Asi všichni známe slavnou píseň Hajný je lesa pán z hudební komedie Ať žijí duchové. Je hajný skutečně lesa pán? Zpíváte si tu píseň někdy?
Lesa pán či lesa paní zní hezky, ale les člověka rychle naučí pokoře. Hajný by měl svůj les především dobře znát, rozumět mu a nést odpovědnost za to, jak v něm hospodaří. Pracujeme s něčím, co tu bylo dávno před námi a má tu zůstat i dlouho po nás. Navíc výsledky některých našich rozhodnutí a práce uvidí až další generace. Takže za tím pohádkovým ‚panováním‘ je hlavně spousta práce a odpovědnosti. A ta písnička? Tu snad ani nemusíte zpívat, stačí, že vám ji někdo připomene, a v hlavě už hraje sama celý den.
Když ráno vyráží hajná do práce, co všechno musí mít u sebe? Co je taková vaše povinná výbava, bez které byste do šumavského lesa nevyšla?
Základ jsou pořádné boty a oblečení, ve kterém můžu být venku celý den. Na Šumavě se počasí umí rychle změnit, takže se hodí mít i něco proti dešti a vrstvu navíc, nebo v létě krém na sluníčko. Pak nabitý telefon, něco k pití a podle plánu dne pracovní pomůcky. Výbava se liší podle toho, jestli jdu kontrolovat porosty, řešit těžbu, nebo třeba obnovu lesa nebo lov. Dále také svého čtyřnohého parťáka. A v neposlední řadě svačinu, ta je také docela důležitá… zvlášť, když se někam víc vzdálím a stane se z toho půldenní záležitost.
Máte na starosti území o rozloze kolem 820 hektarů. Stalo se vám někdy, že jste si i ve vlastním revíru řekla: Sakra, kde to vlastně jsem?
Ano, hlavně ze začátku. Osm set dvacet hektarů nepoznáte za pár procházek a chvíli trvá, než si jednotlivá místa pospojujete v hlavě. Člověk třeba ví, kde je, ale ještě si není úplně jistý, kudy se nejlépe dostane tam, kam potřebuje. A když přijde do známého místa z jiné strany, může ho překvapit, jak odlišně najednou vypadá. Takže i to „sakra, kde to vlastně jsem?“ určitě párkrát přišlo.
Dnes už se ve svém úseku orientuji dobře. Jak jím denně procházím a řeším konkrétní práci, postupně si zapamatuji nejen cesty, ale i terén, jednotlivé porosty a drobné orientační body. Místa si navíc začnu spojovat s tím, co jsem tam dělala nebo zažila, a to v paměti drží mnohem lépe než samotná mapa. Ta jistota ale přišla až s časem a nachozenými kilometry.
Turisté dokážou v lese ledacos. Jakou největší kuriozitu nebo největší lidskou hloupost jste ve svém revíru zažila?
Spíš než jednu kuriozitu bych zmínila něco, co mě dokáže spolehlivě rozčílit…Odpadky. A abych byla spravedlivá, netýká se to jen turistů. Řešila jsem to i u lesních dělníků, kterým jsem dost rázně vysvětlila, že takhle tedy ne. Od té doby si své odpadky odnášejí. Přijde mi samozřejmé, že když si do lesa dokážu přinést plnou lahev nebo zabalenou svačinu, zvládnu odnést i prázdný obal.
Samostatnou kapitolou jsou pak papírové kapesníčky, kterými jsou letos některé turistické trasy doslova lemované. Pro potřebu odejít si v lese stranou mám pochopení, pro to, že po sobě člověk nechá takovou památku, už méně. Všichni si sem jezdíme užívat krásnou přírodu, tak bychom podle toho měli také jednat. Les přece nemá úklidovou službu, která za námi každý večer projde.
Potkala jste ve volné přírodě rysa a vlka jste zachytila na fotopasti. Zažila jste někdy při setkání se zvěří okamžik, kdy vám skutečně zatrnulo?
Zatím ne. Při setkání se zvěří cítím spíš radost a zvědavost než strach. Potkat rysa ve volné přírodě je vzácný zážitek a v tu chvíli si hlavně přejete, aby ještě chvíli zůstal a já jsem ho mohla pozorovat. To ale neznamená, že ke zvěři nemám respekt. Jsou to volně žijící zvířata, kterým nechávám prostor a nesnažím se za každou cenu dostat co nejblíž. Právě na těch setkáních je krásné, že si je nemůžete naplánovat… někdy se zkrátka poštěstí.
Co pozná zkušená hajná během pěti minut v lese, čeho si běžný turista vůbec nevšimne? Dokážete třeba z několika stop poznat, co se tam odehrálo před pár hodinami?
Pozor. Za zkušenou hajnou se zatím rozhodně nepovažuji. Lesnictví je obor, ve kterém se člověk učí celý život, a jak se znám, i za deset nebo dvacet let budu mít pocit, že je pořád co poznávat. Každý les je trochu jiný a příroda vás umí překvapit i tam, kde už si myslíte, že jí rozumíte.
Oproti běžnému návštěvníkovi se ale na les přirozeně dívám i profesníma očima. Všímám si stavu stromů, toho, jak odrůstají mladé stromky, jestli je poškozuje zvěř nebo kde se objevuje nějaký problém. Turista vidí hezký les, já si vedle toho v hlavě často skládám seznam toho, co bude potřeba udělat.
Ale stopy samozřejmě leccos napovědí. Třeba také pobytové znaky, jako je trus, okousané výhonky nebo místo, kde zvěř odpočívala. Z toho se dá vyčíst, že místem prošla nebo se tam zdržovala. Tvrdit ale, že z několika stop vždycky přesně poznám, co se tam před pár hodinami odehrálo, bych si netroufla. Člověk musí umět pozorovat, ale také přiznat, co už s jistotou říct nemůže.
Do lesnictví jste vstoupila jako velmi mladá žena. Vzpomínáte si na situaci, kdy vás některý ze zkušených chlapů v lese podcenil a vy jste mu pak ukázala, že se spletl?
Na žádnou takovou konkrétní situaci si nevzpomínám. Vždycky jsme se nakonec nějak domluvili. Když má někdo za sebou desítky let práce v lese, ráda si jeho názor vyslechnu, protože se od něj můžu hodně naučit. Zároveň se nebojím říct svůj pohled a vysvětlit, proč něco potřebuji udělat určitým způsobem. Nemám potřebu někomu dokazovat, že se ve mně spletl. Důležité pro mě je, abychom si rozuměli a práce byla dobře odvedená. Myslím, že vzájemný respekt vzniká hlavně při každodenní spolupráci.
Součástí vaší práce je myslivost. Pamatujete si na svůj první lov a na to, co vám běželo hlavou ve chvíli, kdy jste měla poprvé zmáčknout spoušť?
Pokud mluvíme o mém prvním lovu v roli hajné, byla to především velká zodpovědnost. Myslivost mě díky tátovi provázela už od dětství, kdy jsem s ním chodila do lesa a doprovázela ho při lovu. V práci už ale člověk nese odpovědnost za vlastní rozhodnutí. V tu chvíli se soustředíte na správné posouzení zvěře, bezpečnost a na to, aby případný výstřel byl přesný. Lov pro mě není o samotném zmáčknutí spouště. Patří k němu i rozvaha a schopnost rozhodnout se nevystřelit, pokud si nejste jistá, a to mi kladl na srdce tatínek často.
Vedle práce hajné navrhujete elegantní dámskou módu. Jak vypadá přechod z bahna, pohorek a pracovního oblečení do světa šatů?
Pro mě je ten přechod vlastně úplně přirozený. V práci potřebuji oblečení, ve kterém můžu celý den fungovat venku a neřešit každý flek od bláta. O to raději si pak obléknu šaty a užiju si i tuhle svou stránku. To, že pracuji v lese, přece neznamená, že nemám ráda módu jako každá žena…
Podařilo se vám tyhle dva světy propojit?
Ty dva světy se potkávají právě v mé značce Forestrii. Do módních návrhů se promítají přírodní tóny i moje představa oblečení, ve kterém se žena bude cítit hezky třeba na myslivecké společenské akci, ale stejně dobře ho unosí i jindy. Úsměvné je ale už to rozpětí, kdy chvíli řešíte práci v lese a potom přemýšlíte nad střihem šatů nebo vybíráte látku. Obojí jsem pořád já a baví mě, že se nemusím vejít jen do jedné škatulky.
V nové knize Hajná ze Šumavy píšete i o skutečných zážitcích. Který příběh jste při psaní nejdéle zvažovala, jestli ho vůbec pustíte mezi lidi?
Hodně jsem přemýšlela nad pasážemi o dětství, protože si své soukromí chráním a pustit do něj čtenáře pro mě nebylo úplně samozřejmé. Nakonec jsem ale cítila, že to do knihy patří. Můj vztah k lesu přece nevznikl až ve chvíli, kdy jsem se stala hajnou. Má kořeny právě v dětství a bez těch vzpomínek by v příběhu něco podstatného chybělo.
Nejtěžší pro mě bylo napsat poslední kapitolu. Ta vznikala se slzami v očích. Ta totiž vlastně není napsaná pro čtenáře, ale pro samotnou Šumavu. Obracím se v ní přímo k ní a je to pro mě hodně osobní. Psát o tom, co jste zažila, je jedna věc, ale pustit někoho k tomu, co pro vás určité místo znamená, je přece jen trochu jiné.
Možná ta kapitola vyznívá jako loučení, možná jako poděkování. To už bych nechala na každém, kdo ji dočte. Nechtěla bych prozradit všechno, ale právě v těch posledních stránkách je ze mě asi nejvíc.
