Vaše práce jsou dělané s velkým citovým zaujetím. Obracejí se na vás umírající i pozůstalí. Popište prosím některou ze zakázek, která vám zvláště utkvěla v srdci…
Rodiče mi poslali kresby své dcery, se kterou se museli rozloučit příliš brzy. Vlčím mákům říkala „oční máky“ a kreslila je jednoduše, jemnými liniemi. Právě z jejích kreseb jsem proto vycházela i při malbě urny. Zvolila jsem lehký akvarelový efekt a jednotlivé tvary jsem zvýraznila linií tak, aby si motiv zachoval něco z jejího vlastního rukopisu. S veškerou úctou a láskou tak vznikla ručně malovaná urna s vlčími máky a čekankou, která v sobě nenese jen květy, ale především kousek jejího příběhu.
Nad čím přemýšlíte, když tvoříte?
Většinou nad procesem malby, abych co nejlépe vystihla přání rodiny či člověka, pro něhož je rakev nebo urna určena. V hlavě se mi přehrává rozhovor o životním příběhu konkrétního člověka. Pokud člověk už zemřel, tak si představuji, že se na mě dívá, že se mu to líbí a schvaluje to.
Pocit odpovědnosti za vlastní dílo musí být obrovský…
Je to tak. Svoji práci, funerální umění, beru jako poslání. Říkám si také: Co když mě duše zemřelého pozoruje? Maluji s hlubokou úctou, respektem a empatií a největší odměnou je mi radost ostatních z mé práce, z toho, že si řeknou, že se opravdu rozloučili a více už udělat nemohli, z toho, že se doma mohou dívat na důstojnou urnu vyprávějící příběh jejich milovaných blízkých.
Věříte na věci mezi nebem a zemí?
Věřím v anděly a energie. Když jsem si jednou v osmnácti zoufala, tak se mě dotkla jedna stará paní a předala mi takovou energii, nevím, jak to popsat, jakoby říkala, že to bude v životě dobré. Byl to takový pocit, který jsem tehdy nechápala, ale říkala jsem si: Co to bylo? Třeba to byl anděl.
Jak vznikl nápad na funerální umění?
Nápad vznikl u nás doma v kuchyni, kdy můj manžel poprvé vyřkl myšlenku, že když bude krize, tak můžu malovat místo obrazů a nábytku rakve. Tento nápad pak ve mně utvrdil negativní zážitek z pohřbu mé babičky.
Jaký to byl pohřeb?
Moje babi neměla obřad, protože teta rozhodla, že bude jen žeh bez obřadu, že se pak sejdeme u ukládání urny do hrobu. Všichni přišli v černém, i když babi milovala zelenou. Nikdo nic neřekl, jen stáli a dívali se. U ukládání jsem aspoň promluvila o společných obyčejných chvílích, jako když jsme spolu s babi pekly buchty, když mi chystala svačiny, hlídala mne, kupovala mi knihy.
Díky tomuto zážitku jsme si uvědomila, že nechci, aby ostatní zažívali z nepovedeného posledního rozloučení tak traumatický pocit. Já osobně jsem člověk, který potřebuje obřad, rituál a říci to poslední sbohem. Věřím, že pohřeb má být oslavou života člověka a vyprávěním jeho příběhu, na smutek je vždy času dost.
Přemýšlíte i o svých posledních věcech? Budete malovat i sama pro sebe?
Ano, moje rakev bude v růžové s květy, bude u mě na půdě, pokud si ji stihnu namalovat. Moje dcera to ví.
Kde nabíráte síly plnit lidem nebo rodině poslední přání? Jak ráda relaxujete?
Odpočívám u koní. Aktivně jezdím a na koních vždy vypnu hlavu. Také na procházce s mými pejsky v přírodě. Jen tak si sednu do trávy a dívám se do krajiny nebo na rybník, který mám za domem.
