Dvě největší záhady českého showbyznysu prý jsou, kdo kupuje cédéčka Lucky Vondráčkové a čím se živí Sagvan Tofi. Kupujete cédéčka Lucky Vondráčkové?

„Tak já se přiznám. Všechna cédéčka Lucky Vondráčkový skupuju já. Je to mojí hlavní pracovní náplní.“

Ale teď vážně. Čím jste se celé ty roky před muzikálem Děti ráje živil?
„Normálně jsem musel pracovat, jako každej jinej. Tahle otázka možná vznikla proto, že jsem nikde neběhal a nechlubil se s tím. Psal jsem články, scénáře, režíroval jsem. Některý projekty jsem dokonce tvořil pod pseudonymem, abych neohrozil jejich vznik. Třeba když jsem se účastnil výběru na reklamní kampaň v hodnotě asi 200 milionů,v čele s nejlepšíma režisérama a kreativcema, věděl jsem, že kdybych se pod svůj nápad podepsal jako Sagvan Tofi, odsoudil bych ho k zániku. Tak jsem si musel vymyslet fiktivního autora pod jménem Bernard Igas. Znělo to dobře a do jména Igas jsem si schoval obráceně zkratku Sagi. Ve chvíli, kdy se ovšem Bernard dostal se svým scénářem mezi tři nejlepší, nastal problém. Musel jsem mu vymyslet životopis s jeho předchozími pracemi. Čtyřiašedesátiletý Španěl žijící dlouhodobě ve Francii, který pracoval přes 30 let v reklamním oboru. Ten tendr Bernard vyhrál. Je šikovnej.“


Vaše jméno ale lidi nezapomněli. Z bulváru jste nezmizel...
„Je to zvláštní, sám tomu moc nerozumím. Teď spolu děláme rozhovor, protože je o čem mluvit. Začínáme znovu hrát můj úspěšný muzikál a jedná se o jeho zfilmování. Ale jinak o sobě vlastně nerad mluvím, nejsem zastánce zviditelňování svých blízkých v bulvárních časopisech. Vůbec si rád držím svoje soukromí pod pokličkou. Nic proti tomu, když to má někdo jinak, ale já se tu dobu naučil, že je lepší, když si různý skandální články odnáší Sagvan Tofi, ne jeho blízcí. Takže to, že se o mně občas psalo, aniž bych o to usiloval, občas i nehezký věci, patří ke koloritu věci. Je to takovej zvláštní efekt.“

Ono se tomu dokonce říká Tofiho efekt.
„Vážně? Tak se to jmenuje? To je docela vtipný.“

Proč jste showbyznys opravdu opustil?
„Já jsem ho vlastně nikdy neopustil. V sedmnácti jsem na konzervatoři natočil svůj první úspěšnej film a pak už to šlo samo. Přišli Kamarádi do deště, první hity jako Dávej ber, Večírek, vyhrával jsem hitparády a výborně prodával svoje desky. Užil jsem si takovou tu první horečku slávy, ale ten náš showbyznys je takovej malej, řekl bych legrační, takže jsem brzy pochopil, že tím žádný stamiliony nevydělám a že chci dělat svoje vlastní věci. Nechtěl jsem čekat na to, až mi někdo dá příležitost v divadle, filmu nebo seriálu, ale bavilo mě tvořit a bejt nezávislej. To ale samozřejmě chvilku trvá. A taky jsem dělal věci i mimo showbyznys. Ale to už je jiná kapitola.“

Děti ráje vám to vaše nicnedělání trošku narušily, ne?
„No, to je pravda. Děti ráje vlastně změnily spoustu věcí. Onehdy za mnou přišel Michal David, jestli bych nezkusil napsat libreto na jeho hity. Nikdy předtím jsem to nedělal. Je rozdíl, když napíšete scénář a do něho se dotvářejí písně, než když chcete napsat příběh na dané melodie a hlavně texty, které už existují, to je něco úplně jiného. Michal za mnou vlastně přišel tak trochu ze zoufalství, protože s Františkem Janečkem to už několik let přede mnou nabídli mnoha renomovaným autorům, kteří si na tom vylámali zuby. Řekl jsem, že to zkusím, aniž bych věděl, co čeho jdu. A ono se to povedlo, i když tím to neskončilo. Pak teprve nastaly ty opravdové problémy.“

Konkrétně jaké?
„No, to je právě ono, jak jsem mluvil o té nezávislosti. Když chcete dělat svoje věci, je to jedna věc, druhá věc je prosadit je. Když jsem měl Děti ráje dopsaný a věděl jsem, že by mohly být úspěšný, měl jsem problém je zrealizovat. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit svoje kamarády producenty, Michala Bělouška a Viktora Mráze, aby se mnou do toho šli. Bylo to obří riziko. Neměli jsme sponzory a ostatní konkurenti se nám snažili házet klacky pod nohy. Byl to boj, ale povedlo se to. Dneska jsou Děti ráje nejúspěšnější český muzikál, tím myslím muzikál ryze českých autorů. Děláme lidem radost, a to mě na tom těší nejvíc.“

Takže teď jste renomovaný a žádaný autor?
„No, jo vlastně. Ano. Dřív o Sagvanovi psali, že je to barový povaleč, a dneska je to šikovnej autor. To je dobrý. Ted mě tak napadá, že Bernard Igas tím přišel o práci.“

A už nejste barový povaleč?
„No, víte co? Já když něco dělám, tak to vždycky dělám naplno. Když pracuju, tak chci, aby to bylo nejlepší. Když sportuju, vydám se ze sebe všechno. A když se bavím, tak do toho jdu samozřejmě taky naplno. Takže tak trochu barovej povaleč pořád jsem, ale taky jsem doma normální táta. To, že o mně občas psali divný věci, mi vlastně paradoxně pomohlo ochránit si svoje soukromí. Bušili do Sagiho, kde byl na jakým večírku, a já jsem si mezitím za touhle clonou mohl žít svůj soukromej život.“

To zní, jako by vás popularita skoro obtěžovala.
Ale ne, když vás lidi znaj a jsou v pohodě, tak je to fajn. Mám rád lidi, který mě berou takovýho, jakej jsem, nemaj předsudky a chovaj se přátelsky. Samozřejmě tomu tak není vždycky, všechno má svůj rub i líc. Naučil jsem se s tím žít a snažit se to využít v práci. Taky je to dobrý na balení holek.“ (směje se)

Na váš slavný obličej se asi holky balily snadno.
„Když jsem hledal tu pravou, opravdovou, tak to bylo spíš na obtíž. Když se mi nějaká hodně líbila, byla vtipná, chytrá a hodně jsem o ni stál, vůbec to nebylo jednoduchý. Bylo to spíš naopak na obtíž, ten můj »známej ksicht«.“


Nikdy předtím jste v žádném muzikálu ani divadle nehrál?
„Dostával jsem nabídky, ale já paradoxně muzikály moc nemusím, přestože jsem jich viděl spoustu. Mám kamaráda mezi producentama, takže mě zvali na hodně premiér. Většina z nich se mi ale zdála stejná – podobný témata, písničky, pár jich bylo opravdu dobrých, ale většinou se mi zdály dlouhý. Když přišla od Michala nabídka, řekl jsem si, že si napíšu takový muzikál, který mě bude bavit. Aby tam byl humor, příběh a jasný vztahy mezi lidma. Výhodou bylo, že hity už jsem měl. Nikdy by mě ale nenapadlo, že v něm budu i hrát. Je to vlastně moje první divadelní role. A to vzniklo tak, že muzikálové hvězdy měly od ostatních produkcí zakázáno přijít na náš casting, takže jsme hledali, kde se dalo.“

Měli jste mít Ivetu Bartošovou, pokud si vzpomínám.
„No jo, Ivetu. Ta byla hodná, ta celý dva měsíce poctivě chodila. Dorazila na zkoušku, ale sedla si do hlediště, nezkoušela, nechtěla zpívat. Já kvůli ní dal do muzikálu písničku Léto a ona si ji, chudák, nepamatovala. Její největší hit. Ale jinak byla super, chodila do toho hlediště pravidelně. My jsme se ptali, kdy začne zkoušet, a ona dva měsíce odpovídala, že se bude ještě koukat. Tak jsme jí pak poděkovali a rozhodli jsme se, že to asi není pravý období pro její premiéru v muzikálu. No a neměli jsme nikoho.“

Tak jste si tam pak musel zahrát sám.
„Producenty napadlo, že by bylo dobrý do rolí zkrachovalých dýdžejů obsadit Vaculíka s Tofim, takže jsme museli Lukáše přemluvit a já jsem se dostal na divadelní prkna. Bylo to tak trošku pod nátlakem, ale dneska jsem rád, užívám si na jevišti dvojnásobnou radost, jako herec i jako autor. Je to fakt super, každýmu bych to přál. Když se něco povede a lidi to baví, nabíjí vás to strašnou energií. Vtipný na tom bylo, že jsem na tom byl při zkouškách stejně jako Iveta. Všichni okolo mě už na zkouškách dávno uměli dialogy a já, kterej jsem je napsal, ne. Nakonec jsme to ale dotáhli přes všechny problémy na úspěšný muzikál. Někteří ho ale dost strhali, nikdy se nemůžete zalíbit všem. Nemůžou přece všichni chválit Sagvana Tofiho a Michala Davida, to je logický. Pro mě je důležitý, co vidím na konci každýho představení, ten mazec v hledišti a upřímnou radost. Taky je vtipný, jak mě dnes spousta pochybovačů plácá po ramenou.“

A co filmy?
„No, paradoxně se k filmu dostanu přes divadlo. Jak jsem říkal, jedná se o zfilmování Dětí ráje, a v hlavě už mám další dva scénáře.“

Z čeho máte za poslední dobu největší radost?
„Z toho, že začínáme znovu hrát Děti ráje, z toho, že jsem včera vyhrál s klukama na hokeji zápas, z toho, že nebyl konec světa. A největší radost jsem měl vlastně z toho, že jsem sehnal pro svou tříletou dceru panenku, kterou si strašně přála k Vánocům. Napsala si o ni Ježíškovi, ale nebyla k sehnání po celé republice. Až jsme na internetu po velkých peripetiích našli paní, která omylem koupila dvě stejné. Musel jsem pro ni sice až do Liberce, ale přesto mi to udělalo největší radost.“