Vystudovala jste pedagogickou fakultu, jak to, že místo učení hrajete?

„Já už jsem si během celé školy vydělávala hraním v reklamách. Také jsem se dostala k natáčení Rafťáků, to byla první fi lmová zkušenost. Pak jsem dokončila vysokou a bylo mi jednadvacet let. Říkala jsem si: Super, vejšku mám za sebou, ale co teď jako budu dělat?“

Tak člověk by řekl, že logicky půjdete učit.

„To jsem ale nechtěla, protože mi to přišlo hrozně nezodpovědný. Že je mi dvacet jedna let, sama jsem nic neviděla, nic nezažila a nic nevím, a měla bych vychovávat další generaci. Tak jsem se rozhodla, že si budu dál nějak vydělávat reklamou, hodně cestovat a vůbec žít, abych poznávala svět. A tak jsem se odstěhovala do Prahy.“

To bylo docela riskantní. Nebála jste se, že třeba nebudete mít ani na nájem?

„No, nebylo to vůbec lehký. Dostala jsem sice nějakou první menší roli v seriálu, ale bylo to pár natáčecích dnů, takže sotva na zaplacení nájmu a něco k jídlu. Každý další měsíc byl čekání na to, jak to půjde dál. Žádná jistota."

Jste odvážná.

"Jsem člověk, který věří, že hlavní je se nebát. Srach je to jediný, co nás brzdí v rozvoji. Takže jsem věřila, že to dobře dopadne, a ono dopadlo. No, a mám se fajn."

Říkala jste, že první role byla v Rafťácích, ale tam jste prý nakonec málem nehrála.

"Málem ne. Chtěli po mně, abych se ve filmu svlékla, já jsem nechtěla, tak řekli, že si najdou jinou herečku. Ale nakonec mi zavolali, dali mi dublérku a dobře to dopadlo."

To jste si troufla jako úplně neznámá herečka takhle vzdorovat?

„Neměla jsem žádný jméno, takže mě samozřejmě mohli klidně vyměnit. Ale já dostala nějaké rady a pokyny od svých rodičů, a tak jsem si řekla, že mi ta role nestojí za to, abych někomu ublížila. A abych tím ublížila třeba i sama sobě. Ale samozřejmě jsem to obrečela, bylo mi to hrozně líto. Ten velkej sen holčičky, co si to všechno vysnila, najednou padnul. Bylo to emočně
dost náročné.“

Před kamerou se ale svléká hodně hereček, i těch charakterních. Vy s tím máte opravdu takový problém?

„To ale není tak, že bych byla zásadně proti nahotě. Neříkám ani, že to nikdy neudělám. Ale jsem toho názoru, že to vždy jde vyřešit tak, aby byly obě strany spokojeny. I milostná scéna jde natočit tak, aby mi nebyla vidět prsa. Bude mi vidět kousek zad, bude vidět stehno… Jde to udělat citlivě. Já prostě nemám ráda prvoplánovou nahotu, která se někdy do filmů střílí jen z toho důvodu, aby se přilákali lidi do kina.“

Režiséři se s tím, že vás z šatů nedostanou, evidentně smířili, a i přesto vás obsazují. Nedávno skončil seriál Vyprávěj, kde jste měla významnou roli, a právě jste nastoupila do Cest domů. Jaká bude vaše postava Emy? Prý tak trochu potvora…

"Není to potvora. Jen holka, která sice pochází z dobré rodiny, jenže je to trochu rozmazlený fracek, kterýmu se v dětství nějak ublížilo. Znáte to, rodič vám něco řekne a vám se v té pubertální duši něco zlomí a začnete rodinu nenávidět. Ona je takový případ. Utekla z domova, postavila se na vlastní nohy, ale bohužel se jí to ne úplně povedlo, dostala se do špatné společnosti. Navíc není sama, má dítě. Ale ani já nevím, jak se to s ní bude vyvíjet. Zlá ovšem není, spíš jen dělá blbosti a nedomýšlí následky svého chování.“

Jaká jste v pubertě byla vy? Prožila jste si taky nějaké revolty?

„Ne, já jsem byla anděl. (směje se) Nebyla jsem problémová. Všichni chodili na diskotéky, já jsem od čtrnácti let chodila hrát do kostela. Zpívala jsem ve sboru a chodila do školy, to bylo všechno. A když mě naši občas na nějakou tu diskotéku pustili, tak jsem musela jít se svými staršími bratry a ti rozhodovali, s kým se můžu bavit a s kým ne.“

Oni vám schvalovali kluky?

„No jasně. Teda oni mě spíš ochraňovali, řešili, jestli se mnou náhodou někdo nemá špatné úmysly.“

Takže jste byla pečlivka i ve škole?

„No, tam už to tak slavný nebylo. To rebelství se někde projevit musí, takže jsem se trochu vysmívala učitelům, seděla jsem v zadní lavici, měla jsem odbarvený vlasy… Byla jsem přesně ten typ, co si za poslední peníze koupí drahý módní časopis a pak jím v hodině ostentativně listuje. Nebo jsem kreslila karikatury učitelů. Ale nebylo to tak horké, že bych dělala nějaké extra průšvihy. Spíš jsem se někdy třeba nepříčetně smála a tak. Moc jsem neuznávala autority.“

Teď už je uznáváte?

"Ne, pořád ne."

To z vás musí mít režiséři radost.

"Já uznávám asertivitu, to, že se mají lidé navzájem respektovat, ať jde o prezidenta, nebo popeláře. A když se respektují, ke konfliktu nikdy nemusí dojít."

No, ono se o Slovenkách obecně říká, že jsou temperamentnější...

"Jsme. To akorát teď se kontroluju, když dělám rozhovor pro Blesk.“ (směje se)

V čem ještě se podle vás Češi od Slováků liší?

„Rozdílů je dost. Napadá mě třeba to, že vy Češi toho mnohem víc namluvíte. Dokážete mluvit o věci, nad kterou by mě vůbec nenapadlo přemýšlet. Třeba umíte vést sáhodlouhý dialog o židli. Jaká je, jakou má barvu, odkud je… To nechápu. Já z toho východního Slovenska kouknu na židli a řeknu buď jo, nebo ne. A jdu dál.“

To platí i pro chlapy?

„Čeští chlapi toho taky víc navykládaj než Slováci, umějí třeba dávat pohádkové komplimenty. Slováci toho sice míň řeknou, zato víc vykonaj.“ (směje se)

Ale doma máte Čecha.

„Mám, ale on je víceméně introvertní, takže toho zas až tolik nenakecá.“

Takže takový ten typ, co přijde domů a mlčky »hledí do ohně«, jak to mají muži v genech už od pravěku?

„Nehledí do ohně, hledí různě. Občas i na mě.“ (směje se)

Jste šťastně zadaná, neuvažujete už o dítěti?

„Já bych dítě určitě chtěla, ale ještě si to tak úplně nemůžu dovolit. Když máte na krku hypotéku a různé další nemalé měsíční výdaje, tak to není ideální. Prvně by to chtělo něco ušetřit, abych pak mohla být v klidu. Je to otázka času a chci na to být připravená. Podle mě je mateřství to nejhezčí, co může žena zažít. Takže bych u toho nechtěla být pod nějakým tlakem. Ale kdyby to přišlo třeba teď, byla bych za novej život nesmírně šťastná.“

Připadáte mi taková tradiční, už jen tím chozením do kostela. Takže předpokládám, že plánujete prvně svatbu a až pak děti?

„Mělo by to tak být, ale jak to dopadne, to vám nemůžu zaručit. Ono se to občas tak nějak stane, že?“ směje se)

Chtěla byste se vůbec vdávat?

"Na to se mě poslední dobou ptá hodně lidí. Ale já jsem teď v takovém období, že vlastně sama nevím, co je správný. Protože to, že si někoho vezmete, pořídíte si děti, vám nezaručuje, že budete šťastná do konce života. Zároveň je ale fajn, když rodina tvoří jakousi jednotku, ne že se každý jmenuje jinak. Takže teď nevím... Jasně, ten holčičí sen je klasickej - mít všechno v pořádku, jak to má být, a do konce života. Zas ale není nutný tlačit na pilu. Nevím, jak to dopadne. Třeba se vdám až po třiceti letech vztahu někdy v padesáti, protože až tehdy nám dojde, že už spolu chceme opravdu umřít a mít to na papíru.“

To byste se fakt vdávala v padesáti?

„No, to by zase bylo složité kvůli dítěti, být tak dlouho svobodná. Já jsem v tomhle hodně pragmatická a beru to tak, že pokud jsem svobodná a mám dítě, tak to dítě patří především ke mně. V některých věcech jsem dost zásadová a ne vždy je se mnou možný všechno vykomunikovat. Protože když jsem řekla, tak jsem řekla. Ale je taky možné, že vše dopadne jinak, než kdokoliv z nás zamýšlel.“

S vámi to chlap asi nemá úplně jednoduché. Umíte dělat kompromisy?

„Ale ano, umím. Jen je nedělám ve věcech, které pro mě opravdu nejsou přípustné. Ale jinak je celý vztah o kompromisech. Když si to vezmete, muž a žena jsou tak rozdílné bytosti, že už jen fakt, že jsme spolu, je kompromis.“

Když jste takový pragmatik, věříte vůbec v lásku na celý život? Přece jen se podle statistik rozpadá každé druhé manželství.

„To je ale podle mě kvůli tomu, že žijeme ve společnosti, která ztratila řád. A řád musí být ve všem, aby to fungovalo. Dnes je to jen samé: Já, já, já. A sexualita tak vládne světem, že vlastně podvádět je už takřka normální a mít víc žen je taky normální…“

Asi narážíte na nedávnou kauzu Karla Janečka a Jany Doleželové.

„Nenarážím, to je spíš tematická náhoda. Ale já se nechci stavět do opozice vůči téhle kauze. Protože když si to vezmete evolučně, člověk není monogamní. Když chce někdo mnohoženství, tak ať ho má. Každý si to musí umět domluvit a nastavit si vlastní pravidla, aby to všem v jeho okolí vyhovovalo. Je to vlastně strašně jednoduché: každý máme právo volby.“

Vy si dokážete představit, že byste se s partnerem dohodli, že ve vztahu nebudete dva, ale třeba tři?

„Ne! To bych se na něj podívala jen jednou tak, že by se otočil o tři sta šedesát stupňů.“

Takže byste zřejmě neprominula ani nevěru.

„Ne. I když se to může stát každému, často přijdou takové okolnosti, že se to prostě stane. Třeba dostáváte málo lásky nebo jste emočně vyčerpaná. Když někdo podvádí, tak vždy z toho důvodu, že mu něco chybí. Takže stát se to může, ale nemělo by. Zvlášť pokud už si dva lidi přísahali věrnost do konce života, tak by to měli i dodržet. Takže když svatba, tak jen jednou. Navíc my křesťané se ani rozvést nemůžeme. I když se rozvedeme, před Bohem jsme pořád svoji. Takže i kdyby mě podváděl, tak to bude bohužel můj manžel až do konce života.“

A kromě toho, že by měl být věrný, jaký by ještě ten váš muž měl být?

„Musím se do něj hlavně zamilovat a musí to trvat delší dobu, protože je rozdíl mezi zamilovaností a láskou. Víc není potřeba, jen někoho milovat. Všechno ostatní, jako věk nebo vzhled, je pak už jedno. I když ano, vzhled je důležitý, nebudu tvrdit, že ne. Nikdo nechce propocený, nekultivovaný a lenivý prase, to mi teda promiňte. Každý má takovou vůli, aby zvládl být udržovaný, čistý a slušný člověk, ať má jakékoliv geny. Krása je ale hrozně relativní, často vidíte někoho, kdo není proporčně krásný, ale vám přesto krásný připadá. Lidské tělo často odráží lidskou duši. No, ale to zamilování je hlavní. A já teď zamilovaná jsem."

Očima autorky

Andrea Kerestešováběhem rozhovoru prohlásila, že krása je velmi subjektivní. Ona sama je ale rozhodně objektivně krásná. Dokonce i to, jak během hovoru plynule přechází z češtiny do slovenštiny, jí přidává body, zní to roztomile. Jediné, co jí snad můžu vytknout, je fakt, že mluví neskutečně rychle. Nicméně vzhledem k tomu, že nám po focení zbyla na rozhovor slabá půlhodinka, byla to v podstatě výhoda. I za tu dobu totiž herečka zvládla říct tolik, jako jiní lidé za hodinu.