Musím říct, že byste se mi vzhledově víc hodila do nějaké komerční televize…

„Proč myslíte? Protože jsem mladá?“

Mladá a atraktivní. Prostě spíš typ pro jinou stanici.

„Mladých sličných moderátorek je ale třeba na ČT24 docela hodně. Já jsem v České televizi začínala a nikdy jsem o komerční stanici neuvažovala. Tu veřejnoprávnost mám asi tak nějak v srdci. S rodiči jsme doma odjakživa sledovali jenom Události, na Novu nebo Primu se nepřepínalo. Mám to odmalička v sobě, že to ryzí, objektivní, veřejnoprávní zpravodajství je součástí mého postoje.“

Chtěla jste už jako malá holka pracovat v televizi?

„Nechtěla. Já měla dlouho úplně jiný sen. Chtěla jsem být klavíristka. Hrála jsem od šesti do patnácti let, ale pak jsem dostala zánět šlach a bylo po snu. Dokonce mě po základce vzali na konzervatoř, kam jsem si hrozně přála jít. Ale bohužel, než jsem nastoupila, dostala jsem zánět do obou předloktí a věděla jsem, že hrát už nebudu nikdy. Takže jsem se narychlo přihlásila na gympl.“

Přivydělávala jste si i jako modelka. To vás nelákalo?

„Ne, rozhodně ne. Tomu jsem se nikdy věnovat nechtěla. Byla to jen krátká etapa na gymnáziu, kterou jsem brala pouze jako přivýdělek.“

Módu ale asi ráda máte. Líbí se vám věci, do kterých vás oblékají v Událostech?

„Oblečení má na starosti naše návrhářka a kostymérky. Já do toho sice zasahovat můžu, ale jen do určité míry. Ale moc to nedělám, nechávám to spíš na jejich citu.“

Nepřijdou vám některé modely příliš upjaté?

„Nevím, jestli upjaté… Určitě jsou elegantní. Ale poslední dobou se fantazii přece jen trochu popustila uzda a máme o něco hlubší výstřihy, o trochu kratší sukně, barvy jsou veselejší… Má to svůj vývoj.“

Tak třeba za rok budete moderovat v mini.

„To zas ne. Navíc já osobně nemám sukně ráda, jsem vyloženě kalhotový typ. V poslední době je mým nejoblíbenějším kouskem v šatníku tepláková souprava. Přestala jsem to řešit, a pokud nejdu na nějakou pracovní schůzku, tak ven chodím v teplácích a v teniskách. Do práce samozřejmě chodím víc na slušno, většinou v podpatcích. I když já mám i ty tenisky na platformě, protože jsem maličká.“

Jste v současnosti zadaná?

„Já své soukromí nerada rozebírám. Můžu říct jen to, že žiju se svým perským kocourem a jsem velmi spokojená.“

Dobře, tak co by měl mít chlap, který by se třeba mohl časem k vám a kocourovi přistěhovat?

„Mám ráda inteligentní a galantní muže. Měl by mít smysl pro humor a obecně jsem spíš na tmavší typy.“

Zpozorovala jste za ten rok v Událostech, že by vám přibylo ctitelů?

„Chodí mi od příznivců maily, některé jsou hodně vtipné. Skládají mi básně, dokonce už přišlo i pár žádostí o ruku. Ale myslím, že kdyby mě pak dotyční pánové poznali v reálu, tak by si to hodně dobře rozmysleli.“ (směje se)

Proč myslíte?

„Se mnou není úplně jednoduché žít. Hlavně proto, že většinu svého času trávím v práci. Na soukromý život moc prostoru nezbývá.“

Takhle známe Anetu z televizní obrazovky
Takhle známe Anetu z televizní obrazovky
Autor: ČTK

To se ve svém věku nechodíte ani nikam bavit?

„Občas zajdu, ale fakt tak jednou za měsíc. Vyrazím s kamarádkami někam si sednout a popovídat. Ale že bych zašla na diskotéku, to už nehrozí.“

Co ráda pijete, když vyrazíte s kamarádkami?

„Jako správná holka z Moravy samozřejmě víno.“

Stává se vám, že vás lidi v baru nebo na ulici poznávají?

„Stává, ale je to milé. Zatím jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkala.“

No a konkrétně ti muži – oslovují vás častěji než dřív? Nebo mají naopak strach?

„To je těžké rozlišit. Do hlavy jim nevidím, takže nedokážu odhadnout, jestli mě někdo osloví, že mě zná z televize, nebo prostě jen proto, že se mu líbím jako žena. Hodně z nich ani nedává najevo, že by mě znali. To se třeba pak dozvídám až později. Ale jestli je ten zájem vyšší než dřív, to vážně těžko říct.“

Jak se vás muž pokusil nejoriginálněji sbalit?

„Nejzajímavější bylo, když mi do práce někdo poslal dýni. Byl k ní i nějaký dopis. To mi přišlo dost originální. Na květiny je člověk zvyklý, ale dýně… Tak jsem si ji pak doma vystavila na stolek, protože dýně nejím.“

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

„Vzhledem k tomu, že má práce je mým splněným snem, tak neplánuju do budoucna žádné změny. Že bych třeba toužila po vlastním diskuzním pořadu, to vážně ne.“

Mám na mysli spíš osobnější plány a cíle.

„To ano, ty samozřejmě mám. Patří mezi ně najít si životního partnera a založit rodinu. To je asi můj cíl.“

Kdy byste chtěla mít rodinu?

„Ono se to moc naplánovat nedá. Ale já jsem obecně docela tradiční typ, takže bych chtěla založit rodinu spíš dřív než později. Ale zatím není s kým zakládat, tak uvidíme.“

Takže byste potom byla schopná opustit kariéru a věnovat se dětem?

„Já jsem workoholik. Samozřejmě bych se chtěla dětem věnovat a zažít si regulérní mateřskou, ale pokud by byla možnost pracovat při tom na zkrácený úvazek, tak bych to brala. Mě moc nebaví být jen doma, potřebuji pořád něco vymýšlet a tvořit. Jinak bych se cítila dost bezprizorně.“

Co ve svém volnu tvoříte teď? Máte čas třeba na sport?

„No… Ráda lyžuju, ale na hory už jsem se nedostala pěkných pár let. Ve skříni mám in-line brusle, na které se práší, tak doufám, že je letos vytáhnu. A taky jsem si pořídila permanentku do fitka. Byla jsem tam asi pětkrát…“ (směje se)

Připadáte mi, že už jste ve svých sedmadvaceti velmi zklidněná. Byla jste číslo aspoň v pubertě?

„Asi ani tehdy ne. V patnácti jsem prožívala obrovské zklamání kvůli klavíru. Takže jsem si nějakou dobu procházela jakousi fází hledání sama sebe, přemýšlela jsem, co budu dál dělat. No a potom později na gymplu nás tak vytěžovali, že na nic okolo nebyl čas.“

Neříkejte, že jste nechodila za školu?

„Párkrát jsem za školou samozřejmě byla. Kdo ne? Byly situace, kdy se blížila čtvrtletní kompozice z matematiky a mně bylo najednou velmi nevolno.“ (směje se)

Po střední škole jste se z rodné Moravy přesunula do Prahy…

„Studium v Praze jsem hodně zvažovala, protože jsem doma měla přítele. A bylo to vážné, první velká láska. Nakonec jsem se ale přestěhovala a on mě po roce následoval. Bohužel to stejně nevydrželo. Ale celý prvák to pro mě bylo hodně náročné, Prahu jsem neměla moc ráda, byla jsem tu sama, nikoho neznala. Takže jsem to praktikovala tak, že jsem v pondělí ve čtyři ráno vyjela z domu do Prahy autobusem a ve čtvrtek po poslední přednášce zase zpátky. Zvykat jsem si začala až tak ve třeťáku, to už jsem se mezi Pražáky asimilovala.“

Takže pak přišel na řadu konečně i noční život?

„Jasně že jsem občas někam zašla. Ale žádné divoké pražské období jsem neměla. Asi jsem na to nikdy nebyla ten správný typ.“

Fotogalerie
7 fotografií