9°C
Pracujete v televizi dvacet let, neštve vás teď trochu, že jste pro většinu lidí jen »nový Hruška«?
„No… Dělal jsem dvacet let reportáže. Ať už krimi, autonehody nebo třeba politické kauzy. A z tohohle všeho jsem po dvou dekádách šel do obrovské nejistoty. A upřímně řečeno, moc se mi nelíbí, že jsem s Láďou vůbec srovnávaný.“
To jste ale musel čekat.
„To je jasný, částečně ano. Ale… Já to říkám pořád dokola, Láďa vařil, experimentoval s recepty. Já dělám něco jiného. Chodím k lidem domů, poznávám je a taky jejich kuchyni, to, co doma běžně jedí. Není v tom až taková míra improvizace jako dřív. Ti moji hosté často vaří i celkem běžná jídla, jen třeba nahradí nějakou typickou ingredienci něčím jiným. Vaření, jak zjišťuju, je obrovská věda a alchymie.“
Takže jak je to s tím novým Hruškou?
„Nejsem nový Hruška a ani být nemůžu. Jsem starší, mám jiné zkušenosti, vycházím z jiného prostředí, z poměrně malého města… Mně je to líto a do jisté míry mě to vlastně štve. Nechci být poměřovaný ani s Láďou a nedej bože s jinými, třeba profesionálními, kuchaři. To je sci-fi. V těch mých reportážích nejsem za hvězdu já, ale ti lidi, kteří vaří. Já jim tam v podstatě jen tak asistuju a snažím se je vyprovokovat k tomu, aby mně a divákům sdělili svoje pocity a dojmy.“
K tomu, abyste převzal po Hruškovi žezlo, jste prý byl přímo osloven vedením TV Nova. Mohl jste vůbec odmítnout?
„Rozhodně to nebylo postavené tak, že buď to vezmu, nebo letím. Měl jsem dlouhý čas na rozmyšlenou, asi víkend. (směje se) Nicméně my jsme s mým kameramanem Vildou už zhruba čtrnáct dní předtím přemýšleli o nějakém vlastním projektu. Chtěli jsme dělat zvířátka nakonec, ale ve velkém. Vždycky nás tyhle zvířecí tečky bavily, jezdit po celé republice a vymýšlet ptákoviny… No a najednou bum! Přišlo vaření.“
Radil jste se během toho rozhodovacího víkendu s někým?
„Jasně, zeptal jsem se na názor přítelkyně i své dcery Aničky a nebyly proti. Nakonec ale vlastně rozhodl právě Vilda, on je vyučený kuchař a k vaření má vztah. Ten mi řekl, že jestli to nevezmu, tak končí.“ (směje se)
Reportéři, co dělají krimi nebo třeba politiku, jsou ale v očích řady lidí »něco víc«. Nebál jste se, že teď budete pro některé tak trochu za kašpara?
„Já jsem dost velkej kašpar, zábavné reportáže jsem měl rád vždycky. Nemám problém si udělat legraci sám ze sebe a chci diváky hlavně pobavit. Ale jistě, jsou věci, které se mi už teď začínají trochu zajídat…“
Jako například?
„Například to, že se mě někdo na každém kroku ptá: Co budeš dneska vařit? Po dvaceti letech práce se mě na tohle najednou ptají všichni pomalu místo pozdravu. Dokonce i lidi od nás z Varů, kteří mě dobře znají. Toho už začínám mít lehce nad hlavu.“
Jak velkou roli v tom rozhodování hrála finanční stránka? Přece jen se ukázalo, že takové kulinářské reportáže můžou být dost dobrý byznys.
„Tyhle myšlenky momentálně fakt nemám. Plat mám, měl jsem ho i předtím a budu ho mít, pokud tu práci budu dál dělat. A vydávání nějaké kuchařky? To je píseň daleké budoucnosti. Ani si nejsem jistý, že by to šlo, protože, jak jsem říkal – už to nejsou tak experimentální recepty, jako dělal Láďa. Spíš bych si asi uměl představit napsat knížku i s příběhy těch jednotlivých lidí. O tom, jak probíhalo natáčení s nimi… Prostě že by to nebyla klasická kuchařka, což by ale pro mě obnášelo o dost víc práce. Ale jak říkám, nad tím teď neuvažuju, to jen tak fantazíruju, když už jste to nakousla.“
Takže zbohatnout nechcete?
„Jakože bych se zajistil na stáří? No jo, důchod je za rohem… (směje se) Opravdu ne, takhle jsem to nebral. Vždyť ani nemůžu říct, jak dlouho ten projekt vydrží. Může to být rok, dva nebo jenom půl. Nikdo neví, jsme na začátku.“
Běžní televizní reportéři nejsou nijak známí, ale vaření vás teď vyšvihlo někam jinam, lidi vás poznávají…
„Mně se strašně líbilo být neviditelný! Byla to vždycky taková moje životní filozofie. Ta pozornost mi hodně vadí.“
S tím jste ale přece taky musel počítat, vždyť z Ládi Hrušky byla bez nadsázky celebrita.
„Já to vážně nečekal. Měl jsem za to, že když půjde o úplně nový a odlišný koncept, tak to lidi nebudou mít tendenci srovnávat. A ejhle, oni to srovnávají, řeší to a hodnotí. To mi není příjemný, protože když na mě třeba někdo zvýší hlas, je to, jako by zvýšil hlas na ty lidi, ke kterým jezdím. Když na mě pořvávají, jak můžu vařit takový věci, že by to nikdo nevzal do pusy, je mi to líto. Protože ti lidi to jedí a chutná jim to. Mě by vždycky zajímalo, co doma vaří ti nejhlasitější kritici, v čem je to jejich jídlo lepší. Ať si mě pozvou, rád se podívám.“
Kdyby ten koncept zůstal stejný a měl byste vařit vy, změnilo by to něco?
„To bych nedělal! Ani za nic.“
Neumíte vařit?
„Ale tak základy umím, polévky a podobně. Taky jsem byl párkrát v životě single a musel jsem se o sebe postarat. Ale rozhodně nejsem žádný přeborník, navíc má přítelkyně vaří skvěle a do kuchyně mě radši nepouští, abych se jí tam nemotal a nezavazel. (směje se) Takže ne, já bych v televizi rozhodně nevařil, bylo by to příliš egocentrické, byl bych moc v těch »světlech ramp«. To mě neláká.“
A kdyby přece jen nebylo zbytí a něco byste uvařit musel, co by to bylo?
„Asi bych se vrhnul do nějaké exotičtější kuchyně. Tu mám rád, baví mě, rád zkouším a poznávám nové věci. Takže by to určitě nebyla žádná klasika.“
Je něco, co byste nevzal do pusy, i kdyby vám to v pořadu někdo uvařil?
„Asi ne. Teda jsou jídla, která nemusím, třeba nejím zmrzlinu, protože ji považuju za extrémně nezdravou. V soukromí taky moc nejím některé přílohy, knedlíky vůbec, brambory minimálně. Zato mám hodně rád rýži, tu mívám skoro denně. Ale když mi lidi u sebe doma něco uvaří, vždycky aspoň ochutnám. I tu zmrzlinu.“
Zatím vaříte a současně děláte i zpravodajství. Nemáte strach, že s ním budete muset časem úplně seknout?
„Takhle… V tuhle chvíli mě vaření naplňuje víc než zpravodajství, protože je to něco nového, neokoukaného. Když třeba točím vaření někde ve východních Čechách a do toho mi zavolá tipař a ptá se, kde jsem, že se tam a tam dějí hrozný věci, tak mu holt pošlu náhradního kameramana. Ale je fakt, že v tu chvíli mě to trochu bodne, že u toho nemůžu být. Takže zpravodajství se úplně vzdát nehodlám, aspoň prozatím.“
Na hlavu vašeho předchůdce a teď i na tu vaši se snáší ostrá kritika nejen od některých diváků, ale hlavně od různých kuchařů, kulinářů a podobně. Prý navádíte lidi, aby jedli blafy…
„To jsme ale zase u těch útoků na ty moje lidi, co měli takovou odvahu a šli své vaření předvést do televize. A ty já budu vždycky před každým bránit. Samozřejmě že některé jídlo je víc chutné a jiné méně. Ale je to jejich jídlo, o tom ten pořad je. Spíš než od kuchařů se ke mně ale občas dostává kritika ze strany fanoušků Ládi Hrušky.“
Jakože – nechceme Nyklase, vraťte nám Hrušku?
„Tak něco. A já to samozřejmě chápu, vím, že měli Láďu rádi a byli na něj zvyklí. On je fenomén. Ale to se nedá nic dělat. V tomhle si velmi vážím své třináctileté dcery, která už to nevydržela a pustila se bez mého vědomí s těmi kritiky do diskuzí na internetu. Začala tátu bránit jako lev. Jenže je jasné, že ve třinácti mohla jen těžko odolávat tlaku kolikrát i hodně zaslepených a nenávistných odpůrců. Takže jsem si ji vzal k sobě a řekl jí, že nejlíp udělá, když to přestane číst. Že vím, že mě má ráda, ale tohle nemá smysl. Anička si poplakala, já málem s ní a bylo to. V tom je asi po mně, já sám tuhle nenávistnou kritiku špatně nesu. Konstruktivní názory mi nevadí, za ty jsem rád. Ale zbytečné útoky dost řeším a je to asi zatím to jediné, co mi na téhle práci vadí.“
Tak snad vás to nesemele stejně jako Láďu Hrušku.
„Já ho obdivuju, opravdu. Protože je mi jasné, že to, co zažívám já, je jen zlomek proti tomu, čím si prošel on. Už jen proto, že žije v Praze, v mnohem větším městě, na ulici ho každý poznával, mnohdy ty reakce byly určitě nepříjemné. To muselo být strašně psychicky náročné. V tom před ním smekám, že to ten rok ustál.“
Mluvil jste s ním od doby, co na Nově skončil?
„Nemluvil, ale mám čím dál tím větší chuť se s ním někde potkat u kafe a pokecat. Podle mě by na mě ale nebyl zvědavý, má teď určitě své plány a své starosti a nezajímá ho nějakej Nyklas a jeho blbý otázky typu: Jak jsi to celý mohl přežít, dej mi nějakou radu? A tak dále. To je navíc do jisté míry know-how. Ale doufám, že se někdy časem přece jenom potkáme a všechno probereme. Já bych byl rozhodně rád.“
