8°C
Minulý rok to bylo padesát let od chvíle, kdy jste natočila svůj první film Konec velké epochy. Jak na začátky vzpomínáte?
„To byla televizní inscenace a já z toho měla na DAMU malér. Zapomněla jsem požádat o povolení a bez něj studenti nižších ročníků tehdy nesměli vystupovat v televizi či filmu.“
Byla jste nervózní při prvním natáčení?
„Jdete tam jako nepopsaný papír, protože nevíte vůbec nic. Jste vykulený, nevíte, ve který okamžik jste v záběru a kdy ne. Takže jsem byla v nepřetržitém napětí. Byl to pro mě zápřah. Nikdo tam na mě neměl čas, aby se se mnou patlal a něco vysvětloval.“
Přesto jste se ve filmu prosadila. V létě roku 1976 jste dokonce točila dva své nejslavnější filmy Léto s kovbojem a Na samotě u lesa. Jak jste to zvládla?
„Bylo to docela napínavé, než se produkce obou filmů domluvily. Výsledek byl: v červenci začneme točit Léto s kovbojem a v srpnu Na samotě u lesa. S producenty druhého filmu jsem se domluvila, že mého syna, kterému tehdy bylo něco přes rok, budu mít u sebe během natáčení, a to bylo dodrženo.“
Utkvělo vám něco z natáčení v hlavě?
„Točili jsme na chalupě v nádherném sedlčanském kraji, kde se mi moc líbilo a úplnou náhodou teď máme v této oblasti na druhé straně Vltavy letní dům. Mám to tam moc ráda.“
Byla vám role starostlivé maminky blízká?
„Ano, paní Lavičková byla normální maminka a to mi bylo příjemné.“
Maminku jste hrála také v Setkání v červenci z roku 1978. Dělala jste kamerové zkoušky, ale asi z pěti hereček si vás vybral sám Tomáš Holý. Jak výběr probíhal?
„Z počátku jsem to nevěděla. Režisér snímku Karel Kachyňa mi to řekl až v průběhu natáčení.“
Rozuměli jste si?
„Tomáš byl úžasně bezprostřední, měli ho rádi všichni. Při natáčení jsme mezi záběry a stěhováním kamer chodili sbírat houby, ze kterých jsme si občas připravovali jídlo, protože catering neexistoval.“
Kladný vztah k dětem vám určitě pomohl, když jste čtyři a pak dva roky učila na DAMU. Dá se herectví naučit?
„Nedá, ale můžete studentům pomáhat hledat a nacházet řemeslný základ, který jim umožní přemýšlet o postavách zevnitř. Tedy nikoli jak, ale o čem.“
Jaká byla vaše nejčastější rada studentům?
„Když s někým mluvíte nebo vedete diskuzi, argumentujete, musíte dobře poslouchat, co váš oponent říká, a reagovat v kontextu. To je základ jakéhokoli rozhovoru a mělo by to být samozřejmostí i v parlamentu. V divadle ale nejste diskutér, máte být postavou v příběhu a pracujete s emocemi. Při zkoušení hry se učíte zacházet s emocemi a děláte to vědomě! A měl byste umět reagovat i na drobné změny v gestu či obsahu repliky kolegy. Divadlo je soustředěná spolupráce všech herců v představení a jde především o sdělení obsahu. A jedním ze základů hereckého řemesla je dobře se poslouchat.“
Narazila jste při své učitelské praxi na drzouna, který neposlouchal?
„Zažila jsem studenta z Německa, rodiče mu školu platili, ale měl zřejmě jiné představy o studiu, protože míval časté absence na hodinách. Vlastně nebylo možné, aby mohl zkoušet dialogy nebo scény, kdy je na jevišti více osob. Pravděpodobně sdílel onu obecnou představu o herectví, že je to jeden velký flám. A jak už to tak bývá, on obvinil mě, že jsem se mu nevěnovala. Nakonec ho vyloučili.“
Co vám tahle učitelská zkušenost dala?
„Když jste s mladými lidmi, zjišťujete jejich priority a zároveň si uvědomujete sebe sama, kam jste se od toho počátečního nevědomí posunul.“
Jak vzpomínáte na film Obecná škola, kde jste hrála učitelku, kterou děti přivedou do blázince?
„Ráda, protože to, jak ti kluci hráli, bylo geniální. Jsem Janu Svěrákovi za postavu učitelky Maxové vděčná. Přála jsem si, aby se při jejím odchodu do polí vysunula ruka z nebe a paní učitelku si vzala na obláček.“
Se Zdeňkem a Janem Svěrákem jste se setkala ještě při natáčení Vratných lahví. Scénu, kdy nasazujete dveře do pantů, jste prý natáčeli snad sedmdesátkrát. Proč?
„Sedmdesátkrát asi ne, ale opakovali jsme ji mnohokrát. Kameramanovi se stále něco nelíbilo a nám nezbylo než to dělat znovu a znovu. Herci na place musí být poslušní.“
Díváte se na svoje filmy?
„Nerada. Mám pocit, že film je dobrý, ale když se tam objevím já, nejsem se sebou spokojená. Ale fakt je, že při natáčení v televizi bývala povinná trestní koukačka po prvním jetí scén, kdy jsme všichni viděli chyby. Herci i kameramani.“
Pořád vás baví hrát?
„Baví mě, když má práce smysl. Pokud je kvalitní text a dobrá režie. V divadle si moc nemůžete vybírat, jste zaměstnanec a musíte respektovat dramaturgii i režiséry. U filmů a seriálů si vybírat můžete, a proto jsem mnohokrát odmítla. Buď se mi nelíbil scénář, nebo film režíroval někdo, s kým se mi pracovat nechtělo nebo příčilo.“
Jak často ještě hrajete?
„Z Divadla na Vinohradech jsem odešla. Od podzimu 2015 hraji v Divadle Palace ve hře Dámy z ANIANE a nyní zkouším hru Drahá Matilda v Divadle U Valšů, premiéra bude 23. března. Pracovně jsem si ji pojmenovala: citová detektivka. Držte nám palce.“
Máte představu, jak dlouho byste se chtěla herectví věnovat?
„Nemám stanovenou hranici, bude záležet na zdraví a možnostech. Uvidíme. Přála bych si ale mít více času na přírodu.“
