„V jádru jsem smutný člověk,“ říkával sám o sobě, když měl s kolegy z branže volno a vydali se někam posedět. Nebyl »duší společnosti«, nikdy ji nebavil ani nebyl středem pozornosti. Jako by si to všechno schovával do svých rolí. A že jich bylo.
Hanák
Narodil se ve Zlíně a těsně před koncem války šel do učení na zámečníka. Už tehdy exceloval na různých besídkách nebo školních večírcích. Deklamoval z Haškovy tvorby, ale prý si i sám některé scénky psal. Později, v Ostravě, kam dostal umístěnku do závodu, se pokoušel založit dramatický kroužek, ale ten se brzy rozpadl.
Libíček byl tehdy faktickým sirotkem. Otec mu zemřel na rakovinu a matka utrpěla za války při bombardování psychický šok, žila v ústavech a syna při návštěvách nepoznávala. Libíčkovi zbylo divadlo. Pochopil, že pokud chce dělat herectví – a on opravdu strašně chtěl – musí do Prahy.
Udělal si maturitu a přijali ho na DAMU. Jako student začal účinkovat v některých pražských divadlech a školu lajdal. Po pěti semestrech ho vyloučili a dostal povolávací rozkaz na vojnu.
Herec
Povinnou vojenskou službu si odbyl v Armádním uměleckém souboru. Ne že by vojnu tzv. žral, ale bral ji jako etapu života. „Tehdy jsem projel se souborem prakticky celou republiku a poznal spoustu výborných lidí,“ nechal se slyšet mnohokrát.
Po propuštění do civilu nastoupil do pražského Vesnického divadla, což byla fakticky lepší obdoba někdejších kočovných hereckých společností přinášejících kulturu na venkov.
Zakrátko se ale vrátil do rodného Zlína, dostal angažmá v Gottwaldově divadle pracujících a stal se profesionálem – komikem.
Dobrák
Byl překvapivě dobrým sportovcem. Hrál za zlínský dorost házenou a zůstal jí věrný i v dospělosti, i když kvůli nedostatku času a rostoucímu tělesnému objemu stále méně.
Pronásledoval ho totiž noční hlad a ani manželství a dvě vyženěné dcery, které měl velmi rád, ho od loupeživých výprav do spíže neodradily. „Tak už mě ty moje zase načapaly v noci v kuchyni,“ postěžoval si při jednom natáčení Jiřímu Sovákovi. „Ani jsem tu šišku salámu nestačil dojíst.“
Smutek
Jeho vnitřní smutek, který hasil jídlem a pivem – za večer jich stačil udělat i víc než deset – měl dva důvody. Jiří Horníček s Vladimírem Menšíkem se shodli v tom, že Libíček toužil po vážné roli.
Nikdy se jí ale nedočkal, jeho postava i založení ho předurčily k malým rolím. Druhým důvodem byl až panický strach z lékařů. Možná proto, že jeho rodičům pomoci nedokázali…
Obavy
Libíček si musel být vědom, že špatná životospráva se na jeho zdraví i stavu organismu musí projevit. Přejídal se od mládí, a když se ho jeho manželka Zdena snažila krotit, říkal: „Jen mě nech, víš, kolik jsem za války jako kluk musel snášet hladu?“
Trpěl cukrovkou, zlobily ho ledviny a po čtyřicítce i játra. Měl půldruhého metráku živé váhy a shodit nedokázal. Stále, i při natáčení, konzumoval ohromující spousty jídla a litry piva, a to bylo při jeho urologických potížích doslova vražedné.
Začal někdy i při práci na place omdlévat, ale lékařům a jejich ordinacím se s hrůzou stále vyhýbal. Strach z doktorů se u něj změnil ve fobii, kterou nedokázal překonat.
Konec
Při natáčení komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách v létě roku 1974 omdlel v autobuse. Přivolaný lékař naléhal na převoz do nemocnice, ale Libíček odmítl.
Jeho i tak mohutné tělo se prý zvětšovalo před očima. Měl tak oteklé nohy, že musel nosit boty o tři čísla větší, stěží oblékl kostým.
24. květen byl jeho poslední den při natáčení i v životě. Zemřel herec, kterého lidé milovali tehdy a milují ho i dnes.
Doporucuji to omrknout rychle, protoze brzy to uz nebude mozne!
