14°C
Jak to děláte, že jste pořád tak fit?
Když vstanu, hned si jdu zacvičit. Kdybych si mezitím dala kávu, už se nedokopu. Probudím se, rozkoukám, dám si sprchu a hned si v předsíni rozložím podložku. Bez pohybu se nenastartuju. Někdy cvičím i skoro hodinu. Už to tak dělám od čtyřiceti let.
Prý jste hrávala i volejbal?
Ano, ten jsem měla ráda, ale už se na něj přece jen necítím.
Dobře, máte odcvičeno a pak? Kde se bere vaše dobrá nálada?
Stačí například výhled z okna. Vidím až na Pražský hrad, na Chrám svatého Víta. Zvlášť, když je pěkné počasí, tak mě to hřeje na duši. Snažím se brát všechno z té lepší stránky. Pokud nemáte vyloženě nějaké strašné trápení, tak to funguje.
A jak si držíte tajli? Vypadáte stále neuvěřitelně skvěle.
Nikdy jsem se nijak nepřejídala, v tom jsem spíš střídmá. A taky hrají roli rodinné geny.
A také vám to vždy sluší, pořád vás baví móda?
Ale ano. Navíc vystupuju před lidmi. Měla bych se už kvůli nim slušně oblékat. Nedávno jsem si koupila koženou bundu, moc se mi líbila. Mně věci dlouho vydrží, dám na kvalitu.
Ještě jezdíte autem?
Občas ano. Na delší trasy se už nepouštím, ale po Praze řídím ráda.
Syn Tomáš je ředitel Divadla u hasičů. Pozve vás někdy na představení?
S Tomášem máme dobré vztahy, zve mě pořád. Mohla bych být v divadle každý den i dvakrát. Ale to nejde, mám taky svou práci.
S kým teď vystupujete?
Hlavně s Milanem Drobným. Už hodně let. Byli jsme spolu i v Kanadě a v Americe. Milan se před týdnem vrátil odpočatý ze Srí Lanky, kde byl už od silvestra, a hned nám začal organizovat vystoupení po celé republice. Přízeň publika neuvěřitelně nabíjí.
Jaké máte další kamarády?
Hodně se vídáme s Pepíčkem Zímou. Nebydlíme moc daleko od sebe. Známe se snad už od dob, kdy začínala vysílat televize. Občas spolu zajdeme na oběd do čínské restaurace, máme oba tu jejich kuchyni rádi. A taky se přátelím už léta s manželkou režiséra Petra Pospíchala Martou Pospíchalovou. Bývala modelkou a pořád je to krásná ženská. Máme podobný náhled na svět. Probereme spolu poslední novinky, popovídáme o životě a hned je nám líp.
Vy si na stáří ani moc nenaříkáte, že?
Stejně by to nebylo nic platné. Obecně nemám ráda takové to stěžování na všechno možné. Prostě léta tady jsou a nedá se nic dělat. Když jsem nestihla umřít mladá a krásná, už s tím nehnu. Naříkání ničemu nepomůže.
Čeho by se lidé měli vyvarovat, aby byli v pohodě jako vy?
Mně vždycky vadily všechny rodinné šarvátky. Ty vás psychicky vyřídí. Takže si doma a ve vztazích držet pohodu. A druhá věc je, že se nesmíte vzdávat a pořád musíte jít dopředu. Dokud síly stačí. Je ve vás většinou víc sil, než si myslíte. Přesvědčila jsem se o tom, když Jaromír Vomáčka, můj manžel číslo 2, napsal Běž domů, Ivane. Okamžitě následoval zákaz všeho!
Optimismus jste prokázala při operaci srdce. V 85 letech vám voperovali kardiostimulátor…
No, jo, dali mi budík, přestože jich mám doma dost. (smích) Nejsem zvyklá stonat. Ale byla jsem tehdy tak nějak nepřirozeně unavená, tak jsme zašla k obvodní lékařce. Zhrozila se mého nízkého tlaku. Mně se na žádnou operaci nechtělo, nemocnicím se vyhýbám celý život, ale tenkrát nebylo zbytí. Musím se pochlubit, na kardiologii ve vojenské nemocnici ve Střešovicích jsem prý 7. nejdéle se léčící pacient. Nedám na ně dopustit.
A po návratu z nemocnice jste prý doma zamířila ke klavíru.
Musela jsem přece vyzkoušet, jestli pořád můžu zpívat. Dala jsem pár tónů. Cítila jsem se lépe, únava byla pryč a za pár dnů jsem stála zase na pódiu. Kolega Vašek Štekl mi kdysi řekl, že už ví, jak to se mnou je. Že jsem se provdala za své publikum. Mám opravdu své příznivce, kteří na mě stále ještě chodí, moc ráda jejich přízní ožívám.
Prozradíte, jaká máte přání do budoucna?
Nemyslím na to, abych zítra našla zakopaný poklad. Přeju si, aby byl klid, aby tady nebo jinde něco nevzplálo. A samozřejmě nejvíc si přeju zdraví. Jsem ráda, že tady pořád jsem. Život je sice nejtěžší, ale taky nejkrásnější úděl člověka.
