Vy nemáte společný účet?

„Ne. Máme předmanželskou smlouvu a ve zkratce jsou prostě naše fi nance rozděleny na moje a jeho. O jeho fi nančních prostředcích jsem nikdy přehled neměla a ani nechci. Pro mě je důležité, co se týče domácnosti, že mám za co nakoupit, zaplatíme složenky a tak dále. Na to samozřejmě prostředky dostávám, ale jinak má své účty a ty se mě netýkají.“

Váš muž už nevydělává tolik, co kdysi…

„Nevydělává vůbec.“

Nebo tak. Není tohle pro vás oba, když jste zřejmě byli zvyklí na určitý standard, nepříjemná situace?

„Je jasné, že když je člověk přes rok bez zaměstnání nebo nějakého pravidelného tak pořád jen ukrajuje z úspor. A ještě donedávna se ukrajovalo sto třicet tisíc měsíčně na alimenty, z toho žijí některé rodiny celý rok. Něco se tedy zřejmě stalo a dvě platby neodešly. Ale jak jsem řekla, to se mě netýká, z mého účtu tohle neodchází, já nikomu nic nedlužím. Možná můj manžel, ale ne já.“

Jaký váš muž vlastně je? Má image velkého drsňáka…

„To není image, on takový je.“

Opravdu? I v soukromí?

„Je to velký srdcař. Umí na sto procent dávat, ale také na sto procent vzít. Je extrém v obou směrech. A když jednou na něco řekne ne, tak je to na celý život, nic s ním nehne. A to všechno, co se teď okolo něj děje, je vlastně jen to jeho striktní NE. Ale to nebylo ze dne na den, to mělo nějaký vývoj. A nikdo od něj nemůže čekat, že bude pořád držet jako totem a že každý měsíc odejde trvalý příkaz.“

Vy taky nepůsobíte zrovna jako puťka, u vás doma to někdy musí pořádně jiskřit, ne?

„Je pravda, že jsme asi zvláštní pár, protože máme oba svůj názor a oba si ho umíme prosadit. A když narazíme jeden na druhého, tak občas přijde střet. Ale jelikož jsme pár už nějakou dobu, tak to spolu docela umíme. I když spíš jsem to já, kdo nakonec ustoupí nebo dělá kompromis. Ono by to tak asi mělo být, že to udělá žena. I když také to u nás není pravidlem. Ustoupím mu tak v devadesáti procentech.“

Hádáte se jen kvůli zásadním věcem, nebo jako většina párů kvůli prkotinám?

„Samozřejmě to vždy začne prkotinou, ale u nás dvou se ta prkotina vyhrotí do extrému. Ale já si vlastně myslím, že kdyby to tak nebylo, tak s ním nejsem.“

Vás to baví?

„To možná úplně ne. Ale když si to zrekapituluju, tak jsem vždycky u každého muže měla určitý interval, po kterém jsem začala brát zpátečku a měla jsem tendence to zašlapovat. Byla jsem ta dominantnější, a když k tomu chlapovi ztratíte respekt a úctu, což se mi bohužel stávalo často, tak to nemůže fungovat. Tomáš je pořád taková osobnost, že k němu úctu stále chovám, a myslím si, že budu vždycky. Protože on je prostě pořád ten chlap.“

Sama říkáte, že jste teď hlavně stoprocentní matka a manželka, ale co Vlaďka Erbová – modelka? Ta je nadobro pryč?

„Já jsem to vlastně nevyhledávala nikdy. V éře, kdy jsem pracovala hodně, za mnou ta práce chodila až domů, volali mi a zvali si mě, ne že bych já volala jim. Nikdy jsem modeling nebrala jako svůj životní cíl, takže jsem se za ním nikdy nehnala.“

Věnujete se charitě, je tedy tohle spíš směr, kterým se chcete do budoucna ubírat?

„Charitu dělám sedmým rokem, minulý rok jsem založila občanské sdružení Vlaďka dětem, které se celorepublikově specializuje na dětská hematoonkologická oddělení, to je moje hlavní náplň. Jednám s partnery, sháním peníze, jezdím za dětmi... Přijde mi, že tato oddělení, a nejen ta, jsou lidmi vnímána dost okrajově. Když je člověk zdravý, má pocit, že se ho to netýká. Já se ale rozhodla, že když už mám tu značku Vlaďka Erbová a můžu díky ní něco sdělit širší veřejnosti, říct lidem: Zastavte se a podívejte se kolem!"

To ale musí být místy také docela psychicky náročné.

„Když přijdu na oddělení a vidím zoufalé rodiče těch nemocných dětí, kteří doufají v zázrak, je pro mě pak do nebe volající, když čtu, že někdo zabil dítě, ublížil dítěti a podobně. A pak jsou tu lidé, kteří si potomka vymodlili a teď s ním tráví několik měsíců nebo let v nemocnici, přijdou kvůli tomu o práci, doma mají další děti, žijí z jedné výplaty, která je řádově dvanáct tisíc.“

Jakou pro nemocné děti hrajete roli vy?

„Jsem pro ně jako teta. Když přijdu na oddělení, tak za mnou běží, těší se a objímají mě. A já mám radost, že jsem jim třeba udělala aspoň jeden den hezčí. Budu se rozhodně snažit a pokoušet se pro ně něco dělat dál.“