Narodil se jako Carlo Pedersoli 30. října 1929 v historické části Neapole, v Santa Lucii. Jméno Bud Spencer převzal mnohem později, přesně o 48 let, v roce 1967, kdy už byl slavným hercem. Bud si prý dal podle svého oblíbeného amerického piva, příjmení na počest herce Spencera Tracyho.
Vystudoval gymnázium, kde si vedl díky své skvělé paměti tak dobře, že mu povolili přeskočit dva ročníky a v 15 letech už byl na univerzitě. Studoval chemii, později právo a sociologii. Nic z toho ale nedokončil. „Vždycky mi do toho něco přišlo…“ vysvětlil v jednom z rozhovorů.
Plavec
Carlo býval v mládí vynikajícím sportovcem. Deset let v řadě byl italským šampionem v plavání, poprvé v roce 1943, když mu bylo 13. Stal se prvním Italem, který zaplaval 100 metrů volný způsob pod minutu (59,5 v roce 1950).
Zúčastnil se olympiád v Helsinkách (1952 a v Melbourne (1956). Než se stal slavným hercem, prošel celou řadu povolání, od dělnických profesí po úředničinu na italském konzulátě v brazilském Recife, kde se naučil plynně portugalsky.
Krize
Když mu bylo 27, propadl se do hluboké deprese. Deptalo ho, že už není ani šampion (v roce 1957 ukončil plaveckou kariéru), ani žádný superchemik (nedokončil studium). Sebral se a odletěl do Venezuely, kde se živil mj. jako šofér kamionu, kterým křižoval na dlouhých štrekách džunglí. Jak později přiznal, hodně o sobě tehdy přemýšlel a nad svou frustrací se nejednou rozplakal jako malé dítě.
Svatba
Krizi překonal, vrátil se do Říma a snažil se prosadit jako autor populárních písní. V roce 1960 se oženil se svou přítelkyní Marií Amato (mají spolu tři děti), dcerou významného italského producenta.
Ten mu ale k hvězdné kariéře herce nepomohl. V té době Bud prodával auta a autokosmetiku. O pomoc svého tchána nikdy nepožádal a ve filmu prorazil až několik let po jeho smrti.
Žrout
První malou filmovou rolí Carla byl člen pretoriánské gardy v italském snímku Quo Vadis z roku 1951. Pak si zahrál ještě v několika filmech, ale pořád to byla jen druhá liga, zlom nastal až na konci šedesátých let.
Režisér Giuseppe Colizzi tehdy zavolal krásné Budově manželce a zeptal se jí, zda je její muž pořád takový štíhlý svalovec, jako když býval plavecký šampion. „Ne, je mnohem mohutnější, jenom se cpe a nedělá už žádný sport,“ odpověděla upřímně Maria.
Western
„Tak to je přesně typ, který hledám pro svůj film!“ nechal se slyšet režisér a obsadil Buda do hlavní role hromotluckého vousatého siláka s ušlechtilým srdcem ve spaghetti westernu Bůh odpouští, já ne! (1967).
Druhého hrdinu, vzhledově i povahově zcela opačného, ztělesnil modrooký blonďák Terence Hill.
Slavná dvojice byla na světě. Bud rozdává se znuděným výrazem dobře mířené facky všemožným darebákům, jeho štíhlý kamarád zúčastněně přihlíží… A i on občas přiloží pěst k dílu.
Rozhovor s Budem Spencerem
Pane Pedersoli...
„Ne, počkejte! Já nejsem žádný pan, ten sedí tam nahoře v nebi, říkejte mi prostě Bud.“
O. k., nežárlí plavec Pedersoli na filmovou hvězdu Buda Spencera?
„To ne. Jsem rád Budem Spencerem. Čtyři generace fanoušků znají jeho filmy, sledují to, co Bud dělá. Sami si to samozřejmě nemohou dovolit, třeba vrazit facku otravnému šéfovi.
Ale lidsky, bez brutality, bez stříkanců krve na zdi. Proto je Bud lidem tak sympatický.“
Váš otec byl zámožný továrník…
„Býval, měli jsme velký luxusní dům v Neapoli, továrnu… Otec byl velmi bohatý. Bohužel při bombardování byla za války fabrika zcela zničena a naše rodina se přestěhovala do Říma. Tam jsme žili z úspor. Otec začal trpět depresemi, maminka prodávala turistům kapesníky s Koloseem.“
Prý jste už jako kluk kouřil?
„Vždycky jsem kouřil, od 14 let. Tehdy jsem byl mladý nerozvážný, hodně jsem flámoval, miloval ženy. A byl jsem opravdu velký rebel, když jsem chodil až k bazénu se zapálenou cigaretou… Nikde nebylo psáno, že plavecký šampion nemůže kouřit. Jen jsem musel podávat patřičné výkony.“
Kouříte pořád?
„A jak! Chutná mi to čím dál víc. Už se těším, až skončíme rozhovor, a zapálím si!“
Těžká matematika 
