Řešíte ten věk, nebo to je doména jen žen? Bilancujete?
„Já bilancuji každý den několikrát a kvůli všelijakým chorobám, které mě navštívily, pociťuji spoustu změn.“
U diváků jste se nesmazatelně zapsal rolemi ve filmech Byl jednou jeden polda a Discopříběh, což jsou všechno komedie. O komicích se ale říká, že v soukromí vlastně moc zábavní nejsou, spíš to prý bývají lehce morousové. Co vy?
„Nemyslím si, že jsem komik. Jsem herec, který měl možnost si zahrát komické role. A v soukromí? Někdy morous, někdy snad zábavný morous.“
Letos se hodně psalo o třetím pokračování Discopříběhu, které nakonec kvůli autorským právům neproběhne. Mrzí vás to?
„Nemrzí. Ale kdyby žil Eda Pergner, napsal další díl, režisér Soukup by to chtěl režírovat a dohodli jsme se na spolupráci a sešlo by z toho, tak to by mě mrzelo.“
Víc než ve filmech vás v posledních letech můžeme vídat v seriálech. Nad těmi někteří herci ohrnují nos. Jak je vnímáte vy? Je pro vás důležité finanční hledisko, jak se říká – »hypotéka se neptá«, nebo vás tenhle styl natáčení baví?
„Hypotéku zaplaťpánbůh nemáme, vzhledem k našemu věku už nám žádná banka nepůjčí. Marcel Pagnol ve hře Topaz říká: ‚Peníze neznamenají všechno, nicméně jsme rádi, když je máme‘. Protože stále rád hraju, divadlo ze zdravotních důvodů už nemohu, tak jsem vděčný za nabídky odkudkoliv, které jsem schopen uskutečnit. Práce na seriálu je někdy hezká, to mě baví, někdy je únavná, to častěji.“
Herectví se věnujete už asi od šestnácti – pořád vás to baví? Nemáte někdy chuť s tím seknout a užívat si zasloužené penze?
„V penzi jsem už osm let, a jak to jde, tak si ji užívám.“
Já myslela takovou tu opravdovou penzi, že hodíte nohy na stůl a nebudete nic dělat.
„Nohy na stůl si dát můžu, je to i zdravé, ale mohu při tom dělat cokoliv – číst, učit se, něco psát, i když to nikde nevyjde, vzdělávat se, ačkoliv v mém věku už je vše marno. (směje se) Vždy jsem záviděl Jájinu tatínkovi Otakaru Brouskovi, protože ten nejen že měl geniální paměť, ale do svých nedožitých devadesáti let stále něco dělal. Ale on byl zázrak.“
Jak už jsem zmínila, hrát jste začal velmi mladý. Nezamávalo to s vámi v tom nízkém věku trošku?
„Nízký? Myslíte chlapecký, až jinošský? Možná trochu, ale už si to nepamatuju.“
Jak to působilo na holky, že jste »ten známý herec«? Naháněly vás samy, nebo jste se musel taky snažit?
„Musel jsem se hodně, hodně snažit.”
Hodně herců říká, že museli holky takzvaně ukecávat. Byl to i váš případ?
„Ano, musel jsem mluvit a mluvit. Ale také nechat mluvit, i když to bylo někdy utrpení. (směje se) No a zvát do Semaforu, kam jsem měl díky Vladimíru Hrabánkovi volný přístup kdykoliv.“
A co první setkání s vaší ženou? Prý jste jí napoprvé do oka zrovna nepadl, ba naopak.
„No, při prvním setkání ne. Svou budoucí ženu jsem potkal na konkurzu k filmu Dvě věci pro život. Seděla v maskérně a učila se na závěrečné zkoušky na DAMU. Já, dávno vystudovaný, jsem si z ní dělal srandičky a to se jí samozřejmě nelíbilo. Ale shodou náhod její spolužačka a má kolegyně Marta Vančurová ji pozvala na premiéru do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde jsme s Martou hráli. S Jájinkou jsme si po premiéře sedli ke společnému stolu a od té doby už jsme stále spolu.“
A to už přes čtyřicet let... Vím, že žádný univerzální recept na šťastné manželství neexistuje, ale jak se to podařilo vám dvěma?
„Podařilo. Díky dětem, společným zálibám, toleranci, a hlavně jsme si uměli a umíme i po velké bouřce dát pusu.“
V jedné epizodě Svateb v Benátkách jste se kvůli své seriálové manželce Haně Gregorové nechal potetovat. V reálu byste to prý nikdy neudělal, také jste ale řekl, že bláznivé a romantické věci děláte kvůli ženě dodnes. Například?
„Naposledy jsem čekal za dveřmi, šel na všechny čtyři, což mi dělá velký problém, a když Jájinka vešla, zaútočil jsem, štěkaje jak velký pes. Málem dostala infarkt, strašně jsem se lekl, už to neudělám. Raději jí budu psát romantické básničky.“
