Ta chodba je opravdu dlouhatánská, kolikrát ji denně proběhnete?
Mockrát. Běhám za dcerou Anežkou, je to šikulka a z toho mám velkou radost, ale taky je to dost velká generálka, pořád mě pro něco posílá. Krokoměr ještě nemám, ale měla bych si ho pořídit, asi bych se divila, kolik toho denně nachodím
Netradičně řešený byt jste vymýšlela sama?
Původně to byly byty dva, proto vznikla ta dlouhatánská chodba. Řešila jsem to s designérkou Kačkou Čábelkovou. Já jsem antichodbový typ, připadá mi to jako zbytečný prostor, ale nešlo to jinak řešit. Vnitřek se musel trošku dostavět, aby někde vznikla kuchyň nebo technická místnost. A paní designérka mi plnila ty moje představy.
Tou vaší představou třeba v kuchyni bylo, aby vše bylo uzavřené?
To jsem chtěla, když to všechno moc vyčnívá, tak si říkám, že je s tím ještě víc práce, než by muselo být. Není to ale akce úplně všechno uklidit a schovat, mám ráda detaily, ale nemusí toho být přemrštěně mnoho.
Za kuchyní je překvapivá chodbička vedoucí do pracovny.
To právě vzniklo tím, že jsme do prostoru umístili vestavbu s kuchyní, technickou místností, úložnými skříněmi a vzadu vznikla malá místnost, kde má manžel pracovnu.
Když se z kuchyně vydáme tou dlouhou chodbou na její konec, tak je tam vaše ložnice s koupelnou, která nemá dveře.
Ta koupelna dveře má, jsou tam skleněné šoupačky, které téměř nejsou vidět. Původně tam neměly být, ale báli jsme se, že mít volný vstup z ložnice do koupelny by nám nemuselo být příjemné. Volili jsme s manželem citlivě, oba máme rádi prvorepublikový design, který se do střešního bytu nehodí. Zvolili jsme zen design. Měla jsem například touhu po dřevěných podlahách, jsou tu, pro mě jsou nádherné. Myslím, že se to moc povedlo.
Terasa se zahradou obklopuje byt ze všech stran. Vy na ni ale chodíte ,,do kopce“.
Ona ta výška terasy je asi o půl metru zvednutá, tedy musíte z každého pokoje po dvou schodech nahoru. Ale také máte přírodu vynesenou blíže očím. V zimě je zahrada nejsmutnější, je jí prostě zima, ale když to začne kvést, je to pastva pro oči.
Venku jsou různé zóny, dá se tam sedět, relaxovat, koupat se, procházet se, hrát si, jak moc jste to rozvrhovali, aby toho bylo tak akorát.
Kromě docela velkého pískoviště, s tím jsem trošku nepočítala, to tak nějak samovolně přišlo. Je tu rozvedená závlaha, navezená spousta zeminy, je to udělané tak, aby se o to člověk ,,nemusel starat“, ale to je samozřejmě nesmysl. V reálu nemuset se starat neexistuje. Zvlášť když my jsme vůbec netušili, jak moc se tady těm rostlinám bude dařit. Na klasické zahradě nemám problém, vezmu kbelík a vytrhám plevel, ale tady nevím, co je plevel a co není. Takže péči to chce. Bez skvělých zahradníků, kteří si naši zahradu ,,adoptovali“, říkají, že je to takové jejich miminko a stali se z nás přátelé, by to nešlo.. Ale chtěli jsme, aby z každého pokoje měl člověk pocit, že ho příroda na terase zve a láká.
Podařilo se vám tu realizovat všechny designové sny nebo ne?
Co se týče toho, co jsme tady všichni vytvořili, já bych nic neměnila. V každém bytě, kde jsem bydlela, jsem se cítila dobře, vždycky jsem chtěla, aby tam bylo pěkně, příjemně. Ne vždy to je o materiálních věcech, ale když se tu rozhlédnu, tak komu by se tu nelíbilo. To bych se musela rouhat.
