9°C
Které první narozeniny si vybavujete?
„Ty první a to díky fotce, kterou mám doma. Hrozně mi to slušelo. Měla jsem jako dítě strašně krásné lokny. Velký dort s jednou svíčkou a jsem celá v bílých šatičkách. Je vidět, že jsem z té hořící svíčky celá u vytržení.“
A ty další?
„Jako dítěti mi docela splývaly. Vždycky byly kolem mě nějaké děti a dort – ten musel být. Přišla babička s dědečkem a samozřejmě dárečky.“
Prý jste měla senzační oslavu třicetin.
„Na třicetiny jsem byla ve dvou v Mexiku, abych utekla před mejdanem. No, jen jsem ho o rok oddálila. Takže 31. narozeniny se nesly v duchu třicetin. Přijelo padesát kamarádů z Německa, kteří v Praze nikdy nebyli. Objednala jsem dvacet pokojů v hotelu a párovala je dohromady, i když se neznali. Musím říct, že z toho vzniklo několik přátelství. Slavit jsme ale začali už v pátek v restauraci, kde se všichni postupně scházeli. V hospodě skončilo snad čtyřicet lidí a dvacet kufrů.“
Rozjeli jste to tam?
„Pili jsme panáky, slivovici, becherovku a pivo. K tomu jsme si objednávali všechny druhy knedlíku, zelí a masa. Po zavíračce jsme se přesunuli do hotelu a protože jsme všichni muzikanti, otevřeli nám salonek s klavírem a do pěti do rána jsme měli koncert. Spousta cizinců si přisedla a poslouchala.“
Jak krušné bylo ráno?
„Všechny jsem v jedenáct brala na prohlídku Prahy a někteří nasadili hodně velké černé brýle. Léčili jsme to čokoládou i fast foodem... A to nás ještě čekala oficiální část oslavy v Písecké bráně. Kvůli jedné paní, co bydlela v okolí a stěžovala si na hluk, přijela dokonce policie. Takže koncert probíhal bez zesilovačů. Hrál Olympic, s tehdejším přítelem Sashou jsme zpívali písničku od Die Happy, ze které jsme pro ten den udělali duet.“
Co jste dostala?
„Iva Hüttnerová mi přinesla svůj obrázek, na kterém byly ty její postavičky a věnování. Tatínek mi nechal udělat prstýnek z bílého zlata. Od sestry Elišky a její maminky Martiny jsem dostala egyptský řetízek s přívěškem. Kluci z kapely mi koupili ipod s nahranou písničkou Otarzky.“ (směje se)
Myslíte Otázky, které složil váš táta Petr Janda?
„Jo, ale pro ně to byly Otarzky. Pustili mi hudbu, vzali do ruky český text a snažili se ho zpívat. Znělo to asi takhle: Kolik mam este dni, nes pride posledny. Milion nebo fünf… Pětku totiž měli napsanou jako číslici.“
Hodně jste posledních dvacet let cestovala. Kde všude jste slavila?
„V Česku, Mexiku, Německu a loni ve Švýcarsku - je fajn mít narozeniny na koncertě, v zákulisí byl dárek a dort od pořadatele. Nejdál to ale bylo v Americe. Tenkrát jsem byla na Floridě a slavila osmnáctiny ve vodním parku Wet‘n Wild. Ještě jsem v tu dobu kouřila a chtěla si koupit cigarety, ale nevěřili mi. Musela jsem ukazovat občanku.“
V 18 se dělá většinou řidičák, kdy jste si ho děla vy?
„Až v jednadvaceti během čtrnáctidenního kurzu v Česku. Pak jsem se odstěhovala do Německa a po třech letech mě zastavila policistka a oznámila, že jsem si ho u nich měla nechat přepsat a že si ho nyní musím dělat znovu. Tak mám za sebou dvě autoškoly.“
Zažila jste narozeniny, kdy to byl opravdu nářez?
„Svoje mejdany si moc neužívám, neustále chodí lidi a chtějí gratulovat. Nejvíc se tak nekontroluju na cizích oslavách. Problém je taky v tom, že moc nepiju a když to přeženu, je mi špatně a usínám, kdekoliv. Jednou jsem takhle zaspala v klubu opřená o reprobednu.“
Jenže ne všechny oslavy jsou veselé. Kdy vám nebylo do zpěvu?
„Na moje sedmnáctiny. V ten den jsem naposledy viděla svojí maminku, byla to sobota. Babička měla narozeniny 9. dubna, já 13. a všichni jsme byli ve Zlíně. Maminka už byla hodně vyčerpaná a v půlce oslavy usnula. Rozloučila jsem se a šla spát k tetě. Problesklo mi hlavou: Co když je to naposledy, kdy maminku vidím. A taky bylo. Za pár dní rakovině podlehla.“
Plní se vám narozeninová přání?
„Občas se mě lidé ptají, nebo dám nenápadně najevo, co bych si přála. Všichni mí kamarádi, bylo jich asi čtyřicet, se složili a dostala jsem první foťák - Canon. Myslím, že to bylo k dvaatřicetinám. Tehdejší přítel mě vzal na večeři, otevřely se dveře a tam stáli kamarádi, kteří přijeli z různých koutů Německa.“
Jako dítě jste po ničem netoužila?
„Hrozně jsem chtěla Rubikovu kostku, ale nikdy jsem ji nedostala. Hodně jsem se na rodiče zlobila, že mi ji nekoupili. Teprve po čase jsem pochopila, že byla drahá a nebyla téměř k sehnání. Na druhou stranu mi to ukázalo, že nemůžu všechno. Rodiče mě zkrátka dárky nerozmazlovali.“
Ani když váš táta jezdil na šňůry s kapelou, nepřivezl vám nic extra?
„Pamatuju si, že k Vánocům nám s bráchou přivezl počítač z Rakouska. Byla strašná zima, počítač byl totálně zmrzlý a my museli hodinu čekat, než se vzpamatuje. Dostali jsme k tomu i hru, která se nahrávala přes kazety. Myslím, že to bylo Atari. Ten panáček udělal dva kroky a s bráchou nás přepadl takový záchvat smíchu. Byli jsme tak strašně šťastní…“
Myslela jsem, že jste byla zásobovaná moderními věcmi…
„Vůbec. Když chtěl táta nové auto, bylo z druhé ruky. Neměli jsme ani vlastní video, půjčovali jsme si ho a dokonce nám ten půjčený jednou ukradli.“
Co jste dostávala nejčastěji?
„Knížky. Jednou jsem dostala Robinsonku čtyřikrát. Od mámy i táty. Další od bráchy a sousedky. A taky mi utkvělo v paměti, jak jsem dostala tehdejší hit – plísňovou džísku s kožíškem, která měla zeleně obšité knoflíkové dírky. Vzala jsem si jí a šla do koupelny.“
Proč?
„Protože jsem nechtěla, aby rodiče viděli, že pláču radostí. Nakonec jsem se styděla ji nosit, protože se všichni na mě budou určitě dívat se slovy: No jo, Jandová má novou džísku. Docela jsem tím jako dítě trpěla.“
Udělají vám radost dárky do kuchyně?
„Určitě. Raději mixér než parfém! Nechápu, proč si ho partneři dávají, přijde mi to hrozně neosobní. Je to pro mě jako pasta na zuby, patří to zkrátka k hygieně. Raději mu koupím denní výlet do Paříže, Drážďan, oběd v restauraci...“
Pamatujete si na dárek, který byl netradiční?
„Jednou jsem svému příteli rok psala deník. Každý den jsem psala pár vět na jinak barevný papír a jinou tužkou. Lepila fotky a dala jsem mu to do krabice. Svým nejlepším kamarádkám jsem koupila náramky, na které si pak postupně můžete dokupovat přívěšky. Kamarádovi, který je kapitán na lodi, zase několik let dávám předplatné časopisu. Každý měsíc si tak na mě vzpomene.“
Jaké byly oslavy 1000. koncertu s kapelou Die Happy v Německu?
„Nejúžasnější na světě a těším se, až vyjde záznam na DVD, protože si ho konečně užiju. Byla jsem v takovém stresu, myslela jsem na tisíc věcí, hosty a byla jsem šíleně dojatá z lidí. Neuvěřitelný!“
Je něco, po čem toužíte a ještě jste to nedostala?
„Kdyby mi někdo dal kurz japonštiny napůl roku, nezlobila bych se.“
Jaká vlastně bude dnešní oslava?
„Pracovní. S kolegou, který má taky narozeniny, jsme se dohodli, že po představení Hamleta zajdeme na panáka. Přijede mi i kamarádka z Berlína, těším se na ni. S rodinou se ještě uvidí, ale velké slavení si nechám až na čtyřicetiny.“
.
