Když rodiče do Podolí přicházejí, často jsou ve velkém stresu a hledají důvod, proč komplikace vznikla. „Je naším velkým úkolem jim říct, v jaké jsou situaci. Že za to nemůžou, že to nemohli ovlivnit,“ říká Hanulíková. „My jsme tady proto, abychom jim pomohli tu situaci, ve které se ocitli, nějak vyřešit tak, aby to co nejlépe dopadlo.“
Hanulíková pracuje ve fetálním týmu společně s profesorem Ladislavem Kroftou, Lubomírem Hašlíkem a dalšími kolegy. Na operačním sále je kromě lékařů také instrumentářka, anesteziolog a anesteziologická sestra. „Od té doby, co jsem ve fetálním týmu, jsem byla téměř u všech operací,“ popisuje. Centrum má za sebou už téměř pět stovek výkonů v děloze. Nejčastěji řeší právě komplikace u dvojčat, těchto zákroků provedou zhruba třicet až čtyřicet ročně.
Sama je matkou
Hanulíková je také matkou a u některých pacientek podle ní může hrát roli i to, že o jejich obavách mluví právě se ženou. „Může jim být příjemné to se mnou probrat jako se ženou. Můžou sdílet svoje pocity s někým, u koho mají pocit, že tomu rozumí a umí si představit situaci, ve které jsou,“ říká. Každé pacientce ale vyhovuje něco jiného, proto považuje za výhodu, že jsou ve fetálním týmu muži i ženy.
Operovat se musí někdy během několika hodin. „Je to večer, je to o víkendu, je to prostě kdykoliv a my jsme schopní se kdykoliv sjet a tu operaci udělat, protože je nutná,“ vysvětluje. Jindy lékaři mohou stav ještě několik dní sledovat. Rodičům doporučí postup, který považují za nejlepší, rozhodnutí ale zůstává na nich. „Řekneme jim všechna rizika, protože žádná operace není úplně bez rizika. Ani operace v děloze.“
Jedním z výkonů, na který Hanulíková nezapomene, byla první operace dítěte s brániční kýlou provedená tímto způsobem v Česku. Matka věděla, že její syn bude první. „My jim nic neskrýváme, všechno říkáme na rovinu. Ona s námi do toho šla a ten chlapeček je v pořádku. To je krásné, to si prostě člověk pamatuje,“ vzpomíná. Při zákroku lékaři zavádějí do dýchacích cest plodu drobný balónek, který má pomoci vývoji plic.
Maminky nespí
Samotná těhotná žena při některých zákrocích není v celkové anestezii. Dostává léky proti bolesti a na zklidnění a s týmem může během operace komunikovat. „My s ní mluvíme celou dobu. Když se díváme kamerou do dělohy a vidíme tam děti, tak jí je ukážeme,“ popisuje Hanulíková. Po výkonu zůstává žena několik dní na oddělení rizikového těhotenství a dál ji lékaři kontrolují ultrazvukem. Do Podolí přijíždějí pacientky z celé České republiky i ze Slovenska.
U dvojčat s transfuzním syndromem je podle Hanulíkové šance na přežití obou dětí přibližně 70 procent, alespoň jedno dítě se podaří zachránit zhruba v 90 procentech případů. „Moc bychom chtěli, aby to bylo blíž ke stovce, ale ani ta nejlepší centra ve světě lepší čísla nemají.“ Někdy může po zákroku odtéct plodová voda, dojít k předčasnému porodu nebo jedno z dětí zemře ještě v děloze.
„Samozřejmě že si člověk pamatuje i ty smutné příběhy. Já osobně je s těmi rodiči prožívám, ale pro ně musím být dál oporou,“ říká. Jsou ale i chvíle, kdy se děti po měsících vrátí do Podolí zdravé. Vzpomíná na dvojčata, u jejichž operace nastaly komplikace a tým se obával ztráty celého těhotenství. Těhotenství nakonec pokračovalo dalších osm týdnů. „Potom se holčičky narodily a dneska jsou tady, jsou krásné a jsou v pořádku. To je super.“
