Smrt syna je snad to nejhorší, co může otce potkat. Lze vůbec takový pocit popsat?

"Když přežijete milovaného syna, na to už nejde nikdy zapomenout. Bude to do smrti bolet. Neustále na něj myslím. Moc. Umím si představit jen jednu horší tragédii. A to kdybych řídil já a Hugo zemřel. Slzy neskrývám. Občas pláču, to je jasné. Ale mám ještě manželku a syna. Pro ně musím být silný."

Naplno jste se vrátil do práce. Bylo to dobré rozhodnutí?

"Nebýt práce, tak se bych se určitě zbláznil. Pomáhá mi dál žít. Po té strašlivé tragédii jsem nepracoval jen deset dní. Začal jsem točit Ulici. Musel jsem vše dohnat. V jeden den jsem natočil 56 stránek textu a v divadle také funguji na sto procent."

Usadil jste se v Praze a do Bratislavy dojíždíte jen za prací. Je to i kvůli vzpomínkám na Huga?

"Je pro mě dobře, že jsem daleko. V Bratislavě mi všechno připomíná syna, tam bych zešílel. Praha mi hodně pomáhá. Samozřejmě, že mám syna stále v srdci a v hlavě, ale alespoň nejsem blízko. V Bratislavě na mě doléhá všechno mnohem víc. Hugo se mi v tom prostředí neustále vybavuje."