9°C
Sešli jsme se v kavárně Hudebního divadla v Karlíně. Richard Genzer se v ní zastavil před odchodem do herecké šatny. Oblíbený komik se totiž vrátil do ansámblu Drákuly! A opět – po dvou desetiletích od svého zdejšího angažmá – hraje stejnou roli Nicka. „Jsem tu, protože jsem sentimentální,“ vysvětlil, co ho přilákalo do muzikálu, a rozpovídal se o sobě, Suchánkovi, exmanželce i Partičce.
Pro vašeho tatínka, fotbalového funkcionáře, to musel být kdysi šok, když jste se rozhodl stát tanečníkem. Jak to tehdy přijal?
Skousával to dost těžce. Fotbal pro něj vždycky znamenal strašně moc. Nejdříve byl brankářem, pak trenérem, pak dělal na fotbalovém svazu. Takže syna pochopitelně chtěl vidět na hřišti. Navíc jako žákovi mi fotbal docela šel. Dokonce jsem byl v nějakém výběru nadějných fotbalistů Prahy. Ale tanec mě v té době bavil taky. A tak jsem se v deváté třídě rozhodl pro taneční konzervatoř.
A co předsudky, ty táta proti baleťákům neměl?
Samozřejmě že v tom jeho odporu asi byla i nějaká ta obava, abych jim časem nepřivedl domů představit místo děvčete kluka. A strach, že proto nebudou vnoučata. Ale moc tomu asi nepodléhal. Táta kdysi taky dobře tancoval, soutěžil ve společenských tancích. Navíc já nešel přímo na obor balet, i když jsme ho v rámci studia měli, ale na lidové tance. Měl jsem tančit s cimbálovkou.
Nestal jste se pro kamarády z fotbalu v tu chvíli prostě „teploušem“?
Tak oni mě znali a věděli, co jsem zač. A že jsem hetero. Ale samozřejmě nějaké poznámky, jako že dělám homoškolu, byly. Ustál jsem to bez problémů, mám docela odolnou povahu.
Při tanci se ale asi neužije moc legrace?
Je to hlavně strašná dřina. A máte pravdu, v repertoáru není moc veselých skečových tanečních věcí. Dominují vážnější témata. Ono tancem v punčocháčích a piškotech vyprávět třeba veselou historku o tom, jak je žena nevěrná, jde přece jen hůř než ve scénce někde v činohře. A hodně také záleží, jaké máte dispozice. Myslím dispozice, jak vysoko umíte zvednout nohu. Takže já jsem už na škole věděl, že chci dělat lidový tanec, a ne balet. Oni by mě k baletu ani nevzali, protože jsem tu nohu opravdu nezvedl moc vysoko.
Už na konzervatoři jste byl ale spolužákem svého současného parťáka Michala Suchánka…
My jsme nebyli přímo spolužáci – Michal studoval herectví a já tanec. Ale už v té době jsme spolu chodili třeba do hospody a nebo třeba… do hospody. Tam jsme se i seznámili.
Michal přispěl i k tomu, že jste se začal věnovat herectví a moderování?
To ano, ale to bylo až později. Na konzervatoři jsem nikdy veřejně nemluvil a nehrál. A když jsem se vrátil z vojny, nastoupil jsem do taneční skupiny Uno, kde se dělal tanec o dost jinak, moderně. A šlo se tam i slovně projevit, takže mě to bavilo. Ale zároveň mi bylo už tehdy jasné, že si musím najít jinou cestu. Tanečníci to mají těžké, tělo má své limity, ve starším věku už moc tancovat nejde a až na pár urputných bláznů se stejně všichni baleťáci musí přeorientovat na nějakou jinou práci. Třeba jdou dělat taxikáře, prodávat okna nebo dělat něco úplně jiného. Můj kamarád tanečník má stavební firmu a zaměstnává vysloužilé tanečníky. V životě jsem na lešení neviděl tolik baleťáků, kteří si navíc společně pískají melodii z baletu Louskáček.
Mimochodem, proč skoro všichni tanečníci po skončení kariéry tak ztloustnou?
To máte jako u sportovců. Tanečníci každý den pět hodin tvrdě trénují. Když přestanou, tělo je najednou v šoku. A ukládá přebytečné zásoby. Navíc jídelní návyky obvykle samy nezmizí. Kdo byl při aktivním tréninku zvyklý sníst šest knedlíků, má chuť si dát šest knedlíků i pak.
Vy jste svého času taky nasbíral pořádnou nadváhu. Jak se vám teď podařilo zhubnout?
Nenávidím posilovnu a běh! Sice si pořád někdy zahraju třeba fotbálek, ale to by asi nestačilo. Já jsem prostě nežral. Dodržovat nějaké diety, nosit si do práce krabičky s dávkami jídla, nebo si místo jídla míchat pytlíčky s živinami, to pro mě fakt není. Můj recept je nejíst. Ale je to dřina a jste pak chvíli jako mátoha. Občas jsem to taky proto musel přerušit. Jednou za měsíc jsem si vždycky dal třeba pořádný kus kachny s knedlíkem a se zelím.
To jsme ale trochu odbočili od té spolupráce se Suchánkem.
Pracovně jsme se poprvé potkali v muzikálu Krysař. A pak když jsme chystali Tele Tele a psali scénáře. Já jsem v té době vůbec nevěděl, jak se něco takového píše, to všechno mě naučil Suchoš. Ale od té doby děláme spolu.
Kde vaše nápady vznikají? Nechte mě hádat – v hospodě?
Do hospody chodíme, ale spíš se normálně bavit. Někdy se tam něco opravdu vymyslí, ale častěji to skončí v koši. Po pěti pivech má člověk trochu jinou představu o tom, co je vtipné a co se dá použít. Po kořalce je to jinak, to do koše nic nehodíte, protože nic nevymyslíte a ani nevíte, kde ten koš je. Ne, hlavní práci děláme u nás v kanceláři.
Občas to jsou hrozné krávoviny. Třeba nedávno váš seriál Co by bylo, kdyby…
Ujeli jsme si na tom, co by bylo, kdyby něco důležitého z našeho světa úplně zmizelo. Když o tom přemýšlíte, tak je to hodně zajímavý: Co by bylo, kdyby nebyl čas? Chodili bychom všichni včas! Ale zanikli by hodináři. A některé písničky. Třeba Čas je proti nám. Nebo Můj čas je pouhopouhé prozatím. Co by bylo, kdyby nebyly nože? Napadne vás třeba plakát zvoucí na vystoupení vrhače nožů. S nápisem zrušeno. A jak by se krájel chleba? Co by bylo, kdyby nebyly hřebíky? V našem dílu o hřebíkách je Ježíš na kříži a urputně se ho drží, aby nespadl. Protože ale nemůže být přibitý, zoufale volá: „Já už se tu neudržím!“
Viděl jsem díl Co by bylo, kdyby nebyli psi. V roli náhradního přítele člověka tam běhá Suchánek. Proč Suchánek je ten, kdo dělá psa, a vy člověka?
Už nevím, možná se Michal bál mít tak velkého psa, jako jsem já. Snažíme se střídat, kdo je v hlavní roli. Co říkají vaše děti na to, když vás vidí dělat takové šaškárny? Dcera Viktorka kdysi přišla ze školy s pláčem. Smáli se jí, že tatínek byl v Tele Tele v ženských šatech. To nebylo příjemné ani pro mě. Vysvětloval jsem jí, že je to jen taková hra. Jako když si ona hraje na princezny. „Jo? Tak proč si nehraješ na prince?“ říkávala. Teď, když už je velká, tak se na to kouká docela ráda. A syn Matyáš už vcelku taky. Možná proto, že vymýšlím absurdní věci i s nimi.
Jak s nimi?
Třeba když jsme jeli na výlet. Proč nemůže být veverka modrá? Protože by nebyla vidět na modrém autě! Protože by si ji pletli se švestkou! Děti samy přicházely s nápady. Všechny děti mají skvělou fantazii – když je ale rodiče okřikují, že to, co říkají, je nesmysl, tak to v nich zakrní a viděj veverku jenom takovou, jaká opravdu je.
Zato vy s Michalem jste stále trochu jako malí kluci. Nedávaly vám vaše manželky najevo, že byste už mohli mít rozum? Když už konkrétně vám bude letos padesát?
Ale já vystupuji doma docela normálně! Nejsem ani nerozvážný, ani se nechovám špatně k lidem. Co by bylo normální? Kdybych hrál v Národním? Tohle je prostě stejná práce jako třeba hlídač parkoviště. Musíte mít přehled, nezmatkovat, být usměvavý… akorát vám v divadle nikdo nedá tuzéra.
Nedávno jste se rozešel se svou ženou Lindou Finkovou. Ta nechtěla, abyste zmoudřel?
Ale ne. Jen jsme se už jen štěkali. A to víc než bylo únosný. A pak jsme si oba našli jiné partnery. Teď je to už ale v klidu – myslím, že pro všechny zúčastněné je lepší, že jsme se rozešli.
Cítíte se nyní svobodnější, nebo vás naopak to, že máte novou partnerku a současně chcete mít dobré vztahy s dětmi a bývalou ženou, spíš svazuje?
Cítím se svobodnější. A s dětmi se vídám, kdy chci. Lída nedělá problémy, myslím, že když si vezmu děti k sobě, je ráda, že si odpočine.
Před časem se vám rozpadlo nejen manželství s ní, ale i vaše televizní rodina – skončila kdysi úspěšná Partička, skečový pořad s kolegy Sokolem, Suchánkem, Chmelou a Danglem…
Dnes je to naše zájezdové představení. Lidi si často myslí, že to dál točíme, ale už to opravdu skončilo. Sice nejsme v televizi …i když vlastně ano. Pořad pořád opakují. Takže může vzniknout pocit, že jsme v televizi. Ale opravdu nejsme. Teď se věnujeme divadelním představením po celé republice. Hrajeme celkem dost a jsem rád, že se lidi chodí pobavit. Teď jsme začali prodávat lístky na podzim.
Když se po konci na Primě objevil na Televizi Barrandov pořad La Parta, vypadalo to, že jste se jen přesunuli na jiné místo…
Vyzvali nás tam k natočení osmi dílů. Máme ten pořad rádi, takže jsme do toho šli. Ale skončilo to i tam. Smlouva skončila, skončila i spolupráce.
Je to jiné dělat Partičku v divadle?
Je to jiné, protože nejsme tak omezeni časem, a tak víc vtahujeme diváky do hry. V televizi to úplně nešlo, nevešli bychom se do stopáže pořadu. Ale v divadle to jde. Diváci tam pro nás vybírají hry, diktují si, jak by se to mělo vyvíjet, je to všechno podle nich. Taky bereme vždy jednoho diváka do zákulisí, aby zkontroloval, zda opravdu neslyšíme, co se děje na scéně. A taky se, na rozdíl od televize, nedá už nic vystřihnout. Ale to jsme nedělali nikdy. Kdyby v tom byl podvod, tak by to nebavilo diváky ani nás.
Někdy mi připadalo, že to střižené je. Třeba v té hře, kde obvykle vy musíte uhodnout, koho vaši parťáci představují.
To ano, z časových důvodů. Tahle otázka se týká opravdu především mě, skoro vždy jsem vybrán jako ten hádající. Lidi jsou totiž bestie, chtějí vždy vidět toho, kdo se nejvíc trápí. Tak to se opravdu stříhat muselo, protože já jsem někdy ty tři postavy hádal třeba hodinu! V divadle to lidi vydrželi, ale na diváky televize by to bylo moc.
Vy jste v Partičce začínali na Slovensku. Byla slovenská Partička jiná?
Ano. Byla taková… prostě jiná. Jako když se hrají hry na dětském táboře. A také mi přišlo, že se jim do nějakých témat nechce. My si žádné takové omezení nepřipouštíme. Neřešíme, že bychom se mohli dotknout třeba věřících nebo komunistů. Bereme to jako legraci, a kdo se sobě neumí zasmát, tak je blbej. Tak proč bychom se cenzurovali.
Zmínil jste se, že hercům se do podobné improvizace nechce. Fakt je, že bych se asi taky bál, že třeba dostanu zadání a zůstanu němě stát s otevřenou pusou!
Ale to k tomu přece patří. Samozřejmě že někdy vůbec nevíte, co se děje. Ale prostě se musíte utrhnout a udělat první krok. Ono to nějak dopadne. To víte, někdy na hlavu. Ve hře rozhovor vám zavolá třeba Křemílek. Proboha, co si máte povídat s Křemílkem? No a nakonec vás napadne, aby vám Bohdalovou, protože určitě vedle něj, když ho namlouvá, no a s Jiřinkou už se domluvíte.
Co když to někomu nejde? Slízne to od ostatních?
Spíš si říkáme věci, které celé představení mohou zlepšit. My se na scéně nesnažíme toho druhého shodit. Když se mě Michal najednou zeptá, kolik je hodin, tak si samozřejmě můžu vymyslet „tři čtvrtě na šedesát“. Ale proč bych to dělal – on se mě ptá, protože vymyslel nějaký fór a určitě bude lepší, než když jen tak něco plácnu. Ale tohle jsme se museli naučit.
Co když ale někoho třeba bolí hlava? Nebo padá únavou? Prostě ten den na to nemá?
Pro mě je Partička vlastně taková lékárna. Ono když musíte být dvě hodiny v mentálním pozoru, prostě nemůžete myslet na nic jiného, to vám dočasně vyléčí každej problém. Pravda, pak často na konci sedíme v šatně, jsme ticho a koukáme tupě jako dobytčata. Po představení najednou zjišťuju, že ten problém zas mám. Takže já nechodím hrát Partičku, ale chodím vykrádat lékárnu, aby mi bylo dobře.
