Kruté svědectví rodičů na začátku školy: Naše prvňačka už nikdy nenastoupí...Zůstala jen prázdná židle a nepoužité pastelky
Ulice se plní dětmi s barevnými aktovkami, sociální sítě zaplavují fotky rozzářených prvňáčků. Pro většinu rodin je start školního roku oslavou i návratem k běžnému režimu. Existují ale i rodiče, pro které je začátek září jedním z nejtěžších období v roce. Místo chystání svačin svírají v rukou nepoužité pastelky a dívají se na prázdnou židli u stolu. Přišli totiž o své dítě.
Září je v mnoha domácnostech ve znamení nákupů nových sešitů, obalování učebnic a ranního shonu. Je to kolotoč, na který si spousta rodičů občas posteskne, ale v hloubi duše jsou za něj vděční. Pro mámy a táty, kteří přežili vlastní děti, je ale tento každoroční rituál bolestnou připomínkou toho, co mohlo být, a není.
Na tuto odvrácenou stranu začátku školního roku upozorňuje Zdenka Volavá, která je sama pozůstalou mámou a zároveň působí jako ředitelka organizace Dlouhá cesta, jež pomáhá rodinám zasaženým ztrátou dítěte.
„Začátek školního roku nemusí být jen těšení, nová energie žáků, studentů a kantorů, pěkně vyzdobené třídy, vítání školáků,“ připomíná na sociální síti Zdenka Volavá. Místo toho to může být náročné období plné strachu, smutku a stresu. Když totiž zemře dítě, které je ve školním věku, stávají se prázdniny a následný nástup do školy pro jeho rodiče obzvlášť bolestivými.
Aktovka, co zůstala v koutě
Příběhy rodin, které Dlouhá cesta sdružuje, trhají srdce. Vzpomínky na nenaplněnou budoucnost dětí na ně o to více doléhají právě v době, kdy se ostatní vrací do lavic. Jedna z maminek se zamýšlí nad loňskými vzpomínkami: „Před loňským začátkem školního roku jsme s naší princeznou vybírali nové přezůvky a penál.“ Jiná s beznadějí dodává, že jejich malá prvňačka už bohužel nikdy nenastoupí. Některým rodičům po dětech zůstaly už jen věci, které měly sloužit k radostnému poznávání světa. „Po našem páťákovi nám zbyla aktovka, sešity, pomůcky, tělocvik...“ posteskli si rodiče.
Často zbyly jen drobné rituály, jako v případě další maminky, která při vzpomínce na dceru přiznává: „S jejími novými pastelkami, které nestihla ani použít, si občas kreslím.“
Bolí i ztráta každodenní rutiny a velkých životních milníků, ke kterým už nikdy nedojde. „Čekávala jsem na něj před školou, teď nebude na koho čekat,“ popisuje prázdnotu další máma. V těchto několika málo větách se skrývá hlubina smutku, kterou čas možná trochu obrousí, ale nikdy zcela nezaplní.
Neviditelné oběti: Sourozenci a učitelé
Ztráta se však netýká jen samotných rodičů. Odborníci i lidé z Dlouhé cesty na začátku září myslí také na pozůstalé sourozence, pro které je návrat do školy obrovskou zkouškou. Ti se potýkají hned s několika úskalími.
Musí se například vrátit do školy, kam možná chodil právě jejich zesnulý brácha nebo sestra. Hrozí jim také to, že budou v kolektivu vystaveni obrovskému stresu z všetečných otázek okolí na to, co se jejich sourozenci stalo. Logicky tak mohou mít obrovský strach z toho, zda celou tuto tíživou situaci vůbec zvládnou.
Zapomínat se nesmí ani na stranu, která stojí před tabulí. „Pracujeme rovněž s učiteli, a tak vnímáme, jak je těžké nastoupit 1. září před třídu, ve které bude chybět spolužák... Nebo mít školní kolektiv, jehož součástí je pozůstalý sourozenec,“ uzavírá ředitelka organizace Dlouhá cesta Zdenka Volavá.






















Měla jsem to stejně se synem, těžce postiženým autistou. Vždy jsem obrečela Vánoce, narozeniny (nechápal, co jsou dárky a oslava), začátek i konec školního roku. Teď už to naštěstí tolik neřeším a navíc mi to všechno vynahrazuje jeho mladší sestra. ❤️