7°C
Vaše svatba hodně lidí překvapila. Plánovali jste ji, nebo šlo o spontánní akci? „Čtyři dny před Vánoci jsme leželi odpoledne v posteli a při normálním povídání se mě Pepa zničehonic zeptal: A vzala by sis svého Pepíčka? Já tomu zprvu nevěřila, ale když jsem pak dostala i prstýnek, tak má odpověď byla jasná.“ (směje se)
Musela jste Pepovi nějak naznačovat, že byste se ráda vdávala, nebo to byla jeho vlastní iniciativa? „Vždycky jsem si přála, aby mě muž požádal sám od sebe. Kdybych to pořád navrhovala, tak by to ztratilo veškeré kouzlo. Takže jsem Pepu rozhodně nikam netlačila. Navíc on je ten typ muže, co se do ničeho tlačit nenechá. I kdyby šlo třeba o vnucenou snídani, natož o svatbu.“
Jak probíhaly přípravy na svatbu? Musela to být celkem rychlovka, ne? Jenom vybrat šaty většině žen trvá věčnost. „Já jsem o šatech neměla jasnou představu do poslední chvíle, neměla jsem žádné vysněné. Ale když jsem přišla do svatebního salonu, tak se i asistentka strašně divila, jak jsem rychlá. Za zhruba čtyřicet minut bylo všechno vybrané. Jsem typ ženy, co se umí rozhodovat rychle.“
Kolik svatba stála a kdo ji platil? Mluvilo se o dost nízké částce, čemuž se mi nechce věřit. „V podstatě vše dohromady stálo asi padesát tisíc, což není moc. Ale třeba šaty jsem měla půjčené na oplátku za to, že budu dělat salonu tvář, a tak podobně. Kdyby šlo o plné ceny, byla by ta částka mnohem vyšší. Vše jsme si totiž platili my, novomanželé.“
Kolik bylo pozvaných hostů? „Dohromady čtrnáct. Vtipné bylo, že když jsem dělala zasedací pořádek, neustále jsem počítala s dvanácti hosty. Protože jsem jaksi zapomínala na nás dva – hlavní aktéry. Za svědka mi šla kamarádka Jana, se kterou jsem chodila na gymnázium, a Pepovi naše společná kamarádka Olga.“
Mezi tou hrstkou hostů byli i vaši rodiče? „Jasně, bez rodičů bych se přece nevdávala. Měli jsme sice v minulosti nějaké problémy, ale vztahy už se dávno uklidnily. Vše je mezi námi v pořádku.“
A co dary? „No mně osobně udělala největší radost svatební přáníčka, protože byla opravdu od srdce. Jinak co se týče darů, bylo tam povlečení, hodiny, obrazy a tak. Klasika.“
Zní to, jako byste všechno v pohodě zvládala. Takže žádná vystresovaná nevěsta? „Já si to totiž opravdu hodně dlouho nepřipouštěla. Ale v ten den D jsem se probudila už v šest a od rána jsem se nejmíň třikrát rozbrečela. Protože ať je to, jak chce, určitá etapa života končí a další začíná. Pro mě to tak nějak symbolicky znamenalo přerod v absolutně dospělou ženu a rozloučení s dětstvím a rodinou. Takže i když jsem byla šťastná, tohle mi přece jen nahánělo trochu strach.“
Byla jste hned rozhodnutá, že si vezmete Pepovo příjmení? „Já byla rozhodnutá hned. Myslím si, že tím žena ukáže vážnost svých citů. Ale hlavně mi cokoliv jiného přijde jako taková trapná móda a snaha být »zajímavá«. Ať už jde o nechání si svého příjmení nebo převzetí manželova v mužském rodě. Jsme slovanský národ a žijeme v určité kultuře už stovky let. A zdá se mi fakt pitomé a směšné měnit naše tradice.“
Jak probíhal samotný obřad? „Byl hrozně emotivní. Když jsem Pepu uviděla, jak tam na mě čeká, úplně se mi chtělo brečet a celá jsem se roztřásla. Neskutečně mi v tu chvíli tlouklo srdce. Navíc jsem v tom stresu zapomněla svatební kytici. Přinesli mi ji až po obřadu.“
A co hostina? „Vydatně se slavilo a pilo, ale nikdo se naštěstí neopil pod obraz. Skončili jsme celkem brzy, určitě někdy před půlnocí. Když jsme dorazili do hotelu v centru Prahy, kde jsme měli zaplacenou svatební noc, tak jsme zašli ještě do lobby baru na skleničku a šli spát.“
Spát? Žádná svatební noc se vším všudy? „Byli jsme oba utahaní, takže jsme si dali sprchu a pak se k sobě jen přitulili a v klidu usnuli. Žádná divočina.“ (směje se)
Jak to mají se svatební cestou? Druhou část velkého rozhovoru s Ornellou přineseme již dnes v 16:30 na Blesk.cz!
