Jaká je Céline Dion?

„Céline je nechci říci náročný zákazník, ale přesně ví, co chce. Kromě toho je velice komunikativní, někdo by řekl až upovídaná, a velice osobní, srdečná. V zákulisí jsme si často povídaly, i když u ní je trochu problém, že často přeskakuje z jednoho tématu na druhé, což dělá i na koncertech mezi písničkami. To jsme vždycky v zákulisí s napětím čekali, jakým směrem se tok jejích myšlenek vydá.“

A kam se vydával?

„Hodně mluvila o své rodině – v zákulisí, na koncertech i při interview – a v tomto ohledu se za ty roky nezměnila. Nedávno jsem viděla její televizní rozhovor, v němž otevřeně mluvila o navrátivší se rakovině jejího muže Reného, že z toho má strach. Je velice emocionální a to je na ní hezké.“

Jak jste se seznámily?

„Můj tehdejší manžel byl producentem olympijských her a já postupně dělala vizážistku a stylistku na osmi Hrách. S Céline jsme se poznaly v roce 1992 na OH v Barceloně, když tam koncertovala pod záštitou kanadské televize.“

To jste jí řekla, že zpívá skvěle, ale vypadá hrozně a vy byste na její vizáži ráda zapracovala?

„Myslím, že se jí líbilo, jak jsem ji na ten koncert připravila. A také nás spojil osud emigrantek – ona pocházela z frankofonního Quebecu, já z Československa, takže naše angličtina byla podobná, obě jsme měly přízvuk a cítily se spolu dobře.“

Jak moc jste pak Céline proměnila?

„Nejviditelnější bylo ostříhání vlasů.“

Hned s tím souhlasila?

„Žádná žena se nenechá ráda tak radikálně ostříhat. Ale vysvětlili jsme jí, že je potřeba vystoupit z davu, udělat něco šokujícího. Navíc jí to opravdu slušelo.“

Kdo na ni působil?

„Nešlo jen o ostříhání, ale o celkovou vizáž a styling k novému albu, k turné. Pojalo se to ve stylu Prince, laděno do 17. a 18. století. Do konceptu z padesáti procent mluví hudební vydavatelství, pak se přidávají návrháři, produkce...“

Kolik rozhodovacích procent zbývá hvězdě?

„Tak dvacet. Ale jim to vyhovuje, proto ten tým profesionálů platí. Jen české celebrity mají často pocit, že všemu rozumí nejlíp.“

Co je při určování stylingu nejdůležitější?

„Toho je víc. Podstatné je zachytit první třetinu trendu, jinak to nemá smysl.“

Co je trendy teď?

„Posledních pár let je zvláštních tím, že žádný vyhraněný trend není. Zákazník už si zřejmě nechce nechat diktovat, jak se bude oblékat. S vhodnými doplňky jsou trendy i deset a více let staré kousky.“

Radila jste Céline třeba i v tom, jak chodit doma?

„Doma nejraději nosí tepláky a tričko, tam moc prostoru pro rady není.“

Lze to doporučit?

„Proč ne? Designové tepláky stojí jako dobré džíny.“

Proč jste se po letech rozloučily?

„Má teď stálý program v Las Vegas a zaměstnává celou rodinu, tenhle model je v zámoří častý. Ale zůstaly jsme přítelkyněmi, byla jsem i na jejích dvou svatbách.“

Dvou? Rozvedla se?

„Ne ne. První svatbu měla v Montrealu, pak se ale dělala ještě svatba v arabském stylu s velbloudy a tak.“

Jak často se vídáte?

„Kdykoliv přijedu do Vegas, mám u ní dveře otevřené. Jak pracuji pro Chanel a Armaniho, vždycky jim něco přivezu, a její muž říká: Všichni od nás něco chtějí, jen ty vždycky něco přineseš nám, tak choď často.“

Líčila jste desítky hvězd, jiným jste pomáhala i se stylingem, ať to byla Janet Jackson, Cher nebo Lady Gaga.

„Lady Gaga, to je kapitola sama pro sebe.“

K té jste se dostala jak?

„Přijela do Toronta, její vizážista onemocněl, a tak – protože jsem na seznamu vizážistů pracujících s hvězdami – mne produkce oslovila. Tak jako mne občas někdo zastoupil u Céline, teď já jsem byla náhradnicí já.“

Je v takovém případě prostor pro osobní invenci?

„Ne. Koncept je jasný, výsledná podoba také a vy jste jen ruka plnící úkol.“

Vraťme se o desítky let zpět. Píše se rok 1979 a s manželem a čtyřměsíčním synem odcházíte do Rakouska. Emigrace bylo impulzivní rozhodnutí?

„Odchod – maskovaný jako týdenní vánoční návštěva Vídně – jsme připravovali půl roku. Podplatili jsme kdekoho, abychom měli pasy, víza a všechny další potřebné náležitosti.“

Vybavíte si, jak jste se cítila na hranicích?

„Měla jsem strach, aby nám neudělali důkladnou prohlídku auta. Peníze jsme měli poschovávané všude včetně lahve se sunarem. A vypjaté bylo i přivítání v Traiskirchenu. To byl normální lágr, ve kterém jsme prožili rok a půl, než jsme získali všechna povolení a mohli odjet do Kanady. Bylo to těžké, nechtěla problematické lidi, komunisty, neúplné rodiny…“

Proč jste jako mnozí jiní nechtěla do Austrálie nebo USA?

„Jedině v Kanadě syn nemusel absolvovat povinnou vojenskou docházku. I když teď se vrátit v čase, asi bych emigrovala do Států, je v nich víc příležitostí. Ostatně, větší část mého profesionálního života se odehrála v USA a ne v Kanadě, i když jsem tam bydlela.“

Jako emigrantka asi citlivěji vnímáte současnou uprchlickou krizi. Jak hodnotíte odmítavý postoj Čechů vůči cizincům?

„Já se jim nedivím. Myslím, že tu nejsou podmínky, abychom je živili. Evropská unie by měla uvolnit peníze, aby bylo možno uprchlíky někam uklidit.“

Uklidit?

„Ano, uklidit. Tak jako nás v sedmdesátých letech poslali do Traiskirchenu.“

Jednou jste na otázku, co byste poradila ženám, odpověděla: Dobře se vdát. To bylo vytrženo z kontextu?

„To jsem myslela naprosto vážně. Vdát se dobře – emocionálně, finančně, společensky, je důležité. Bohužel když je člověk mladý, tak o tom vůbec nepřemýšlí, láska mu zaslepí oči a když je otevře, je to hrůza.“

Nejdříve by si měly prověřit stav jeho konta?

„Tak jsem to nemyslela. Na začátku můžete být na nule, ale pokud si žena najde vhodného partnera, mají plány, tak ty peníze, které jsou důležité, přijdou.“

Anebo nepřijdou. Ale zase se mohou rozvést…

„No jo, ale to už jsou právníci, peníze.“

Rozvod vnímáte jako prohru?

„A to se ptáte někoho, kdo se třikrát vdával?“

Právě proto se ptám.

„Abych se do toho nezamotala: Já jsem si pokaždé vybrala výborného muže, ale špatně.“

Tomu nerozumím. Říkáte, že jste narazila na tři výborné chlapy, ale…

„…ale já jsem byla ta špatná. Byli perfektní na tu dobu, po kterou jsem s nimi byla, jenže pak jsem se vždycky přenesla do jiné doby a oni se buď přizpůsobili, nebo zůstali v pozadí.“

Zkrátka jste je převálcovala.

„To bych nikdy neřekla… (směje se) První manžel, se kterým jsem emigrovala, byl vynikající, jenže zatímco on chtěl žít v zámoří jako Čech, u české firmy, v české komunitě, já jako Kanaďanka. Pořád jsem mluvila anglicky, ani syna jsem neučila česky, chtěla jsem postupovat do vyšších sfér a nebýt jen přistěhovalec. Jemu se zdálo, že ty mety jsou nedostupné, a tak jsme se po pěti letech v emigraci rozešli.“

To se tak říká. Ale předpokládám, že jste i s dítětem odešla k jinému.

„Ne! Dva roky jsem byla svobodnou matkou, dělala kariéru, dítě tahala všude s sebou a při práci na filmu jsem se seznámila se svým druhým manželem, s nímž jsem prožila 18 let. Ten asi musel dělat něco dobře.“

Tedy do doby, než jste ho opustila.

„Jemu najednou bylo padesát a už nechtěl nic nového budovat. Jenže mně bylo 40 a chtěla jsem ještě něco dokázat. I pro něj bylo nakonec lepší, že jsme se rozešli.“

Jak to myslíte?

„Oženil se s mladší dámou, má s ní dvě děti a úplně ho to vzpružilo, je teď šťastný. Já už bych s ním děti neměla.“

Jaký je váš recept na dokonalý rozvod?

„Já mužům vždy vysvětlila, že ta špatná jsem já a oni by si měli najít něco lepšího. A oni byli velmi galantní a dali mi všechno, co jsem chtěla. Nikdy jsme se nedohadovali, kdo si vezme gauč a kdo televizi, většinou jsem všechno brala já. Měli na to, zase si to rychle nastřádali.“

To se to rozchází…

„Ale v tom to není. Moje zásada zní: Buď jsi se mnou, nebo jdu pryč. Žiju jenom jednou a člověk si ten život musí užít. Nerada se trápím, nerada trápím jiné, takže to vždycky vyřeším tak, aby se nikdo netrápil.“

Jenže i nejveselejšího člověka něco trápí. Co způsobuje chmury vám?

„Nespravedlnost světa, utrpení... A když vím, že na to mám, ale konstelace hvězd mi v tom daném čase nepřeje, nejde mi to.“

Hodně žen také trápí stárnutí. Vás ne?

„Já s ním aktivně bojuji. Pozitivním přístupem, správnou dietou, cvičením 3x týdně a užíváním bioidentických hormonů.“

To je co?

„Laicky řečeno: Kolem čtyřicátého roku v našem těle hodnota prvořadých hormonů klesá, nastupují druhořadé a to narušuje balanc, což je otevřené pole pro různé choroby a rakovinu, protože náš imunitní systém nepracuje naplno, jak by měl. Bioidentické hormony tu hladinu vyrovnávaji a tělo se může lépe bránit, čímž se předchází vzniku chorob a rakoviny. Dokonce o tom teď v Česku připravuji několik přednášek. Budu na nich mluvit o svých zkušenostech a lékaři pak popíší princip této metody.“

Za ty desítky let v zámoří jste pochytila hodně z jejich mentality. Co nám chybí?

„Pořád je to osobitost, individualita a odvaha.“

Co byste tedy poradila mladým?

„Aby studovali, naučili se minimálně jeden světový jazyk a cestovali. Česká republika je sice krásná, ale malá na to, aby v ní všichni našli uplatnění v oboru, kterému se chtějí věnovat.“

Fotogalerie
6 fotografií