Objevily se i spekulace, že jste byla v manželství vystavena fyzickému týrání…
To není pravda. Za dobu, co jsme spolu byli, mě manžel nikdy fyzicky nenapadl, to bych odešla dřív. Ke stavu po mém odchodu se vyjadřovat nebudu.
Ale k psychickému asi ano, to jste sama ve svém dopise naznačila…
Víte, s mým mužem jsme spolu byli deset let, je to otec mé dcery, byli jsme rodina, dlouho i šťastná. Já o něm nechci a nebudu veřejně mluvit špatně.
I když on to dělá?
Ano, i přesto. U nás na Slovensku se říká, že co se doma navaří, to se má doma taky sníst. Já nejsem zastáncem praní špinavého prádla na veřejnosti. To, že se toho můj muž nedrží, mi ze začátku hodně vadilo, ale člověk si zvykne na všechno. Mám jiné priority než dělat z našeho rozchodu pavlač.
Měla jste se v době svého odchodu na koho obrátit?
Pomohla mi především blízká rodina a pár opravdových přátel. Vyhledala jsem i odbornou pomoc, jak už jsem říkala. Na terapii docházím stále.
Co vaše matka? Vaše vztahy s ní prý nejsou ideální…
Ano, můj vztah s mámou není dobrý, je komplikovaný už od dob mé puberty. Jednou je to ale máma a já ji vždy budu mít ráda, ať je to mezi námi jakékoliv. Tu hlavní pomoc jsem ale našla na konci svého ramene. Možná to zní jako klišé, nicméně je to tak. Nejdůležitější je spoléhat se sám na sebe. Prostě jsem věděla, že dál nemůžu žít pod tím tlakem a ve lži, které jsem sama byla součástí, za kterou jsem na začátku sama částečně mohla.
