strašně moc rád, aby to tak bylo. Každopádně už ho ze Střešovic převezli do jiné nemocnice, kde bude v péči rehabilitačního oddělení. Tak doufám, že se jeho zdravotní stav zlepší. A moc mu přeju k narozeninám všechno nejlepší, hlavně samozřejmě hodně zdraví…“
Honzo, vy jste bráchovi v roce 2002 strašně moc pomohl, dokázal se po mrtvici vrátit nejen do života, ale i na pódium!
Jan: „Pomáhal jsem mu, i celá kapela. Ale nejdůležitější bylo, že chtěl on sám. Že to nevzdal, nehodil flintu do žita, proto se uzdravil a může zase zpívat a vystupovat. Našli jsme způsob, jak se s tím dá bojovat a dá se s tím i fungovat, nejen v profesi, ale i v životě.“ Václav: „Myslím si, že Jirka je také silná osobnost a určitě to nevzdá.“
Na oslavě vašich 70. narozenin pronesl Jiří Menzel větu: „Tak tě vítám mezi staříky!“
Václav se usmívá: „Letí to, už prostě nejsme nejmladší…“
Na pódiu ale máte pořád hodně energie, jako byste vždycky přepnul do speciálního koncertního módu…
Václav: „Muzika mi moc pomáhá, ta mi zůstala, melodie si pamatuji i po mrtvici, jen ta slova se ztratila… Vlastně si je pamatuju, jen mám problém je přesně seřadit, jak jdou po sobě.“
Jan: „Václav si pamatuje z minulosti neuvěřitelné věci, víc než kdokoliv z nás. Má paměť jako dva sloni! Bohužel tím atakem bylo postiženo centrum mozku, které skládá dohromady slova, je tam taková zátka.“
Pojďme tedy, Václave, do minulosti. V roce 1966 jste natáčel s Jiřím Menzelem slavný film Ostře sledované vlaky, jak jste se k tomu dostal?
Václav: „Prvního ledna 1966 jsme měli s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou v Divadle Rokoko premiéru hry Čekání na slávu. A náš pan ředitel Darek Vostřel mi dal na premiéře novelku Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Přes noc jsem tu knížku zhltnul, příběh se mi moc líbil. A netušil jsem, že za měsíc, v únoru, mě pozvou do ateliérů na Barrandově na kamerové zkoušky.“
Jan: „Ne každý ví, že kamerovky na roli Miloše Hrmy v tomto filmu dělal i režisér Jiří Menzel. A říká se, že nakonec uznal, že Vašek je hezčí!“ (směje se)
Václav: „To myslím, že nejsem…“ (usmívá se)
Je pravda, že vás pro tuto roli schválil sám autor novely Bohumil Hrabal?
Václav: „To je pravda, Jirka Menzel mě vzal do Libně za panem Hrabalem, aby řekl, zda splňuju jeho představy. Jestli jsem opravdu ten Miloš Hrma z jeho knížky. A když mě pan Hrabal uviděl, tak řekl: »Jo, to je on!«“
Vaše první filmová role, a hned hlavní!
Václav: „Ano. Stál jsem poprvé před kamerou, film je něco úplně jiného než televize. Jirka mě proto hlídal a říkal, abych zapomněl na písničky a abych nedělal žádné cukrbliky. Vedl mě opravdu skvěle. Navíc jsem měl vedle sebe spoustu skvělých herců, mohl jsem se něčemu přiučit.“
Film se tehdy točil velice rychle.
Václav:„Je to tak. Začalo se točit v únoru, v květnu nebo červnu bylo hotovo a v listopadu byla premiéra. A protože tomu na Barrandově moc nevěřili, tak dali Jirkovi jen černobílý materiál. Ale v podstatě to bylo dobře, film dostal autenticitu, jako kdyby byl z té doby. Snímek pak získal v Mannheimu hlavní cenu. A to byl vlastně důvod, proč byl nominován na Oscara.“
Na předání Oscara jste ale pak s režisérem Menzelem nejel...
Václav: „Ne, proč by si také s sebou bral do Hollywoodu ošklivého chlapa, když si mohl vzít hezkou ženu! A to byla Máša – Jitka Bendová, která navíc uměla dobře anglicky a mohla mu tlumočit, protože tehdy ještě Jirka moc anglicky nemluvil.“
Byl tehdy Jiří Menzel přísný režisér?
Václav: „Byl přesný, nic neodpustil, nikdy nezvyšoval hlas, ale každého vedl, jak potřeboval. Nicméně je pravda, že v celém filmu jsme přetočili jen jednu scénu. A to byl moment, když šel Miloš za paní přednostovou dolů do sklepa. A viděl, jak krmí husu šiškami. To, jak rukou jezdí huse po krku a mačká ho, působilo eroticky.“
A co se nepovedlo?
Václav: „Jirka řekl: »To se musí přetočit, v tvých očích je vidět, že už o tom něco víš. Musíš být naivnější, nezasvěcený panic.« Musel jsem to proto udělat znovu a asi už to bylo dobrý.“
Ve filmu je slavná razítkovací scéna…
Václav: „Ano, to byla slavná scéna. A bylo to tak, že si Jirka vymínil, že ta razítka na zadeček Jitky Zelenohorské nebude dávat pan Somr, ale že je tam bude sázet sám.“
Jan: „ Takže je v záběru pan Somr, ale v detailu je pak ta ruka Jiřího Menzela.“ Škoda že jste nerazítkoval vy, ne?
Václav: „To by nešlo, já byl panic, strašně nesmělý…“ (usmívá se)
Jiří Menzel si ve filmu ale zahrál i na tvář, jak se říká.
Václav: „Ano, doktora, co mi radil, jak na to. A říkal: Musíte při sexu myslet třeba na fotbal...“
VIDEO: Václav Neckář vzpomínal na film Ostře sledované vlaky.
Neckář vzpomínal na Ostře sledované vlaky: Co mu řekl Menzel? Eliška Vinterová, Martin Hykl
