Vypadá to tu jako ideální místo pro relaxaci, ale vy sem jezdíte jenom dřít.
Já doufám, že to k té relaxaci dospěje, ale máme tu chatu asi tři čtvrtě roku a zatím je tady hodně práce. Ale asi jsem ten typ, co si to nejdřív oddělá a pak si tady lehnu.
Všechno tady začalo kvůli skříni.
Přesně tak, ta to celé odpálila.
Prý jste měl na začátku chatičku otevřenou, ať si každý vezme, co chce.
To je pravda. Prvotní plán byl ten, že to koupím jen kvůli mámě, která má chatu přímo pod touto chatičkou. Kdyby si ji koupil někdo, kdo by tu třeba dělal akce, tak by jí to dost zkazilo pobyt, protože tu tráví spoustu času. Takže jsem to koupil, aby to nekoupil někdo jiný. A pak jsem jel kolem prodejny, kde jsem uviděl tu skříň, tak jsem si říkal, že takový prostor pro takovou skříň jsem si vždycky přál. Tak jsem si začal snít a od té doby jsem se rozhodl, že to celé vezmu, jak se říká, sakumprdum.
Vypadalo to tu asi trošku jinak.
Když jsem sem přišel, tak se ta chata bortila ze srázu, celý taras byl taky spadlý. Sešel jsem se tu s kamarádem, který rozumí stavebním úpravám, a domluvili jsme se, že první se musí udělat ten taras, aby ta chata držela. Interiéry jsem si kupoval jen pro radost, ale nebylo to to podstatné. Spousta těch venkovních věcí nebyla dlouho vidět, takže čas od času jsem si koupil něco, co bylo viditelné, dovnitř. Ale bylo to časově tak blbě dělané, že než jsem to do toho interiéru mohl dát, tak jsem se na to jen koukal.
V kuchyni je půvabný detail hrany kuchyňské linky – kůra stromu, je to praktické?
Praktičnost tu nehraje moc roli. To není kuchyně, kde se budou vařit obědy pro celé údolí. Jestli si tam někdy uděláme smaženici z hub, které tu najdeme, tak to je asi tak všechno. Ta kuchyně je pro radost a aby se nám líbilo se na to koukat. Hledali jsme strom, který tu kůru nepouští, když se uřízne, a to je ořech. Takže máme ořechovou desku. A ta kůra je naimpregnovaná, takže by měla držet.
Dole je kuchyňka, jídelna, ložnice a nahoře je prý hotová místnost, ale nemá schody.
Tady je toho ještě dost nedodělaného, čeká nás tu spousta práce.
Když vyjdeme z chaty, po rovince kolem sprchy dojdeme ke kadibudce se srdíčkem a koupelnička před ní nemá vodu.
Ale můžete si ji přinést.
Do lázně se jde po schodech nahoru, jak jste sem tu kamennou vanu dostal? Spadla z nebe?
To byl největší oříšek celé stavby. Má kolem 1400 kg, to byl problém. Jsme na stráni, kam se nikudy nedá přijet autem. Odvrtávala se tu i skála pod tarasem, musely se sem ručně dostat desítky tun štěrku, pískovcová dlažba… Ta parta, co to začínala, měla asi 30 lidí, když končili, byli čtyři. Ostatní už odmítali chodit.
A tu vanu táhlo kolik lidí?
Myslím, že asi 15. To byla jiná parta. Byli tu dva dny od rána do večera.
A vydrželi. Měli takovou sestavu motorů a kladek a tím se to táhlo tady přes stromy nahoru.
Když se člověk vylázní, vedle je odpočívárna s vyhlídkou, dá se odtamtud vůbec vstát?
Ne. Nedá. Tady je taková jedna záludná věc, a to je ten jez, který je tady kousek. A ta monotónnost toho jezu, když se jen trošičku zaposloucháte, tak vás to vtáhne a usnete.
Kdyby náhodou ne, vedle je ohniště a u něj jsou zase speciální kameny na sezení.
Jsou ze stejného materiálu jako ta vana a stejným způsobem jsme je sem tahali. Když už tu byla ta technologie kladek hotová, tak jsme sem vzali i ty kameny.
Co vás tu teď čeká?
Chaloupka na nářadí se dodělávala včera, ještě je nenatřená, pak hlavně to schodiště. Má mi přijet pan proutkař a bude hledat vodu ve stráni a budeme přemýšlet, jestli budeme dělat vrt nebo studánku.
A co vaše touha po vlastním medu?
To si tak jako sním, už mám připravenou plošinu, je to můj sen, příští rok tu mít včelí úl.
