A vy jste se chtěla z Paříže po roce vrátit zpátky do školy?
„Ano, s tím jsem najisto počítala. Jenže další léto v Paříži jsem si uvědomila, že není cesty zpátky, už jsem byla moc daleko. Došlo mně to ale až těsně předtím, než jsem se měla vrátit domů. Ani máma mě nepřemlouvala, viděla, jaký jsem měla úspěch a kolik jsem vydělávala. Myslím, že cítila, že kdyby se mně to pokoušela nějak zatrhnout, že bych jí to měla dlouho za zlé. A to měla pravdu.“
Kdy jste si uvědomila, že se z vás stala hvězda?
„Poprvé jsem se tak cítila, poprvé mi to došlo, když jsem nafotila obálku Sports Illustrated. Tady v Česku to nic neznamená, ale v Americe je to ohromně velká věc. Nezáleželo moc na tom, že jsem do té doby měla přes sto titulních stran, důležitá byla tahle jedna. Slavnou se modelka stává, až když ji lidé začínají poznávat. A mě začali poznávat po té titulce Sports Illustrated.“
Jaký byl New York, když jste tam přijela?
„Na rozdíl od Paříže byl ošklivý. Má jiné přednosti, ale krásný není. Navíc jsem byla zvyklá na francouzské poměry, kde, nehledě na peníze, se při práci od devíti všichni scházeli na dvanáctou, pak se šlo na dlouhý oběd, někteří se tam ožrali, pak jsme pracovali klidně do půlnoci a všem to bylo jedno. V Americe mělo všechno řád, dělali jsme od devíti do pěti.
Topmodelka Pořízková (49): Její matka vypadá ještě líp! Mirka Dvořáková ,Petr Soukup, Luděk Mazák
Prostě začal ten opravdový byznys.
„Přesně. Ryzí byznys. Lidi v Americe neměli takový smysl pro humor: Když jste přišel trochu pozdě, tak to nikomu moc legrační nepřipadalo. Musela jsem se přizpůsobit profesionálním podmínkám. Když jsem tohle pochopila, bylo to lepší. Protože v Americe najednou bylo možné, že i jako modelka jsem měla také svůj vlastní život, to v Evropě nešlo. V New Yorku to klapalo jako hodinky. Taky jsem měla mnohem víc peněz, takže jsem si pořídila pořádný, dobře vybavený byt, klavír, kočku… takové ty věci, které jsem opravdu chtěla.“
Jaký byl váš cíl? Čistě jenom vydělat co nejvíc peněz?
„Ano. Co nejvíc peněz na život potom. Protože každý blbec ví, že to dlouhá kariéra opravdu není.“
Brala jste kvůli tomu každý kšeft?
„Jasně
Za žádnou cenu?
„Ne, v tomhle případě mi bylo všechno jedno. I kdyby mi tehdy nabízeli milion, tak bych přes víkend nešla. Měla jsem priority a jedna z nich byla, že jsem se chtěla cítit jako člověk. Když nemáš čas sám pro sebe, tak se cítíš jak banán – lidi tě pořád někam šoupají, dělej tohle, jdi támhle… Jsi jako prostitutka, tvoje tělo není tvoje.“
Neříkejte mi, že byste za dvě hodiny focení v sobotu odmítla milion.
„Odmítla. Když řeknu ne, tak je to absolutní ne, a je mi jedno, co se stane.
Tomu říkám vůle.
„Bylo to v časech, kdy jsem byla nejvýš, co jsem mohla být, mohla jsem si to dovolit.“
Ale dneska?
„Nabídněte mi milion a udělám cokoliv. V sobotu? V neděli večer? To je úplně jedno!“
Očima autora
Poprvé jsme se viděli v Americe před šesti lety. Lidé za ní v kavárně pořád chodili pro podpis, je tam opravdu velká hvězda. Nadto je zábavná, chytrá a nad věcí. Jsem rád, že jí to zůstalo, i když jsme se teď potkali znovu v jejím rodném Prostějově.
