Sandra měla v osmdesátých letech pevné místo v pantheonu dětských pokojů a sny o ní nadzvedly nejednu klučičí peřinu, a teď její někdejší fanoušci s hrůzou koukají na paní s podbradkem. Dalo se to čekat, sny nestárnou, lidé ano a někteří mají navíc tu smůlu, že jsou pořád konfrontováni se svou podobou v osmnácti letech. Střet se smrtící dávkou retra pak může vyvolat šok.

Úporné mini, obstarožní playboy v roli manžela, vlasy s odrosty, to dokáže s pubertálními sny pěkně zamávat, to všechno navíc v kulisách osmdesátkového večírku a ve společnosti Michala Davida, oblečeného jako cirkusový principál (a sláva mu, že se nepřetvařuje, málokterý principál má odvahu se obléknout v souladu se svou profesí) a Mahu Bočanové, která před revolucí do role sexbomby pomalu dozrávala.

Své by k problematice odkvétajícího idolu jistě mohla říct i Dáda Patrasová, kterou role v Návštěvnících na dlouho vynesla na pubertálně erotické nebe Husákových dětí a zrovna tak jako Sandra časem připravila svým obdivovatelům hořké zklamání, že už nedisponuje prdelkou, jakou měla v Trháku.

To se odpouští jen těžko, připomíná nám to vlastní stárnutí, někdy se možná zaradujeme, že se uvadání netýká jen nás, někdy nevěřícně zíráme na staré fotografie a hledáme v „paní odvedle“ stopy někdejší hvězdy, a při každoroční Popelce si představujeme dnešní podobu „prince“. 

Sny se mají rozplynout, ne roztéct, ale za to, že tomu tak není, nemůže ani Sandra, ani Dáda, ani Samantha Fox. Je čas nechat je vrátit se mezi normální stárnoucí smrtelníky a stárnutí odpustit i sobě. Tuhle válku jsme totiž prohráli už při narození.