7°C
Jste žena s vlastní kariérou, věnujete se celé řadě věcí, přesto vás spousta lidí pořád vnímá jen jako manželku od pana Menzela…
„Upřímně, je mi to jedno. Kdybych se měla zabývat tím, co si o mně lidi myslí, tak už visím na nejbližším stromě. Pro mě je důležité pouze to, aby mé okolí vědělo, jak se věci opravdu mají. Tedy přátelé a rodina. To, co si myslí masy, člověk stejně neovlivní. Takže je zbytečné se tím zabývat.“
Byla jste takhle nad věcí vždycky, nebo jste se k tomu musela časem dopracovat?
„Samozřejmě že jsem si k tomu musela dojít. Pomohl čas, věk… Spousta věcí mi dřív vadila a našli se lidé, co mi říkali: Vždyť jsi s tím přece musela počítat. Ale s čím jsem měla počítat? Vždyť mi bylo dvaadvacet, když jsme s manželem spolu začali žít. Neměla jsem žádné zkušenosti. To jsou věci, které si bez vlastního prožitku opravdu neumíte představit.“
Prozraďte tedy teď všem, čemu všemu se věnujete.
„Není to zase tak, že bych byla zavalena prací, děti mají pro mě vždy přednost. Jen je to teď takové hektické období, protože Anička začala chodit do školy, což je pro mě obrovská změna, zřejmě větší než pro ni. (směje se)
K tomu družiny, kroužky…
Naštěstí Aniččin tatínek hodně pomáhá. A Evička už není to miminko, co jenom spí, už chodí, takže je to trochu divočina. Díky tomu se moc nezastavím. Kombinovat péči o děti s prací se mi poslední dobou stíhá složitě.“
Teď to skoro vypadá, jako byste byla matka na plný úvazek.
„Mám i svoji firmu. Pořádáme různé kulturní akce, výstavy, tiskové konference, pronajímáme výstavní panelový systém a podobně. Jednou z hlavních náplní je organizace venkovních uměleckých výstav. K tomu vedu nadační fond na Praze 5 a s Wintonovými dětmi se zabýváme památníku pro jejich rodiče. Když to tak teď vyjmenovávám, je toho vážně docela dost, ale nejsem žádná superžena. Nutno přiznat, že mám ve spoustě věcí docela skluz.“
Měla jste vůbec někdy takovou tu pořádnou mateřskou?
„To by asi bylo prima, ale já jsem si ji nemohla dovolit. Když se narodila Anča, chodila jsem do třetího ročníku na vysokou školu. Naštěstí se ke mně nastěhovala maminka, bez které by nebylo reálné školu dokončit. No a teď s Evičkou? Nemůžu přece zabalit rozběhnutou firmu a položit ji na tři roky. To už by se nikdy znovu nerozběhla. A nepopírám, že v tom důležitou roli hraje i ekonomický aspekt. Naštěstí mám kolem sebe skvělé kolegy, bez kterých by to nešlo. Na nějaký volný čas, kdy bych se mohla věnovat jen sobě, jsem prozatím musela zapomenout. Ale nestěžuji si, tak to prostě je a tak jsem to chtěla.“
A k tomu všemu se ještě staráte o domácnost? Nebo na to někoho máte?
„Mám paní, která k nám dvakrát týdně chodí a pomáhá mi, ale uklízím stejně. Jsem sice chaotik, takže takový ten dětský binec mi nevadí, ale že bych třeba šla spát a nechala neuklizenou kuchyň, si nedovedu moc představit. Takže když uspím holky, čeká mě moje práce a úklid, protože se nechci probouzet do nepořádku.“
Počkejte, říkáte, že jste chaotik, přitom zvládáte tolik věcí. To mi nějak nejde dohromady.
„Ale jo, jde to. Člověk se s tím musí umět vypořádat. Naštěstí mám pořád hodně energie a zvládnu dělat dost věcí najednou a relativně se na ně i soustředit. Kdybych tuhle schopnost neměla, nestíhala bych už vůbec nic.“
Říkala jste, že práci jste nemohla zabalit i kvůli ekonomické stránce věci. Zas narážíme na to veřejné mínění, spousta lidí si myslí, že jste se dobře vdala a nic nemusíte. Že jste vlastně taková zlatokopka…
„No jo, tomu se vždycky musím smát. Protože jestli něco Jirka opravdu není, tak bohatý. I když by to bylo bezva. (směje se) Takže finanční stránka pro mě v práci rozhodně hraje roli, abych si mohla dovolit určitý standard, abychom mohli jet s dětmi k moři, abychom mohli jezdit na hory… Na to jsem zvyklá a ráda bych si to udržela. Ale nežijeme zase v žádném přepychu. Třeba Anička podědila spoustu věcí po dětech kamarádek, Evička teď všechno dědí po Aničce… Prostě se v tom snažím tak nějak bruslit a zatím se mi to daří dobře. Nemám si na co stěžovat.“
Pomáhá vám při práci vaše slavné příjmení, nebo je vám naopak na obtíž?
„Jak kdy. Někdy si lidi hned vytvoří škatulku a dívají se pak na mě trochu skrz prsty. Zabývám se i získáváním finančních prostředků na různé projekty. A už několikrát se ke mně nepřímo dostalo, že se ti oslovení pak za mými zády vyjádřili ve smyslu, že si to mám zaplatit sama, respektive můj manžel. V tom se zřejmě projevuje určitá česká povaha. Takže někdy je to jméno na obtíž. A jindy naopak, některé dveře se mi díky tomu zase otevřou daleko snáz. Spousta lidí ale pořád žije v jakési iluzi a myslí si, že Jirka filmy vydělal nějaké veliké peníze, tak to ale není.“
Také bych čekala, že nemá o finance nouzi.
„Mnozí mají dojem, že když je někdo v médiích, musí přece být bohatý. Ale to je nesmysl. Dokonce bych řekla, že ti opravdu bohatí v médiích vůbec nebývají a být nechtějí.“
Vy do nich patříte už jen tím, jak jste krásná. Využíváte toho?
„To bych ani neřekla. Myslím si, že i kdyby byla holka sebehezčí, ale nebyla kultivovaná, neznala pořádně svoji profesi, tak si s tím vystačí jen velmi omezenou dobu. Já se produkcí a sháněním peněz zabývám už hezkých pár let. Takže myslím, že hezká tvář sice pomůže, ale určitě to není všechno. A rozhodně, kdybych nabízela projekt, který není kvalitní, tak mi nikdo nedá peníze jen proto, že nějak vypadám. Tak to nefunguje.“ (směje se)
Už jste zmínila, že vám bylo jen dvaadvacet, když jste poprvé potkala svého muže. Jaké to první setkání bylo? Prý to nebyla zrovna láska na první pohled.
„Ale vůbec ne, to trvalo ještě hodně dlouho. Naše první setkání bylo pracovní, já studovala novinařinu a měla jsem s Jirkou dělat rozhovor. A on byl strašně nepříjemný! To on umí, když nemá náladu.“
On byl nepříjemný, ale co vy? Vám se hned líbil?
„Ne! Já za ním nešla s žádným cílem sbalit režiséra! (směje se) Šla jsem s cílem udělat dobrý rozhovor a reportáž, což se nepovedlo, protože kuňkal a skoro nebyl slyšet. Imponovat mi pak začal proto, že je inteligentní a má úžasný smysl pro humor. A to já na mužích miluju asi ze všeho nejvíc. S chlapem, který není vtipný, bych být nemohla.“
A co ten věkový rozdíl? Vždycky se vám líbili starší muži?
„Před Jirkou jsem měla jeden delší vztah, a to byl kluk přiměřeného věku. Jiří je výjimečný i v tom, že je velmi mladistvý, nebo lépe řečeno duševně mladý. Když jsme se poznali, bylo mu šedesát dva, a přitom to byl kluk! A je to tak dodnes – fyzicky i psychicky. To je jeho velká výhoda. Někteří lidé jsou staří v padesáti a jiní v padesáti začínají.“ (směje se)
Co na to říkali vaši rodiče?
„Mám na rodiče velkou kliku, jsou skvělí a velmi tolerantní. A Jirka se jim moc líbil. Právě díky té hravosti, slušnosti, vzdělání… Zapůsobil na ně dobře hned ze začátku. Opravdu mi neřekli nic, před ničím mě nevarovali. Pamatuji si ale jednu vtipnou historku z druhé strany. Můj táta je totiž docela přísný, a když jsme s Jirkou poprvé přijeli k domu mých rodičů, zaparkovali jsme, Jirka mi vyndal tašku… A do toho já říkám: Jé, táta! No a Jirka zalapal po dechu, sebral se a normálně ujel.“ (směje se)
Kromě věkového rozdílu je vaše manželství »jiné« i v dalších ohledech. Například nesdílíte společnou domácnost. Vyhovuje vám to?
„To ale právě s tím věkovým rozdílem souvisí. Jirka je zvyklý na klid. Já, dvě děti a pes klid opravdu nejsme. Takže vídáme, když chceme, trávíme spolu čas, když máme náladu… Často jsme u něj doma, Anička tam má svůj pokojíček. Ale dnes už to není úplně ojedinělé, potkávám čím dál víc lidí, kteří to mají uspořádané podobně, a to je ani nedělí tolik let. Aby spolu dva lidi mohli fungovat, musí být oba šťastní a spokojení. A můžou to přece udělat tak, jak chtějí.“
Mně to náhodou přijde jako dobrý model, jen prostě není úplně standardní.
„Ale mně je opravdu jedno, co je a co není standardní. Do žádných škatulek nezapadám. Navíc díky dvěma domácnostem předcházíme různým třenicím, špatným náladám… Jirka vždycky říká, že nás pokaždé vidí rád hned dvakrát – když přijdeme a když odcházíme.“ (směje se)
Váš muž vám hned v začátku vztahu řekl, že nikdy nechce děti. Přesto jste do toho šla. To pro vás nebyl problém?
„Já jsem asi tak nějak doufala, že si to časem rozmyslí. Což se vlastně nakonec stalo! Sice to trochu trvalo a předcházely tomu různé kotrmelce, ale podívejte – Aničku a Evičku miluje nade vše a nedal by je za nic na světě.“ (směje se)
Prý jste dokonce měli jakousi dohodu, že až vy děti chtít budete, tak se vaše cesty prostě rozejdou.
„Ano, je to tak. Jirka děti opravdu nechtěl. A upřímně, já jsem je tehdy ve dvaadvaceti taky nechtěla. A nechtěla jsem je ani v šestadvaceti, kdy jsem se vdávala, protože jsme hodně cestovali po světě a mě to bavilo. Kdybych už tehdy toužila po dítěti, tak bychom se asi nevzali. Ale tak to nebylo a k tomu sňatku jsem měla důvod.“
Jaký?
„Během soužití s Jiřím v konfrontaci s okolím jsem vždycky musela překonávat určité bariéry a po čase už mě to přestalo bavit. Když vás totiž partner představí jako svou přítelkyni a dělí vás takový věkový rozdíl, tak úplně vidíte to všechno, co těm lidem asi běží hlavou. Jestli vás potkal někde včera nebo tady za prvním rohem… A pokaždé chvíli trvalo, než ti lidé pochopili, že nesloužím jen jako hezký blonďatý doprovod pana režiséra. Mně po nějaké době tyhle předsudky začaly vadit.“
Já bych se ještě vrátila k té vaší úmluvě o dětech. Zní to sice velmi rozumně, ale v praxi to přece nemůže fungovat.
„No jasně, na to sedí takové to hezké české přísloví: Člověk míní, pánbůh mění. Můžete si sice říkat »co bude, až…«. Ale když to »až« přijde, stejně se pak chováte úplně jinak.“
Uvažovala jste kvůli tomu odlišnému pohledu na život někdy o rozvodu?
„Už na začátku našeho vztahu mi Jirka řekl, že si uvědomuje těch čtyřicet let rozdílu a že je připraven, že ho opustím. Mluvili jsme o tom, že kdybychom potkali někoho, s kým bychom chtěli být víc, tak tahle eventualita může nastat. Myslím, že ve vztahu, kde panuje důvěra, je normální se o takových věcech bavit. Lpět na někom za každou cenu je přece dost sobecké.“
Opravdu byste byla tak svobodomyslná a nechala ho bez problémů jít?
„Co by mi zbylo jiného? Kdyby přišel a řekl, že je tu někdo jiný, koho má víc rád. Začnu kopat kolem sebe, budu hysterická? Taková nejsem. Může to znít jako klišé, ale my se opravdu máme tak rádi, že chceme, aby ten druhý byl šťastný. A když bude šťastný s někým jiným, tak ať je. Samozřejmě že takhle od stolu se to říká lehce, a pak v reálu přijdou nějaké emoce. Ale jsem si za nás za oba jistá tím, že kdyby na takovou situaci došlo, dostojíme tomu, co tvrdíme.“
Tak jednu takovou zkušenost už máte za sebou a ustáli jste ji…
„My už jsme ustáli dost věcí.“ (směje se)
Žijete s Jiřím Menzelem, otcem Aničky je režisér Jaroslav Brabec. Jak celou tu situaci se dvěma tatínky vaše dcera vnímá?
„Anička má svého tátu, ten je jen jeden a má ho moc ráda. Jarda je úžasný táta a skvěle se o ni stará. Jirku má taky moc ráda, ale ví, že to není její tatínek. Jirka má k Aničce báječný vztah a mezi holkama nedělá rozdíly. A to umí málokdo! Ale i Jarda, když jde třeba s Aničkou do zoo, nikdy by ho nenapadlo, že by Evičku nevzal taky. Prostě jsem měla ohromné štěstí, řada chlapů by něco takového s jistotou nezvládla.“
Taková míra tolerance se jen těžko představuje.
„No taky to dalo práci…“ (směje se)
Takže to nešlo úplně samo? No jo, muži jsou ješitové…
„A jací! Není nic většího než mužské ego. Takže ano, zpočátku jsme museli překonávat jisté napětí, ale u všech zvítězily zájmy dítěte, což je skvělé. Uvědomuju si, jaké mám štěstí, a nesmírně si toho vážím.“
Nesetkala se Anička s nějakými narážkami ze strany spolužáků?
„Anička je vychovávaná jako sebevědomé dítě. Ví přesně, jak se věci mají, nikdy jsem jí v ničem nelhala. Ví, jak odpovědět, když nějaká narážka přijde. Důkaz o tom, že je velmi bystrá, mi dala už ve třech letech. Byli u nás na návštěvě kamarádi s dětmi a já jsem z pokojíčku slyšela, jak se jí jedna holčička ptá: Ani, ty máš dva tatínky? A Anča okamžitě řekla: Ne, proč? A tím to skončilo. Ona prostě ví, takže ji v téhle věci nemůže nic překvapit.“
Váš muž děti nechtěl do té míry, že jste si první dceru pořídila s někým jiným. Co jeho názor změnilo? Byla to právě Anička?
„Určitě. On má Anču vážně moc rád, miluje ji, je pro něj jako biologická dcera. Naprosto si ho omotala kolem prstu, ví, jak na něj, je to malá mazaná potvora. (směje se) Jirka se bál, že jsou děti omezení, což v určitém smyslu rozhodně jsou. Ale teď, když poznal, jaké to ve skutečnosti je, tak mi zrovna nedávno na procházce řekl, že je škoda, že jsme děti neměli rovnou, když jsme se poznali. Dnes by byly v pubertě. Dobře si totiž uvědomuje, že se dospělosti holek nedožije, a je mu to líto. Tak jsem mu říkala, že věci se dějí tak, jak se dít mají, a že bychom zase neprocestovali půlku světa. Protože s dětmi to úplně nejde, anebo jde, ale s mnohými omezeními. Všechno má svoje.“
Nedávno váš muž kdesi prohlásil, že by klidně bral ještě jedno dítě. Co vy na to?
„Já k tomuhle nechci nic říkat. Jen se mi vybavila vtipná Anička. Nedávno jsme byli na návštěvě a já si dávala sklenku vína. A ona najednou říká: Nepij! Vždyť víš, že ještě čekáme trojčátka! Všichni v tu ránu zkoprněli a já jim musela vysvětlovat, že se žádná trojčata nechystají. Ale Anča v tom má jasno, ta chce další tři sestřičky.“ (směje se)
Očima autorky
Olga je, jak sama říká, pořád »ve smyku«. Takže dohnat ji je trochu náročnější, nicméně když už si najde čas, věnuje se vám naplno. Sešly jsme se dvakrát, jednou na rozhovor, podruhé, o pár týdnů později, kvůli focení.
A pokaždé to byly velmi příjemně strávené chvíle. Olga je svá, na nic si nehraje, nic nepředstírá. A i když ji řada lidí nemusí a její netradiční styl života neschvalují, je nad věcí.
„Do škatulek nezapadám a je mi to jedno,“ řekla mi mimo jiné. A to je přece hrozně fajn přístup!
