Osvěžení ve Schladmingu: Lamy, ferraty i koulovačka v létě jsou jen pár hodin autem

Alpská letoviska jsou v létě jiná než v zimě. Není tu tak rušno, panuje tu pohoda a mírně ospalá atmosféra. Jediné, co připomíná krutost zdejších zim, je výzdoba v hotelech a restauracích. Nezřídka tu i v létě narazíte na kožešiny, staré lyže v roli dekorací nebo plápolající krb, i kdyby byl jen na obrazovce či jako animace z LED žárovek. I v létě však platí, že se ráno sbalíte a den strávíte v kopcích. To se nemění.

Zipline Stoderzinken

Jedna z nejdelších, nejvyšších a nejrychlejších zipline v Evropě mi doslova vyrazila dech. Nejdříve se zaregistrujete v kanceláři, kde vás přesně zváží a vystaví vám pilotní průkaz, a pak čekáte na autobus, který vás vyveze nahoru. Cesta trvá i desítky minut, během nichž by se očekávání a adrenalin daly krájet. Přestože jde o zážitek přístupný i pro děti od 8 let a výšky 120 cm, mám trošku respekt. Informace z prospektu mi totiž na klidu nepřidávají. Podle všeho mě čeká sjezd na laně rychlostí až 115 km/h ve výšce až 160 m nad údolím.

To mi nezní jako nejbezpečnější kratochvíle. Vyfasuji obrovský batoh, který se rozloží v sedačku, a úvazek, na kterém pojedu a který si nesu s sebou. „Celý zážitek se odehrává mezi horní (1 600 m n. m.) a spodní stanicí (900 m n. m.). Je to tedy prakticky totožné, jako bych sjel lanovkou ze Sněžky do Pece, jen výrazně prudčeji, o hodně výš, na volně zavěšeném laně bez sloupů a bez kabinky. Dokonce je tu i mezistanice, není se čeho bát,“ neuklidňuji se.

Napětí vrcholí ve chvíli, kdy se upoutám do vlastnoručně vyneseného sedáku, proběhne kontrola technikem, jsem připoután k lanu a začne odpočet. Pak se ozve jen kliknutí, svět kolem se dá do pohybu a není cesty zpět. Frčím si to nad krajinou s překrásným výhledem. Rychlost i výška jsou tak nereálné, že to potlačuje veškerý strach a vyvolává úsměv na tváři. Vedle sebe vedou čtyři lana.

Díky své váze – ze skupiny jsem nejtěžší – nabírám vyšší rychlost a do cíle přijíždím první, což mě naplňuje neoprávněným pocitem vítězství. Magnetická brzda se aktivuje automaticky. Zjišťuji, že je to jako jízda v pohodlném křesle, kde dost fouká a na konci to trochu cukne, ale žádný stres. Přepřahám na druhé lano do údolí už jako expert, kontrolor mi nemá co vytknout a já se přestal bát. Jenže právě tato část je dvakrát rychlejší než ta první. Až tady svištím 115 km/h, se svou vahou možná i o něco rychleji. Je to neuvěřitelně intenzivní zážitek. Největší kuriozitou ale je, že obě části 2,5 km dlouhého letu trvají každá zhruba 60 sekund. Prostě je to palba.

Dunajská cyklostezka láká sportovce, fanoušky historie i rodiny s dětmi! Vyzkoušeli jsme ji za vás

Andy v Alpách

Neopakovatelným zážitkem v okolí Schladmingu je i lehce bizarní zábava: procházka s lamami. Místní hospodář Florian Moosbrugger má na své typické štýrské farmě Klausner Hof asi třicet hektarů luk. Kromě ubytování nabízí turistům lamy a alpaky jako společníky na procházky. Pro první kusy letěla jeho žena Katrin až do And, ale dnes jich má už asi sto a každý rok musí dva tucty prodat. I díky tomu na podobné procházky narazíte i na jiných místech v Alpách.

Vést si vlastní lamu po horách je přitom naprosto neuvěřitelný zážitek. Tato stvoření s dlouhými krky jsou totiž nejen chundelatá, ale i poměrně svéhlavá, ostatně využívají se i při terapii hyperaktivity u dětí. Mají své vlastní tempo a zrychlit je, nebo naopak zpomalit, je dost složité. Prostě si tak ťapají v určeném pořadí a nakonec zjistíte, že nevedete vy je, ale ony vás.

Můj alpačí samec Dori mě vedl poměrně jistě. Zastavil se, když viděl v okolní trávě něco dobrého k snědku, a když mu skupinka trochu utekla, přidal do kroku. Neplašil se, nikam neutíkal, prostě jen šel. Drbat se lamy nechaly jen na hlavě a trochu na krku. Nebezpečné bylo jen vylekat je příchodem zezadu, to pak trošku poposkočí a můžou i kopnout.

„Chodíme vždycky na jedno místečko v kopcích, kde mám louku s pěkným výhledem. Do kopce jdou vždycky trochu pomaleji a zrychlí, až když se jde domů,“ vyprávěl mi Florian. A měl pravdu. Doriho jsem cestou zpět dokázal přimět i ke krátkému, komickému poklusu, který jsme si oba užili. Zbytek skupiny se ale k takovému dovádění strhnout nenechal a jen šel prostě dál. Pravidelně, pouze o něco rychleji.

Ferraty i pro děti

V regionu Schladming-Dachstein najdete hned 33 via ferrat (či klettersteigů, jak se jim zde říká správně) s obtížností od A do E. Tedy od tras pro děti až po výstupy pro zkušené lezce. Je pravda, že zde mají i některé cesty označené jako dětské obtížnost C/D, což může začátečníka pěkně potrápit. Náš průvodce nás však na všechna úskalí upozornil a jednou takovou trasou nás provedl.

V parném dni ve stěně nepříjemně peklo slunce a dost jsem se zapotil. Vodu jsem si s sebou vzít zapomněl, protože mělo jít o krátkou a jednodušší cestu… málem jsem tam nechal duši. Fantastické výhledy ze stěny do údolí a krátká improvizovaná zipline mezi skalami ale vše vynahradily. Hrozící úžeh jsem pak zahnal u starého dřevěného mlýna v údolí, kde jsem se zchladil v místní říčce. Byla tak studená, až řezala jako žiletky, ale stačilo posedět ve stínu stromů, pozorovat pstruhy ve vodě a svět byl zase v pořádku.

Koulovačka v létě

Když si v regionu Schladming-Dachstein zaplatíte ubytování, dostanete místní kartičku Schladming-Dachstein Card. S ní máte zdarma nebo se slevou vstupy na nejrůznější atrakce včetně autobusů, koupališť či lanovek. Jednou z nejlepších možností, jak ji využít, je vyrazit lanovkou na Dachstein. Obzvlášť, když je vedro. Ještě donedávna se tu v létě lyžovalo, ale kvůli změnám počasí sjezdovky nakonec zrušili úplně – sněhu už nebylo dostatek. Zůstal tu však ledovec s procházkovou trasou ve svém nitru, systém vyhlídkových lávek, několik ferrat a stanice s restaurací nabízející fantastický výhled.

Co si budeme povídat: v parném létě, jaké je v posledních letech běžné, je možnost zalézt si do labyrintu chodbiček plných ledových soch jednoduše úžasná. Stejně jako procházka s panoramatickými výhledy z vyhlídkových lávek, při které si připadáte jako na střeše světa. A když budete chtít, můžete si dát i malou koulovačku. Uprostřed léta je to opravdu unikátní zážitek.

Tříkolky místo saní

Vrchol Hochwurzen se se sousední Planai v zimě mění v ráj sjezdového lyžování, přes léto ale láká spíše k turistice. I sem jsme se dostali lanovkou zdarma díky kartě Schladming-Dachstein. Z hory je fantastický výhled do okolí, zejména na široké údolí Enže, malebný Untertal s divokou řekou a vodopády nebo na souběžně se táhnoucí údolí Obertal a Preunegg. Dali jsme si odtud i krátkou procházku na sousední vrchol Rossfeld. Má plochý hřeben nad hranicí lesa s vyhřátou loukou a výhled je z něj ještě lepší.

Zpátky z Hochwurzenu do údolí je ale škoda jet lanovkou. Cesta, která v zimě slouží jako sáňkařská dráha, se totiž v létě mění na trať pro terénní tříkolky, a to je zážitek, který si nelze nechat ujít. Navíc je na něj s kartou sleva. Sedmikilometrová trať pokrytá šotolinou se vine jako had a tříkolky jsou perfektní. Mají dvě hydraulické brzdy (na každé zadní kolo jednu), velmi nízké těžiště a široký rozvor. Jen s řídítky se musíte chvilku sžívat, protože stačí drobný pohyb a stroj ostře zatáčí.

Zvlášť když stroj necháte trochu rozjet. Je jen dobře, že je tu zakázáno závodit. Na jednu stranu velmi rychle zjistíte, jak se dá zatáčka projet smykem a jaká je to zábava, na stranu druhou si uvědomíte, že na trati jezdí i rodiče s dětmi – a disciplína se musí dodržovat. Jinak by mohlo jít o zdraví.