„Už jsem v to nedoufal,“ přiznal Blesku Kratochvíl. Na vyšehradském hřbitově se těla nesmějí pohřbívat do země, ukládají se pouze urny. Waldemar dostal výjimku a exkluzivní místo.

„Proto bych prostřednictvím Blesku rád poděkoval panu Mlčochovi z Pražské pohřební služby, panu Grametbauerovi ze Správy pražských hřbitovů a primátorovi Pavlu Bémovi. Bez nich bych to nesvedl,“ přiznává Kratochvíl. Waldemar na smrt zjevně v životě nepomyslel. Nebyl jako spousta ostatních umělců, kteří si kupují a připravují hroby ještě za raného mládí.

„Aby byl Walda pohřben na Vyšehradě, bylo přání, které jsem splnit musel. Začal jsem na tom pracovat hned v sobotu, když mi Olina zavolala, že Walda už není,“ vysvětluje Kratochvíl, který stavbu rodinné hrobky také platí. „Co bude vytesáno na náhrobní desce a jestli hrobka bude ze žuly, mramoru nebo růžového kamene, nechám na Olině, až přiletí,“ říká Kratochvíl. „Zkontroloval jsem, zda půjde o důstojné místo, které si můj kamarád Waldemar zaslouží,“ dodal Petr, který v emigraci s Matuškou zažil lesk i bídu.

Přestože Kratochvíl hrobku zařídí a zaplatí, na pohřeb nepůjde. „Nikdo mě tam nedostane. Nechodím na pohřby ani svých nejbližších,“ vysvětlil Petr. Na to ovšem Olga Matušková reaguje dost smutně: „Petr mně tam bude moc chybět. Moc mi pomohl a podpořil mě, je to opravdový kamarád. Walda mu to ale určitě odpustí, taky neměl rád slzy.“