„Bez Terezy a našich dětí nemohu žít,“ říká a přes Blesk své milované vzkazuje: „Vrať se! Vím, že jsem byl i zlý, všechno napravím, koupím ti dům a dovolím ti i pracovat!“ A co na to Tereza? „Vím, že seš citlivý a máš nás rád. To ale nestačí, uvědom si to,“ vzkazuje zase ona Chlebečkovi. Ten poskytl Blesku exkluzivní rozhovor.

Jirko, chcete Terezu nazpátek?

„No určitě. Je to moje láska, můj život. Moc ji miluju, miluju naše děti. A už vůbec si nedokážu představit svůj život bez ní, bez mé rodiny! A že bych někdy v životě mohl ještě objímat jinou ženu? No to je naprosto absurdní.“

Byli jste spolu sedm let. Vzpomínáte na ty roky jenom hezky?

„Přímo krásně. Měli jsme se skvěle, jen potom se to nějak zbortilo…“

A co se stalo?

„Ale pronajali jsme si takový dům, bylo nám v něm fajn. Já se staral o rodinu, bavilo mne to, moc. Najednou mne to ale tak pohltilo, že jsem začal nějak kašlat na práci a vlastně nevydělával. Terezka to vlastně táhla sama.“

To jste se musel cítit jako chlap dost mizerně…

„Bylo mi hrozně, to máte pravdu. Takový ponížený jsem byl. No a začal jsem být i zlý, moc dobře si to uvědomuji.“

A hádali jste se…

„Ano. Až jsme si jednou řekli, že jdeme od sebe. Tak jsem odešel z domu já.“

A to jste tam Terezu s dvěma dětmi jen tak nechal?

„Podle smlouvy jsme v tom domě mohli být do června a já byl přesvědčen, že do té doby seženu nové bydlení a bude zase všechno fajn.“

Jenže za Terezou přišel majitel, že dlužíte půl milionu korun, a že se má s dětmi vystěhovat…

„Ona mi to ale vůbec neřekla, víte?“

Možná by toho půl milionu měla, kdybyste jí nezakazoval pracovat. A nebo se mýlím? Zakázal jste ji showbyznys, že?

„Zakázal. Víte, ona do této společnosti vůbec nepatří. Je upřímná, není vypočítavá, nejde jí o kariéru, ani o výsluní. Bál jsem, se, že by ji tahle branže mohla zničit. Chtěl jsem ji od toho uchránit.“

To byla asi chyba. Vy teď bydlíte u své matky, Tereza s dětmi také u své maminky. Vídáte se?

„Jistě. Dokonce denně. Nemohu bez dětí být.“

Takže rozchod – nerozchod? Našli jste s Terezou nějaké řešení pro další život?

 „Myslím, že ano, že jsme na dobré cestě.“

Dali jste si třeba dvouměsíční pauzu, že si odpočinete a potom vše vyřešíte?

„Dva měsíce? No, to bychom nevydrželi. Tři dni jsou hodně.“

Takže?

„Takže jsem prostě dostal úkol, který musím splnit. Musím koupit pro naši rodinu dům. Koupit, nikoli pronajmout.“

A kde na to vezmete?

„Podívejte, v životě jsem už dokázal nemožné. A tohle zvládnu také. Jde mi o lásku a rodinu. A to je přece pro můj život to nejdůležitější. Dokážu to, to mi věřte. A především to chci dokázat Tereze, která je pro mě s dětmi naprosto vším.“

A necháte Terezu už konečně pracovat?

„A víte, že nechám? Pochopil jsem, že ji to naplňuje. To řemeslo ovládá také perfektně, to musím uznat. A navíc dokáže vydělat peníze. Takže vlastně spojí příjemné s užitečným…“

A příjemné a užitečné to bude najednou i pro vás, viďte?

„No jistě, když ona bude spokojená…“