Je to mezi vámi a Oldou láska?
„Jsme skvělí parťáci. V šedesáti už člověk moc dopředu nepřemýšlí a neplánuje. Já bych to spíš viděla, že je nám spolu hodně hezky, jsme spolu hodně rádi a hodně často. Co bude zítra, nad tím nepřemýšlím. Ale je to hodně krásné.“
Co vás na něm nejvíc zaujalo?
„Je to člověk, který každého strhne. Na to jsem byla zvyklá právě u Ivana Magora Jirouse, že je ve své osobě strhující. Na obou se mi nejvíc líbil hlas. Ještě v době, kdy jsem Oldu neznala, načetli na střídačku takřka šestihodinové cédéčko Pravdivý příběh Plastic People. A já už jsem se tenkrát Magora ptala, kdo je to ten Kaiser, on má takový nádherný hlas…“
Do té doby jste ho neregistrovala?
„Ne. Naše životy se pohybovaly po úplně jiných kolejích, než se dva vlaky prudce srazily. A není to tak dávno.“
Vystupujete jako duo OLDÁŠ. Jak to funguje?
„Já skládám písničky, Olda je dolaďuje houslemi, oba zpíváme a hrajeme na kytary. Písničky musíme mít natrénovány, to ano, ale jinak jsme neřízené střely. Prostě si začneme povídat, vtipkovat, lidi se smějou a vždycky se to nějak samo vyvine. A každý kouká, neví, co to má znamenat, a my v podstatě také nevíme, jak to dopadne.“
Stýkáte se s Oldovou dcerou Karolínou a bývalou ženou Naďou Konvalinkovou? Znáte se?
„Známe se, ale ne moc blízce. Já si Nadi Konvalinkové velice vážím a myslím, že k sobě chováme oboustranný respekt. Karolínu vídávám moc ráda.“
Kdo vás vlastně přivedl k muzice?
„Už jako malá jsem si ráda zpívala. Když mi bylo deset, koupila mi maminka kytaru. Sama jsem se naučila hrát tři akordy a hned začala skládat písničky. Dodneška neznám noty a dělám si všechno po svém, jak mě to napadne.“
Když vám bylo dvaadvacet, váš tatínek spáchal sebevraždu. To vás muselo poznamenat.
„Změnilo mi to život, protože po smrti mého otce jsem našla ve sklepě různé disidentské materiály. Začala jsem se o to zajímat. Vzala jsem si kytaru, batoh a jezdila jsem stopem po celé republice hledat lidi mého smýšlení.“
A našla jste je?
„Našla jsem je v severních Čechách, v Rychnově u Děčína. Bylo léto roku 1976, v tu dobu byli pozavíráni muzikanti z undergroundové kapely The Plastic People of the Universe a další okolo nich. Magor, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a Vráťa Brabenec byli odsouzeni natvrdo.“
O jaké budoucnosti jste v mládí snila?
„Už jako velmi mladá jsem podepsala Chartu 77 a tím jsem si zlikvidovala budoucnost, takže snít o nějaké kariéře nepřicházelo v úvahu. Nemohla jsem vystupovat na pódiích, tak jsme hráli po stodolách. Po každém koncertě nás mohli zavřít. Dům, ve kterém jsem bydlela, nám demoliční četa Lidových milicí na příkaz StB pomocí krumpáčů a dynamitu srovnala se zemí. Nastalo pronásledování, stěhování každé tři měsíce, přitom jsem porodila dvě děti. Jeden čas jsme bydleli i u Václava Havla. Ten byl zrovna ve vězení, takže byt byl volný! V roce 1980 jsme byli v rámci policejní akce Asanace násilně vyhnáni z Československa.“
Jak jste to období prožívala?
„Já jsem odjet nechtěla, bylo to nedobrovolné. Před odjezdem navždy moje babička prohlásila, tohle já už nepřežiju. Krátce na to, když jsem byla v exilu, si babička s dědečkem pustili plyn. Bylo to velmi smutné. Tím víc, že jsem byla v cizí zemi, neznala jazyk, ztratila rodinu, domov a kamarády. Nakonec se utrápila i moje maminka. Skrze železnou oponu jsme se s maminkou nemohly vidět, zlomilo ji odloučení. I ona si sáhla na život.”
Čím si vysvětlujete, že tolik vašich milovaných dobrovolně odešlo z tohoto světa?
„Pocházím ze silně citově založené rodiny, materiální statky u nás nikoho moc nezajímaly. Já sama mám nulový vztah k předmětům, zato mě může zabít láska! Podobně to bylo u mých předků, když pozbyli své milované bytosti.“
Jak jste se dali s Ivanem Martinem Jirousem dohromady?
„Jiskra přeskočila okamžitě po revoluci, kdy Magor přijel do Vídně do kultovního lokálu Nachtazyl, kde se scházela skoro celá česká emigrace. Bylo to krátce poté, co ho pustili z posledního kriminálu. Hned nás přitahovala magnetická síla. Od té doby jsme se scházeli častěji, až to vyústilo ve společné soužití, které trvalo do jeho smrti.“
Jaký byl život po jeho boku?
„Hodně divoký. Člověk si nemohl nic plánovat, protože se vše měnilo ne ze dne na den, ale z minuty na minutu. V soukromí byl ale velice hodný, něžný, plný lásky a pokory.“
Jak moc vás zasáhla jeho smrt?
„Kompletně mě to odrovnalo, byla jsem naprostý vrak. Nemohla jsem bez něj vůbec existovat.“
K jeho nedožitým sedmdesátinám připravujete oslavu. Jak bude vypadat?
„Bude to velká akce v MeetFactory v Praze. Bude se jmenovat Magorův Smíchov a je to nultý ročník festivalu, který tímto zakládáme.”
Ráda se smějete, a přitom jste toho tolik prožila.
„Asi jsem opravdu šťastná.“
Máma českého undergroundu
Narodila se 27. ledna 1954 v Karviné, dětství prožila v Ostravě
V roce 1977 podepsala Chartu 77, poté ji pronásledovala a tyranizovala StB a násilím byla vyhoštěna z Československa
Byla dvakrát vdaná, z manželství se Zdeňkem Vokatým, známým pod přezdívkou Londýn, má dvě děti
Po roce 1989 se částečně vrací do Česka a žije s básníkem Ivanem Martinem Jirousem řečeným Magor, po jeho smrti v roce 2011 se na čas stahuje do ústraní
Dodnes žije střídavě v Praze a ve Vídni
