Pro Kateřinu Hendrychovou nebyl Pavel Lukeš známou televizní osobností, ale především tátou. Vzpomíná na něj jako na chytrého, laskavého a spravedlivého člověka, který měl suchý humor a vždycky si stál za svým. „Byl také tvrdohlavý. Když si něco usmyslel nebo měl na něco názor, jen tak z něj neustoupil,“ říká s úsměvem. Dodnes jí v hlavě zůstaly i drobnosti, které si člověk nese celý život. „Když jsem zlobila, říkával mi Katko. Jinak Kačenko. Takové věci ve vás zůstanou do dospělosti. Nejhorší je, když mi dnes někdo řekne Kateřino,“ dodává.
Pavel Lukeš byl podle své dcery člověkem, který televizní soutěže skutečně tvořil. Pracoval jako autor, dramaturg i scénárista a ještě v důchodovém věku spolupracoval na pořadu Česká tajenka pro TV Barrandov. „Lidé často neví, kolik práce za tím bylo. Táta ty pořady nejen moderoval, ale hlavně vymýšlel, psal a připravoval. Měl obrovskou představivost, kreativitu a smysl pro humor,“ říká Kateřina. Podle ní byla práce doma přítomná téměř pořád. „Táta byl workoholik. Pořád něco psal, připravoval a vymýšlel. A nebylo to jen do televize. Občas, když měl čas, vydával i domácí noviny. Byly plné postřehů, humoru i rodinných drobností. Takhle mám třeba zdokumentované i svoje první vytržení moudráku.“
Když byla malá, často se vracel pozdě domů. „Nechtěla jsem chodit spát, dokud nepřišel. Čekala jsem na něj. Pro mě to nebyl člověk z obrazovky, ale táta, který se měl vrátit domů,“ vzpomíná Kateřina. Podle ní se jeho povaha výrazně promítala i do práce. „Když měl na něco názor, uměl si za ním stát. Nebyl člověk, který by mlčel a šel s proudem,“ říká Kateřina. S úsměvem dodává, že tahle vlastnost v rodině zůstala. „Mimochodem, tu tvrdohlavost a zdravou urputnost máme po něm. Když nám na něčem záleží, jen tak to nepustíme.“
Neústupná povaha
Právě s tím podle ní souvisel i jeho odchod z České televize. Nechce ho zjednodušovat na jednu větu, ale říká, že její tatínek nebyl člověk, který by si nechal všechno diktovat. Už jako malá si zároveň uvědomovala, že je její otec známý. „Když jsme spolu někam šli, lidé se zastavovali, poznávali ho a chtěli si povídat. Jako dítěti mi to někdy nebylo moc příjemné, protože jsem ho chtěla mít někdy sama pro sebe.“
Přesto byla jednou z jeho nejvěrnějších divaček. „Možná jsem byla jeho nejmenší televizní divačka. Seděla jsem před obrazovkou a opravovala soutěžící, když odpovídali špatně.“ Sama se televizní cestou nakonec nevydala, i když k ní měla blízko. Je vystudovaná fotografka, maluje, píše a k vyprávění příběhů ji to táhlo odmala. „Kdybych šla do televize, asi bych dnes natáčela dokumenty po světě. Nakonec jsem si ale vybrala rodinu, děti, kreativní práci mimo obrazovku a později marketing,“ říká.
Domeček pro panenky
Nejsilnější vzpomínky má dnes na večery doma v kuchyni, kdy společně hrávali prší nebo kanastu, na povídání o tom, co se děje ve světě i u nás, i na čas strávený o prázdninách na chalupě na Chodsku. „Z dětství si pamatuji první domeček pro panenky, který mi táta postavil z prkýnek. Později mi k Vánocům pořídil ještě druhý, velikánský. Ten už měl světýlka, okna i dveře. Věděl, co mě baví, vymýšlet si vlastní světy, psát, malovat a dávat příběhům tvar.“
Nikdy podle ní nepřijala způsob, jakým se některá média snažila hledat senzaci i tam, kde šlo hlavně o bolest a soukromí rodiny. „Táta celý život patřil veřejnosti tím, co dělal. Lidé ho znali z televize, z pořadů a z práce, kterou miloval. Ale některé věci byly vždy jen naše rodinné. Když člověk přijde o někoho blízkého, není to příběh nebo titulek, ale skutečná bolest, kterou si nese celá rodina,“ říká jeho dcera otevřeně.
Cestování
Na svého otce dnes nevzpomíná hlavně přes televizi, ale přes cesty, zákulisí a společně strávený čas. Po odchodu z České televize dál jezdil po republice s pořadem Šest ran do klobouku a ona někdy cestovala s ním. „To jsou věci, které mi zůstaly. Ne jen obrazovka, ale cesty, zákulisí, setkávání s herci té doby, třeba s panem Sovákem, Stellou Zázvorkovou a dalšími známými tvářemi. A pak návraty domů.“
Na oba rodiče dnes vzpomíná s láskou i smutkem. „Oba mi chybí. Maminka odešla dřív, taťka potom. A nejvíc mi chybí ta samozřejmost, že tu byli. Že se člověk měl komu ozvat, koho se zeptat nebo komu zavolat, když potřeboval poradit či jen slyšet známý hlas,“ říká Kateřina Hendrychová. Pavel Lukeš zemřel v roce 2021 ve věku 77 let po dlouhodobých problémech se srdcem.
