Samoobslužné pokladny se v posledních letech staly běžnou součástí supermarketů a dalších obchodů. Zatímco zákazníkům mohou nabídnout rychlejší odbavení a méně čekání, část obchodníků i zaměstnanců na ně nahlíží jako na symbol rostoucí automatizace maloobchodu.
519 eur ročně za jednu pokladnu
Teď se do debaty vložily také úřady. Belgické město Lutych (Liège) zavedlo od roku 2026 roční daň ve výši 519 eur za každou samoobslužnou pokladnu. Opatření má městu přinést desítky tisíc eur ročně a jeho zastánci ho obhajují mimo jiné snahou chránit zaměstnanost a vyrovnat podmínky mezi velkými řetězci a menšími obchodníky.
Obchodní organizace však tvrdí, že město zdaňuje samotný způsob práce a že samoobslužné pokladny pracovní místa jednoduše neruší.
Lutych schválil novou daň v rámci přípravy rozpočtu na rok 2026. Sazba činí 519 eur za jednu samoobslužnou pokladnu ročně.
Pro obchod s jediným takovým zařízením jde o relativně omezený náklad. U větších supermarketů se ale částka může rychle nasčítat. Prodejna s deseti samoobslužnými pokladnami by při této sazbě zaplatila 5 190 eur ročně, tedy při kurzu kolem 25 korun za euro zhruba 130 tisíc korun.
Město přitom očekává, že mu opatření vynese přibližně 77 tisíc eur ročně.
Netýká se jen klasických samoobslužných pokladen
Městské pravidlo je formulováno poměrně široce. Vedle zařízení, u nichž zákazník sám načítá a platí své zboží, zahrnuje také některé další automatizované systémy.
Do definice spadají rovněž zařízení využívající technologii RFID, která umožňuje identifikovat zboží bez nutnosti ručního načítání jednotlivých čárových kódů.
Nejde tedy pouze o klasickou samoobslužnou pokladnu s dotykovým displejem a skenerem. Rozhodující je způsob, jakým automatizované zařízení umožňuje zákazníkovi dokončit nákup.
Lutych není první, podobnou daň řeší i jinde
Tvrzení, že Lutych je prvním městem, které podobnou daň zavedlo, by však bylo nepřesné.
Například Seraing, který leží v bezprostředním okolí Lutychu, má vlastní daň z automatických pokladen. Tamní předpis stanovil základní sazbu také na 519 eur za pokladnu, přičemž částka se podle pravidel každoročně upravuje podle vývoje spotřebitelských cen.
Podobnou myšlenku v minulosti řešil také bruselský Molenbeek. Ten v roce 2022 plánoval výrazně vyšší zdanění samoobslužných pokladen, sazba měla dosahovat 5 600 eur za zařízení. Opatření však bylo následně pozastaveno bruselskými úřady.
Lutych proto není prvním belgickým městem, které se pokusilo automatizaci v maloobchodu daňově zatížit. Jeho opatření je ale pozoruhodné tím, že se od roku 2026 skutečně uplatňuje.
Proč chce město tyto pokladny zdanit?
Za opatřením stojí především dva argumenty.
Prvním je zaměstnanost. Podle zastánců daně samoobslužné pokladny nahrazují část práce, kterou by jinak vykonávali zaměstnanci u klasických pokladen.
Druhým argumentem je konkurence mezi velkými řetězci a menšími obchody. Velké prodejny mají podle města větší možnosti investovat do automatizace, zatímco menší obchodníci si podobná zařízení nemusí moci dovolit. Daň má proto podle zastánců opatření částečně vyrovnávat podmínky.
Za návrhem stála mimo jiné radní pro finance Carine Clotuche.
Samoobslužné pokladny práci neruší, ale mění
S takovým pohledem nesouhlasí obchodní organizace.
Belgická federace obchodu Comeos argumentuje tím, že samoobslužné pokladny podle ní nevedly k jednoduchému úbytku pracovních míst. Práce zaměstnanců se podle obchodníků spíše mění. Lidé, kteří dříve stáli u klasických pokladen, mohou například pomáhat zákazníkům, věnovat se doplňování zboží, obsluze prodejny nebo dohledu nad samoobslužnými pokladnami.
Comeos proto opatření označuje za překážku automatizace a digitalizace maloobchodu.
Problém vidí také v tom, že daň dopadá na fyzické prodejny, zatímco konkurenční internetové obchody podobnou povinnost nemají.
Spor už řeší belgická Státní rada
Spor mezitím přerostl z politické debaty do právní roviny.
UCM Liège, organizace zastupující zejména živnostníky a malé podniky, oznámila v únoru 2026, že společně s Comeos podala k belgické Státní radě žalobu na zrušení daně.
UCM tvrdí, že město zdaňuje nástroj používaný při podnikání, nikoli konkrétní negativní dopad na okolí nebo využívání veřejného prostoru. Organizace zároveň varuje před tím, aby se podobný princip stal vzorem pro další lokální daně zaměřené na způsob organizace práce.
V tuto chvíli tedy nejde o pravomocně potvrzený zákaz ani o definitivní konec opatření. O jeho dalším osudu bude rozhodovat právní proces.
Může se podobný model rozšířit?
Právě tady je potřeba odlišit současná fakta od možného budoucího scénáře.
Lutych ukazuje, že městská daň zaměřená přímo na samoobslužné pokladny je v Belgii reálně možná. Zároveň ale zatím neexistuje důkaz, že by se stejný model chystala ve velkém přebírat další evropská města.
Pro obchodníky je proto důležitější samotný právní spor. Pokud by Státní rada opatření zrušila, mohl by být prostor pro podobné místní daně výrazně menší. Pokud naopak obstojí, mohou se další samosprávy na belgický případ odvolávat při úvahách o vlastní daňové politice.
Zákazník nakonec zaplatí?
Jedním z možných důsledků je také přenesení části nákladů na zákazníky. Obchodníci mohou vyšší provozní náklady absorbovat ve svých maržích, omezit investice do samoobslužných technologií nebo je částečně promítnout do cen.
Není ale možné tvrdit, že se tak určitě stane. 519 eur ročně za jednu pokladnu představuje pro velký řetězec náklad, který je třeba zasadit do celkových provozních nákladů konkrétní prodejny.
Jisté je zatím něco jiného: Lutych se rozhodl zdanit jeden z viditelných symbolů automatizace maloobchodu a obchodní sektor se proti tomu postavil právní cestou.
Výsledek sporu tak může být zajímavý nejen pro belgické obchodníky, ale také pro další evropská města, která hledají nové zdroje příjmů a současně řeší dopady automatizace na místní pracovní trh.
