„Pojďte za mnou do šatny,“ zve nás po představení ochotně do zákulisí.
Přestože má za sebou bezmála tři mimořádně náročné hodiny, kdy je na jevišti úplně sama a postupně se proměňuje v patnáct postav, vyzařuje z ní obrovská energie.
„Dnes to byla moje čtyřstá pátá repríza za pět let. Ráda bych to do té tisícovky dotáhla, ale kolikrát mě na tom jevišti napadá – vydržím to ještě?“ ptá se. Pak už ale otázky vyslovujeme my.
Ve hře hrajete matku, manžela, kamarádku, milence, důchodce... Představujete si v těch postavách někoho konkrétního?
„Samozřejmě. A jak to hraji už pět let, lidi, které si do nich dosazuji, se postupně mění a jiní zůstávají – jako třeba můj tatínek nebo maminka.“
Viděla už Jiřina Bohdalová tohle představení?
„Máma chodí na všechny moje generálky. Ona je můj první divák a vždycky mi dá zlaté připomínky. Zná mě jak svý boty, zná moje manýry a upozorní mě na ně. Jsem za její slova vždycky vděčná. Zato svoje děti si zvu, až když mám text prověřený u diváků a je jisté, že nebudu mít ze synů trému. Před dětmi se trochu stydím. Nevím proč, ale stydím se.“
Míváte trému?
„Vždycky mám trošku trému a podvědomě celý den sbírám energii. Chci, aby můj výkon na jevišti působil, jako když se díváte na krasobruslaře s leh-kostí skákající trojitý axel paulsen a vy máte chuť říct: Půjčte mi ty bruslařský boty, přece nemůže být nic těžkého takový skok skočit – jen se odrazit a nohu pěkně dozadu.“
Zhubnete během představení?
„Tak něco shodím. V půlce se vždycky osprchuju a jedu dál. Aspoň nemusím chodit do fitka.“
