S motorkou končíte, nebo se na ni hodláte vrátit?
„Vrátit se není kam, motorka je na odpis. Ale ne, rozhodně už na žádnou jinou znovu nesednu. I skútr půjde z domu. Nechci riskovat, jestli bych měl takovou kliku i příště. Jestli by tam zase stáli všichni ti andělé strážní. Nehodlám to pokoušet. Asi by to bylo jiné, kdyby to byla moje vina. Kdybych letěl sto padesát a neodhadl vzdálenost, řeknu si, že jsem blbej a musím být příště opatrnější. Jenže já opatrný byl. Nechci, aby to teď vyznělo, že se zavřu někam do skleníku a už nevyjdu na ulici. Naopak, to, co je od bouračky, to je vlastně takový bonus, který už jsem nemusel dostat. A ten si musím užít.“
Akorát už asi raději na čtyřech kolech, ne?
„To určitě. Měli jsme zrovna za čtrnáct dní jet s partnerkou na motorce do Albánie, všechno už máme nakoupené, připravené. No, nejedeme. Ale to nevadí. Prostě to odložíme, až budu fit a vyrazíme autem. To je přece taky fajn.“
Viděl jste, jak dopadla motorka?
„Neviděl a ani nechci. Ze servisu vím, že je po ní. To mě, přiznám se, hrozně mrzí. Tuhle motorku jsem si totiž vysnil, bylo to poprvé, co jsem si něco koupil bez kompromisů. U auta jsem třeba řešil velikost, praktičnost… tady nic, byla to prostě láska. Patřila do limitované edice od BMW, na celém světě je jich pár kusů, v celé Evropě jsou aktuálně na prodej dvě. Měl jsem ji dva roky, a přestože byla »jetá«, vlastně měla větší hodnotu než na začátku. No, nedá se nic dělat. Pořád je to jenom motorka.“
Jste pár dní doma z nemocnice, jak to zvládáte?
„Díky přítelkyni dobře. Musím před ní opravdu smeknout, protože se za tu chvíli v podstatě vyrovnala zdravotním sestřičkám. Převazuje mi nohu, maže jizvy, dává injekce…“
Injekce?
„Ano, na bolest a na srážlivost krve. Chodí se mnou každý den ven, abych se dal rychle do pořádku. Pokaždé s sebou tahá skládací židličku, abych si kdykoliv mohl sednout, když už nemůžu. Dává mi různé úkoly, abych posílil ruku. Třeba mi uvaří čaj, ale řekne, ať si tam citron vymačkám sám. To byste nevěřila, jak je mačkání citronu nebo třeba pasty najednou náročný výkon.“ (směje se)
Působíte hrozně v pohodě na to, že jste v podstatě přežil vlastní smrt. Bylo to tak od začátku?
„Já už jsem ve vrtulníku vtipkoval, že tam mám špatný výhled, a že teda jako vyhlídkový let nic moc. (směje se) Ale pak ty první dva dny byly psychicky docela náročné. To jsem pořád nevěřil, že se mi to jen nezdá. Že jsem dopadl až takhle dobře. Napadalo mě, jestli tohle není jen nějaký paralelní vesmír a v tom reálném už není dávno po mně.“
Kdo vás, kromě přítelkyně, ještě chodil navštěvovat?
„Samozřejmě máma, pak přišla i Terezie, napekla koláče a vyřizovala mi pozdravy od kolegů. To mě moc potěšilo.“
Tušíte zhruba, kdy vás zase uvidíme na obrazovce?
„Já se teď musím dostat hlavně do formy. Když ujdu pět set metrů tam a pět set zpátky, tak potom doma hned padnu do postele. Každý pohyb je pro mě strašně náročný. Takže se potřebuju dát fyzicky dohromady, abych někam mohl dorazit, sednout si tam, něco udělat a zase odejít. A aby to navíc mělo hlavu a patu. Sám chci do práce co nejdřív, protože svou práci prostě miluju a chybí mi. Řekl bych, že už se to počítá spíš na týdny než na měsíce.“
Teď veselejší téma – vás čeká na podzim svatba, budete už v pořádku?
„To byla snad moje první otázka na doktora. Jestli budu v říjnu schopný tancovat. Ptal se proč a já mu odpověděl, že se žením. No a on řekl, že budu v pohodě, to mě uklidnilo. Takže svatba bude, není v ohrožení a já už se moc těším!“
