Nikdy jste se nevdala. Nechtěla jste?

„Nejsem proti svatbě, ale sňatku vnitřně dávám mnohem větší váhu, než dnes má. Vidím kolem sebe, jak se spousta kolegů v euforii vzala a za rok byl rozvod. V dnešní době je hrozně jednoduché se rozejít, což mě trochu mrzí. Kvůli tomu jsem byla často osočována z toho, že mě nikdo nechce a že mě všichni opouští. (směje se) Tak to ale není. Podle mě se vztah prověří až po určité době, třeba po pěti letech.“

Vy jste se také rozcházela po takové době?

„Dá se říct, že moje vztahy jsou takové pětiletky. (směje se) Do té doby se lidé sžívají, poznávají, leccos unesou, leccos ne. Až pak by se měli brát. A já jsem nikdy po té době neměla tu potřebu do svatby jít. Nebylo to tím, že by si mě partneři nechtěli vzít. Spíš to prostě nějak vyprchalo.“

Takže do budoucna svatbu ještě nevylučujete?

„Nevylučuju, ale už jsem v těchto věcech realistka. Člověk v určitém věku už ví, co by u partnera nechtěl, ale ne vždy to předem odhadne. Ani já nevím, jestli jsem dobrý odhadce do budoucna. Všechny své partnery jsem měla moc ráda a myslím, že to bylo vzájemné. Ale pokud si dva lidé přestanou rozumět a jejich společná cesta skončí, asi to tak má být.“

Jaký by tedy měl být ideální muž pro Sabinu Laurinovou?

„Ideální asi není nikdy nikdo. Moje hodnoty se určitě změnily věkem a taky tím, že mám děti, což je pro mě nejpodstatnější. Je strašně dobře, když je muž spokojený sám se sebou a netrpí méněcenností. To je základní kámen toho, aby pochopil a toleroval vaši práci, zvlášť, když se vám daří. U mužů oceňuji, když nejsou arogantní, nejsou sobci a mají smysl pro humor.“

Fotogalerie

11 fotografií

Sabina Laurinová

Autor: Jan Tůma

Jedním z vašich životních partnerů byl rocker Pepa Vojtek. Jak jste se vy, prototyp princezny, dala dohromady s lídrem Kabátů? Fanynka jejich muziky jste asi nebyla.

„To nebyla, vůbec, spíš naopak. (směje se) My ale s Pepou měli společný humor, a to byl velký základ našeho vztahu. Já nejsem tak křehká, jak působím navenek a Pepa zase není tak drsný. Už mi nenáleží o tom příliš hovořit, přece jen Pepa má vlastní rodinu. Ale musím říct, že naše soužití bylo ze začátku velmi krásné a velmi naplněné. Naplněné je vlastně pořád, máme spolu Valentýnku, to je navždycky. Vycházíme spolu velmi dobře.“

Rockeři bývají divocí, nebrání se večírkům, kde teče alkohol proudem. Vy hrajete v seriálu Doktoři z Počátků alkoholičku. Jak jste na tom s pitím ve skutečnosti?

 „No, ne že bych si nedala skleničku vína nebo třeba mojito. I pivo piju ráda, nejsem úplný abstinent. Ale alkohol mi obecně nedělá dobře.“

Máte i jiné neřesti, třeba cigarety?

„V životě jsem nekouřila, jen když jsem byla těhotná, dostala jsem najednou šílenou chuť na cigaretu. Samozřejmě jsem si nezapálila, jen jsem chodila za kuřáky a čmuchala okolo. (směje se) Já jsem v některých věcech fakt nepoznamenaná, což nevím, jestli je v jednačtyřiceti dobře. Nikdy jsem třeba nezkoušela marihuanu ani nic jiného, nikdy mě tyhle věci netáhly. Ale neřesti určitě mám, neodpustím si čokoládu, chodím strašně pozdě spát a taky odsouvám věci na poslední chvíli.“

Určitě jste se ale aspoň jednou v životě pořádně opila, ne?

„No jistě, netvrdím, že ne. Když jsem byla mladší, zvládla jsem sedět s kolegy v baru do rána a pak jít rovnou zkoušet do divadla. Ale to mi bylo dvacet.“

Teď je vám jednačtyřicet. Jak to nesete?

„V devětatřiceti mě kolegyně strašily. Že čtyřicítka tě přepadne a pak už je všechno jinak… A když pak uhodila i na mě, říkala jsem si, že je na čase, abych se začala chovat jinak. Uvážlivěji, být větší dáma, začít nosit kostýmky… Ale musím říct, že se toho tolik nestalo, duševně jsem pořád stejná. Pamatuju si na slova Stelly Zázvorkové, která mi kdysi říkala: Sabinko, víte, co je nejhorší? Že ta hlava, ta duše je pořád mladá. Ale to tělo už k člověku nějak nepatří. Asi na tom něco bude, ale zatím se cítím dobře.“

Bránila byste se plastické operaci?

„Nic takového za sebou nemám, kromě uvádění pořadu o proměnách pomocí plastických operací. Takže nemůžu říct, jaký k nim mám vlastně vztah. Samozřejmě že v určitém věku na sobě člověk pozoruje spoustu změn, s některými se ani nedá dělat nic jiného než si dát pořádně do těla. Hodně se toho ale dnes už vylepšit dá. Nemůžu říct, že bych byla proti tomu, pokud to člověku podpoří sebevědomí, ale jak se říká: všeho s mírou.“

Vy jste se ale o svou postavu očividně vždy starala, vypadáte stejně jako ve dvaceti.

„No, to už taky není úplně pravda. Na internetu se neustále objevují fotografie z mládí, mé nahé fotky z filmů. Někdo je vystříhá a nasází vedle sebe a za mnou pak přijde vlastní dítě a říká: Mami, my jsme měli ve škole hodinu na počítačích a vyhledali jsme si tě a tys tam byla nahatá! Trochu mě to zaskočilo, ale pak jí říkám: Valentýnko, to je z filmů Kainovo znamení nebo Zdivočelá země. Aspoň vidíš, jak měla maminka kdysi hezká prsa!“ (směje se)

Styděla jste se během takových nahých scén?

„No jistě, nic příjemného to nebylo. Jsem stydlivá, proto jsem se třeba taky nikdy nenechala fotit nahá. Ve filmu je člověk schovaný za roli a ty scény měly vždy nějaký smysl, zapadaly do děje a bylo to přirozené.“

Co kdyby to scénář vyžadoval dnes?

„Asi bych do toho nešla, spíš určitě ne. Dnes se s nahotou zachází hrubě a vulgárně. Když se dřív nějaký herec či herečka objevili v nahé scéně, mělo to smysl, duši a eleganci. Dneska se každá rádoby »celebrita« objeví nahá a chce tím sebe upozornit. Umělecké hodnoty se změnily. Druhá otázka je, by to po mně ještě někdo chtěl.“ (směje se)

Pořád ještě se považujete jen za herečku?

„Ano, herectví jsem vystudovala na pražské konzervatoři. Ale jsem ráda, že můžu dělat všechno, co mě baví. Hrát divadlo, dabovat nebo i zpívat, protože to k herectví přirozeně patří. A můžu i moderovat, i když to slovo se mi zrovna nelíbí.“

Proč?

„Když se řekne moderátorka, představím si takovou tu solidní ženu, která večer uvádí zpravodajství. Ale jiný výraz pro to asi není. Takže ano, ráda moderuji, protože jsem společenský člověk a ráda vystupuji nejen schovaná za roli, ale i sama za sebe.“

Nejdéle jste moderovala pořad DO-RE-MI s Pavlem Trávníčkem.

„Ano, s Pavlem, coby kolegou, a s DO-RE-MI jsem strávila šest let. A vůbec by mě předtím nenapadlo, že si jako herečka takový styl práce někdy vyzkouším. Byla jsem do toho tehdy hozena bez jakékoliv přípravy, po hlavě. Ale vzhledem k tomu, že jsem od malička dobrodruh, který přijímá výzvy a moc se nebojí, tak mi to vlastně vyhovovalo.“

Člověk asi musí být ve vašem povolání tak trochu exhibicionista.

„Určitě jsem tak začínala. Jako holčička jsem byla exhibicionista stoprocentně. Horší je, že čím je člověk starší, tím větší problémy mu dělá se úplně odvázat. Ale jako malou mě samozřejmě velmi bavilo snažit se lidi zaujmout, pobavit, provokovat, rozesmát. Prostě jsem byla ráda středem pozornosti.“

O herečkách se také říká, že jsou všechny pěkné hysterky.

„Tuhle profesi určitě nemůže dělat člověk, který v sobě nemá emoce, není empatický. Takoví lidé pak asi věci prožívají intenzivněji, radost i smutek. To asi z hereček dělá hysterky samozřejmě že někdy je to tak i v reálu. Ale to se netýká jen hereček, musím říct, že i herců.“

A jak jste na tom vy? Jste hysterka?

„Emoce mám asi taky daleko silnější, než je běžné, to určitě. Ale kvůli tomu nemusím být větší hysterka, než jakákoliv jiná žena. Je pravda, že mě asi některé věci dokážou víc vytočit. Na druhou stranu jsem naučena určité koncentraci a sebeovládání, takže to v sobě zkrotím.“

Umíte si tedy pořádně zakřičet?

„Ale ano, umím. Mám ale štěstí, že hraju v takových představeních, která mi dávají velký prostor, abych si v nich ten přetlak uvolnila. (směje se) Herectví je vlastně takový dobrý ventil emocí, spousta herců si na jevišti může dovolit to, co by asi v reálném životě nemohla. Proto se říká, že většina herců je doma nudná – všechno si odbudou na jevišti a doma už jen mlčky sedí. To ale u mě nehrozí.“

Jak to?

„S dvěma dětmi si nemůžu dovolit vypnout. Dcery chtějí maminku neustále v pohotovosti. Takže chvilek, kdy bych mohla jen sedět a koukat do blba, těch moc nemám. Ale když na to přijde, tak pak asi vypadám jako blázen. Dlouhé minuty sedím a zírám do prázdna bez jediného slova. Je to asi nejlepší relaxace, čas pro přemýšlení a vzpomínání.“

Říkala jste, že vztek si ventilujete v divadle. Dvě malé děti ale člověka občas musí vytočit, ne?

„Já o holkách nesmím moc mluvit, Vája už je větší a vadí jí to. Ale jak bych to řekla… Mám dcery přirozeně temperamentní. Někdy možná až moc. Jsou veselé, rozhodně to nejsou typy dětí, které někam posadíte a ony tam sedí. Pravděpodobně po mně zdědily chuť se předvádět.“

Co po vás ještě zdědily? Budou z nich herečky?

„Vája se teď chystá jít studovat taneční školu a někde psali, jak jsem z toho hrozně nadšená…“

Nejste?

„Ne až tak, protože vím, co ji čeká. Na druhou stranu jsem ráda, že už tak mladý člověk má touhu a vůli vydat se vlastní cestou. Dětem se nedá bránit. Můžu dceři vysvětlit nebezpečí a úskalí, ale zbytek už je na ní. Vím to podle sebe, já se jednou rozhodla jít studovat konzervatoř taky přes to nejel vlak.“

Rodiče byli proti?

„Maminka ani ne, ta věděla, že jsem typ, který tohle naplňuje. Ona sama má svoji cestovní kancelář a je velmi společenská. Díky tátovi se v uměleckém světě dobře orientuje. Naopak tatínek, který se tomuto oboru jako režisér cělý život věnuje, si hrozně přál, abych dělala něco jiného. Dnes už mu rozumím. Uvidíme, co moje holky. Buď v mých šlépějích půjdou, nebo je to naopak odradí, když to mají z první ruky.“

Teď už jsou dcery sice větší, přesto sladit jejich rozvrh s vaším asi není jednoduché.

„Ten každodenní režim je náročný. Největší problém mám s tím, že si práci nosím i domů, musím se učit texty. Dřív jsem na to potřebovala absolutní klid, takže jsem se začínala učit v noci. Dneska už to zvládám i při vaření nebo luxování. Někdy mi ale chybí čas jen tak na přemýšlení. To ale není problém herců, spíš obecně maminek. Já někdy zjišťuju, že už vlastně vůbec nepřemýšlím. (směje se) Možná je to tím, že člověk myslí na tisíc věcí, až si nakonec nic nepamatuje. Nebo už je to taky věkem.“ (směje se)

Zvládáte péči o děti sama nebo máte pomoc?

„Já mám naštěstí úžasnou rodinu, jak mámu, tak tátu. I tatínci mých dcer fungují v rámci svých možností. A mám i strašně hodnou paní na hlídání. Přes rok funguje škola, školka, ale zase je víc kroužků, což naštěstí obstarají mí rodiče. Kdybych na to měla být úplně sama, nestíhala bych. Nebo bych se nemohla věnovat své profesi.“

Takže třetí dítě už by bylo moc?

„No… Jsem ještě pořád žena s určitou životní energií, takže když se řekne třetí dítě, nezačne mi hned v hlavě blikat červená stopka. Na druhou stranu se pak do věci vloží rozum – spoustu péče vyžaduje už jedno dítě, dvě samozřejmě víc, natož tři nebo čtyři. Na to, aby se děti uživily, aby se jim zajistila budoucnost, dobré vzdělání, kroužky, to vyžaduje dost času, energie a v neposlední řadě financí. Takže myslím, že tohle je pro mě finále. I proto, že chci svou energii věnovat těm dvěma dětem, které už na světě jsou.“

Očima autorky

»Uhnat« Sabinu Laurinovou na rozhovor byl opravdu výkon. Po telefonu mi dokázala vždy velmi mile oznámit, že prostě vůbec nemá čas. Nakonec jsme se sešly těsně před jejím odjezdem na dovolenou v oblíbené pizzerii kousek od domu, kde bydlí. Plánovaná hodinka se protáhla téměř na dvojnásobek a mě příjemně překvapilo, že herečka není unylá cukrová panenka, jak by se mohlo zdát, ale veselá ženská se smyslem pro humor.