„Kdyby mi tehdy žena nezavolala, už bych tady dnes nebyl.“ Nešlo přitom o první chvíli, kdy chtěl všechno ukončit. Pervitin ho během osmnácti let připravil téměř o všechno. Dnes se snaží, aby stejnou cestou nemusel projít nikdo další. Z Prahy, kde nyní žije, se věnuje osvětě, komunikuje s rodinami závislých a otevřeně mluví o tom, co drogy člověku skutečně vezmou.
Na své dětství nevzpomíná rád. Vyrůstal v Olomouci a na první pohled jeho rodina působila obyčejně. Za zavřenými dveřmi ale vládlo napětí. Ve škole si kvůli koktání a obezitě vyslechl posměšky, doma ho čekaly fyzické tresty. „Maminka se mě snažila chránit, ale prostředí to moc nedovolovalo. Otec všechno řešil fackami. Kdybych to měl shrnout, moje dětství nebylo nic moc. Přál bych si lepší,“ říká pro Blesk. Dnes je přesvědčený, že právě tehdy se začala rodit nejistota, která ho později dovedla k drogám.
První experiment
Poprvé s nimi experimentoval už na učilišti. Marihuana, extáze nebo LSD pro něj tehdy představovaly spíš zábavu. Když mu ale spolužák nabídl pervitin, všechno se změnilo. „Na konci učňáku mi ho nabídl spolužák. A byl konec. Hned po první dávce jsem chtěl další,“ vzpomíná. Z jediné zkušenosti se stala závislost, která trvala osmnáct let. „Pervitin mi zničil identitu, osobnost, rodinu, přátele i peníze. Kdybych neměl svoje tělo, nezbylo by mi vůbec nic.“
Postupně přišel téměř o všechno. Rodina se od něj odvrátila, ztratil přátele i střechu nad hlavou a jeho život se začal točit kolem další dávky. „Najednou jsem neměl kam jít. Nemáte nic a nemáte ani sílu se zabít,“ popisuje období, které označuje za absolutní dno. Poslední roky závislosti už drogy nenáviděl, přesto bez nich nedokázal fungovat. „Šel jsem si pro pervitin a po cestě jsem dvakrát zvracel. Musel jsem se opít, abych si pro něj vůbec došel.“
Vězení
Se závislostí souvisela i trestná činnost, kvůli které strávil dohromady tři a půl roku ve vězení. Ani tam žádná proměna neměla přijít. „Mě vězení nenapravilo. Já tam celou dobu bral pervitin,“ říká. Dodnes si vybaví hlavně šikanu, strach a ponížení. Přesto tvrdí, že si váží příslušníků Vězeňské služby, kteří mu v těžkých chvílích pomohli. Samotné vězení ale člověka prý změnit nedokáže. „Pokud nechce sám, nic se nestane.“
Zlom přišel až ve chvíli, kdy přestal zvládat sám sebe. Dvakrát se pokusil o sebevraždu a podruhé ho od smrti dělil jediný telefonát. „Zavolala mi moje žena. Kdyby mi tehdy nezavolala, už tady dnes nejsem.“ Partnerku označuje za člověka, který ho zachránil. Podporovala ho během léčby, čekala na něj po odchodu z vězení a zůstala po jeho boku i v době, kdy sám nevěřil, že může začít znovu.
Beru si život zpátky
Dnes říká, že strach z návratu nikdy úplně nezmizel. „Mám ho pořád. A díky za něj. Právě ten strach mi pomohl přestat,“ přiznává. Místo drog dnes svůj čas věnuje prevenci a pomoci druhým. Se svou partnerkou, která po vážné nehodě vlaku žije ve třetím stupni invalidity, sdílí domácnost a stará se také o jejich dvě kočky.
Prostřednictvím sociálních sítí komunikuje s lidmi, kteří procházejí podobnými problémy, jaké kdysi prožíval on sám. Vedle knihy Beru si život zpátky už dokončil rukopis další publikace s názvem Toxické psychózy: Svět, který nechceš poznat, která nyní čeká na vydání. Zároveň pracuje na třetí knize Alkohol jako předehra a dokončil preventivní brožuru pro školy, kterou chce od podzimu zdarma zpřístupnit prostřednictvím QR kódu během besed.
Nejčastěji se na něj dnes obracejí rodiče dětí, které bojují se závislostí. „Mnohdy se jejich příběhy podobají tomu mému. Stydím se, když to čtu, protože mnoho z toho jsem dělal své rodině také,“ přiznává. Nesnaží se ale rozdávat jednoduché rady. Sdílí vlastní zkušenosti a snaží se lidem přiblížit, co se podle něj odehrává v hlavě člověka závislého na drogách.
Zároveň upozorňuje, že změna může přijít teprve ve chvíli, kdy se pro ni rozhodne sám závislý. Právě proto se rozhodl svůj životní příběh sepsat v knize Beru si život zpátky a otevřeně mluvit o tom, kam až může závislost člověka dovést.
