Představme si vašeho domácího mazlíčka.
To je Sváťa, mám ho rok a půl, je z útulku, našel ho pan farář v kostele. Proto je Sváťa, protože je svatej.
Prostoru tu vévodí stůl, který už má svoji paměť.
Ten je po prababičce. Mám ráda nábytky, které jsem dostala od tatínka nebo od babičky. On je už takovej „jetej“. Jsou tu stopy od žehličky, dřív na něm totiž žehlili, léta jsme ho mívali na chalupě a máma mě na něm v zimě přebalovala, když jsem byla malá.
Skvěle s ním kontrastuje úplně nová kuchyňská linka.
Když jsem se sem nastěhovala, byla tu úplně příšerná kuchyň, asi padesát let stará. Kamarád mi ji zrenovoval, ale nikdy jsem nevěděla, kdy mi zůstanou dvířka v ruce. Ta kuchyň byla č. 1, že se musí zrekonstruovat. Začala jsem s tím loni na jaře, začnete jednou věcí, ale když už začnete dělat tohle, tak to chce najednou i novou podlahu, všechno to trvalo mnohem déle, než jsem myslela.
Skříňky sahají až do stropu, jak se dostanete k horním poličkám?
Myslela jsem původně, že by měla být menší, ale řemeslník David mi poradil, že je to teď moderní. Tak jsem si koupila štokrlátko a lezu po něm.
Část kuchyně je jen policová, nepráší se na to?
Práší. A ještě mi tam chodí kocour. Má tam i své sedátko, odkud mě pozoruje. On si hlavně obecně myslí, že ta kuchyň se dělala pro něj.
Prý je pro vás velkou změnou, že máte myčku.
To je perfektní. I tady mám dokonce docela uklizeno, dřív tu byly hromady nádobí, které jsem nestíhala odmývat, takže to je opravdu velký game changer of my life (pozn.: převratný okamžik / zásadní zlom).
Ke kuchyni přiléhá balkonek tak malinký, že by člověk jen stál ve dveřích.
Já tam mám dvě židličky, oni si tam ti lidé sednou, ale už nevstanou.
Sázíte tam, co se dá.
Já mám moc ráda kytky, zvlášť teď na jaře se snažím je mít všude.
Chybí vám tu něco?
Vlastně ne.
