BLESK: U nás je už skoro běžné, že missky a modelky moderují počasí, některé i hlavní zprávy. Sportovní noviny jsou ale spíš mužská doména, ne?

„Já myslím, že do sportu patří i ženy. I když u mě to vzniklo spíš náhodou, shodou okolností. Z televize Nova si mě pozvali na kamerové zkoušky, a nebylo dopředu jasné, na co jsou. Až po nich mi dali na výběr mezi sportem a life stylem – chozením na večírky a podobně.“

A to vás nelákalo?

„Upřímně, rozhodovala jsem se asi dvě vteřiny. Byla to pro mě jasná volba, od malička mě rodiče vedli ke sportu, navíc jsem posledních několik let byla sportem obklopená. Večírky mě nikdy nelákaly, myslím ty oficiální. Nikdy jsem se na nich necítila dobře. Jít někam posedět s přáteli, to je ale věc jiná.“

Říkáte, že ženy do sportu patří, tak kolik je tam u vás žen?

„Co se týče redakce Sportovních novin, tak jsem tam momentálně jediná žena, ale mně ten mužský kolektiv vyhovuje a je mi to bližší. Je to takové odlehčenější, neřeší se blbosti. Ženy mají tendenci mezi sebou soupeřit a jsou si navzájem tak trochu konkurencí. Chlapi tohle vůbec neřeší, a to mi vyhovuje.“

A jak vás ti chlapi na začátku přijali? Neměli přece jen takové ty uštěpačné poznámky jako: Jé, poslali nám sem modelku!

„Přijali mě hrozně hezky. Ale samozřejmě se mi později přiznali, že před mým nástupem měli obavy a předsudky.“

Nepodsouval vám někdo, že jedinou vaší kvalifikací pro moderování Sportovních novin je fakt, že jste žila s Jágrem?

„Přímo do očí mi to nikdo neřekl. Ale jsem si jistá, že takových názorů kolovalo hodně. Rozhodně jsem z toho ale nikdy neměla těžkou hlavu. Jsem soudná a je mi jasné, že můj bývalý vztah v tom, že jsem vůbec byla oslovena, opravdu určitou roli hrál. Ale není to jen o tom. Kdyby ve mě na Nově nevěřili, tak by mi nepomohlo ani dvacet let soužití s Jágrem.“

Máte po letech vlastní rozjetou kariéru, která vás evidentně baví. Dokázala byste si představit, že by se zase našel chlap, kvůli kterému byste se všeho vzdala a jela s ním na druhý konec světa?

„Momentálně si to představit nedokážu. Dřív jsem pro lásku byla ochotna udělat cokoliv, ale asi stárnu a už přemýšlím trochu jinak. (směje se) Žiju si teď podle svého a užívám si to. Mám vlastní práci, přátele i rodinu nadosah, vše si řídím podle sebe a vyhovuje mi to.“

Takže nehrozí, že z vás v budoucnu bude ta sportovní manželka, co dělá chlapovi zázemí, ale sama se realizovat nemůže?

„Do vztahu s vrcholovým sportovcem už bych šla jen za předpokladu, že bych se mohla nějakým způsobem realizovat i sama, nejen být v domácnosti. My jsme ale s Jardou žili v Americe, a to bylo složité. Tam legálně pracovat nelze a získat zelenou kartu je běh na velmi dlouhou trať.“

Jaký je pro ženu pocit, že je vlastně na muži úplně finančně závislá?

„Začátky jsem nesla hodně těžce, protože jsem byla od třinácti let zvyklá si díky modelingu vydělávat sama. Tedy rodiče mi samozřejmě platili ty základní potřeby, ale veškerý nadstandard jsem si pokryla já.“

Proč jste tedy u modelingu nezůstala, to by snad šlo, ne?

„Já ho první dva roky s Jardou úplně vypustila, protože mi nedělal dobře mediální hon, který kolem nás vznikl, tak jsem se raději stáhla do ústraní. Také jsem se snažila vyhýbat řečem, že jsem tu a tu přehlídku nebo to a to focení získala jen díky tomu, že jsem přítelkyně Jardy Jágra. Později jsem si uvědomila, že je hloupost omezovat se v něčem, co mě od třinácti let bavilo a živilo, jen kvůli nějakým řečem, tak jsem se k modelingu zase postupně vrátila.“

Myslím, že pro hodně holek to zní jako pohádka – že žijí v Americe a že se o ně stará úspěšný sportovec. Není to ale v reálu spíš horor? Nemít práci, nemít okolo rodinu, kamarády…

„Tak horor zase ne. A určitě existují i holky, co si to umí užít. Mně ale hrozně chyběla seberealizace. Navíc jste daleko od přátel a rodiny. Nějaké přátele si časem samozřejmě najdete, ale problém je, že ve chvíli, že si někde zvyknete, tak se zase stěhujete jinam. Neexistuje asi nic horšího než jít spát s pocitem, kdy nevíte, co budete druhý den dělat. Uměle si pak vytváříte program, abyste nějak zabila čas. Člověk pak svůj život spíš tak nějak přežívá. Může to znít super, že máte volno, nemusíte pracovat, ale to je fajn tak maximálně měsíc, dva. Z dlouhodobého hlediska je to strašně vyčerpávající.“

Naučila jste se tedy vytvářet to zázemí a vařit českou klasiku?

„Musím říct, že na začátku jsem toho moc neuměla. Maximálně uvařit vajíčka nebo ohřát párky. (směje se) Když pak ale někoho milujete, tak mu to zázemí samozřejmě vytvořit chcete, takže jsem dělala, co bylo v mých silách. Teda třeba svíčkovou jsem se nikdy nenaučila a ani jsem se o to, upřímně, nepokoušela. Ale jinak už toho dnes umím, myslím si, opravdu hodně.“

Po rozchodu jste oba s Jaromírem tvrdili, že jste zůstali přáteli. Ale po pravdě, copak to vážně jde?

„U nás to tak funguje možná i díky tomu, že už jsme se asi rok neviděli. (směje se) Máme telefonní přátelství. V začátcích po rozchodu tam nějaké emoce ještě proběhly, ale jsme oba dva dospělí, vzali jsme to rozumně a hodně věcí jsme si i po čase vyříkali, uvědomili. Momentálně je vzduch mezi námi absolutně vyčištěný, stojíme při sobě a nedáme na sebe dopustit. Aspoň já to tak rozhodně cítím a jsem za to ráda.“

Voláte si pravidelně?

„To zase ne, ani nijak zvlášť často. Ale občas si prostě napíšeme nebo zavoláme a je to fajn.“

Vy jste spolu byli dlouho, skoro sedm let, takže logicky přicházely otázky na svatbu a děti. Tehdy jste byla ještě hodně mladá, vnímáte to dnes jinak?

„Právě naopak. Já už jsem si to dokázala představit i dřív, ale chtěla jsem Jardovi dopřát, aby si užil konec kariéry, a plně jsem ho v tom podporovala. Kdyby to tehdy přišlo, neměla bych s tím žádný problém, vlastně mi nic nestálo v cestě. Říkala jsem si ale, že není kam spěchat, že Jarda bude hrát ještě rok, ještě dva… No a podívejte se na něj! (směje se) Dnes bych to naopak řešila víc, víc bych se tomu bránila a víc to oddalovala, právě i kvůli tomu pracovnímu hledisku.“

Jaromír Jágr je pro většinu Čechů něco jako národní bohatství. Vy ho ale znáte i z jiné stránky. Má tenhle polobůh i nějaké špatné vlastnosti?

„Už spolu nejsme, nechci ho nijak hodnotit. To by se asi nikomu nelíbilo. Ale můžu k tomu říct to, že je to úplně obyčejný lidský tvor jako my všichni ostatní. Má svoje klady i zápory. Na ledě je bezpochyby dokonalý, to je jasné, ale jinak je to normální člověk, co má i nějaké ty mouchy. Jen asi zažívá víc tlaku a stresu než většina lidí, protože vnímá velkou zodpovědnost a je si plně vědom svého postavení. Bere si všechno hodně osobně, protože nechce zklamat svého zaměstnavatele ani fanoušky. Prostě žije hokejem na sto procent.“

Nebojíte se, že máte, co se týče mužů, tu laťku nastavenou hodně vysoko? Přece jen ženy mají rády úspěšné muže a vy jste měla ve svém oboru toho nejúspěšnějšího.

„Je pravda, že mě to v jistém směru trochu ovlivnilo. Dřív jsem tohle moc neřešila, byla jsem hodně mladá. Teď ale vnímám, že vedle sebe musím mít někoho, koho budu respektovat. Musí to být osobnost. Ale to neznamená, že musí být v nějakém oboru nejlepší. Může si můj respekt zasloužit díky svému charakteru, ten je pro mě hodně důležitý. Musí být férový, upřímný a mít hodnoty, které uznávám.“

Jsou i nějaké fyzické předpoklady, které by váš ideální muž měl splňovat?

„Modré oči jsou určitě plus, pro ty jsem vždycky měla slabost. Jinak žádnou konkrétní představu o proporcích a fyzických rysech nemám, podstatnější je pro mě charisma. Samozřejmě se o sebe ten člověk musí starat a nějak vypadat, ale takové ty »vystajlované« hezouny moc nemusím, chlap musí být chlap.“

A teď žádný takový chlap není?

„Řekněme, že po mém boku teď žádný oficiální partner není.“

Oficiálního partnera tedy nemáte, což určitě zvýšilo zájem ctitelů. Není to někdy až trochu otravné?

„Tím, že ke mně většina ctitelů má přístup pouze prostřednictvím sociálních sítí, se to dá v pohodě korigovat. A já to beru spíš jako lichotku - které ženské by zájem mužů nelichotil!“

A čím by ten  chlap v reálném životě zaujal vás, abyste mu věnovala i druhý pohled?

„Určitě smyslem pro humor a asi i určitou originalitou, ale ne strojenou. Na takové ty naučené balicí hlášky mám docela nos a tím mě chlap dokáže spíš odradit.“

Takže ani takové to mávání klíčky od ferrari u vás nemá šanci?

„No to vůbec ne! To jsou okamžitě minusové body, frajírci nikdy nebyli můj šálek kávy. Já jsem prostě asi hlavně na ten humor a jakousi přirozenost.“