Marta Jandová: V Německu jsem začínala jako uklízečka. A bylo to super

Když se řekne boomer, co ti to evokuje?

Může to být samozřejmě i žena, ale teď tam vidím chlapa. Muže, který už ví, co chce, má víceméně všechno, co potřebuje ke spokojenému životu — pokud to neztratí třeba ve čtyřiceti s novou ženou. Taková zajetá tramvaj, která má vozovnu ještě daleko a ví, že tu trasu musí objet ještě několikrát. Má trochu ošoupaná sedadla, občas zaskřípe, ale pořád je na ni spoleh.

Jsi z hudební rodiny. Věděla jsi rychle, že hudba bude i tvoje cesta?

Právě že vůbec. Chtěla jsem z toho rodinného „prokletí“ úplně utéct. Možná i proto, že jsem sice extrovert, ale zároveň mám silně introvertní momenty. Když jsem byla malá, nebyl ještě bulvár, ale stejně mi bylo nepříjemné, že můj táta byl pro ostatní hvězda, zatímco pro mě byl doma prostě táta.

Pak jsem docela rychle dospěla, ve dvanácti měla velká prsa, a táta mě pořád bral do divadel nebo na výstavy. A ženské se na mě koukaly fakt nepříjemně, protože jsem vedle něj vypadala starší. Měla jsem pocit, že si myslí, že jsem jeho milenka. Tak jsem na něj schválně začala na veřejnosti volat: „Tati!“ (smích)

Moje velká láska byly jazyky. Chtěla jsem studovat na filozofické fakultě, kam mě ale nakonec nevzali. Táta se jednou vrátil z Francie a vyprávěl mi o ženách, které simultánně překládaly z několika jazyků najednou. Já už tehdy uměla trochu rusky, francouzsky, měla jsem španělštinu a říkala si, že angličtinu zvládnu taky. Představovala jsem si, že ve 26 budu vdaná, budu mít dvě děti a překládat knížky. No… nic z toho se nestalo a skončila jsem přesně tam, odkud jsem chtěla utéct.

Jak tátovu popularitu snášela tvoje maminka?

Máma umřela, když mi bylo sedmnáct, a doma se o těchhle věcech moc nemluvilo. Dneska je mojí dceři skoro třináct a bavíme se úplně otevřeně o věcech, ze kterých by moje máma zčervenala.

Pamatuju si, že jsem jednou v patnácti cítila, že mezi rodiči není něco v pořádku, a šla jsem se mámy zeptat. Řekla mi, že mi do toho nic není a ať se neptám. Pak jí bylo čím dál hůř a nakonec umřela.

Myslím, že to pro ni nebylo jednoduché. Táta měl a pořád má obrovské charisma. Mně imponují muži, kteří něco umějí. A vedle sebe měla muzikanta, který skvěle hrál na kytaru, nádherně zpíval a ženské ho zbožňovaly. Muselo to být těžké. A já jsem vlastně ráda, že po několika vztazích s muzikanty mám dnes partnera, který muzikant není, protože bych se asi užárlila k smrti. 

Proč jsi odešla do Německa?

Jsem střelec, miluju nové začátky. Byla jsem zamilovaná, maturovala jsem a dělala přijímačky na vysokou. Jenže mě tam strašně „grilovali“, bylo mi to nepříjemné a nakonec mě nevzali.

Bylo mi osmnáct a nevěděla jsem, co budu dělat. A tehdejší přítel, Němec, kterého jsem potkala v Praze, mi nabídl, ať se na rok přestěhuju za ním do Německa. Neměla jsem peníze a tátu jsem o pomoc žádat nechtěla. Jeho rodiče řekli, že můžu bydlet u nich.

Táta z toho nadšený nebyl a řekl, že mi nedá ani korunu. Jenže můj děda mi od dětství spořil peníze na vkladní knížku, tak jsem je vybrala a odjela. V Německu jsem si hledala práci, ale bez povolení na mě zbylo uklízení. A bylo to super. Uklízela jsem obrovský dům, myla koupelny, chodila se psem — a hlavně jsem se perfektně naučila německy.

A jak ses dostala k muzice?

Hned po přestěhování. Můj tehdejší přítel věděl, že umím zpívat, měl kapelu a nemohli najít zpěvačku. Jenže já se strašně styděla. Ve zkušebně visely snowboardové plakáty a já začala zpívat texty ze snowboardových časopisů. Tak jsem se do toho pomalu dostala. Oni na začátku vlastně ani nevěděli, jestli opravdu umím zpívat.

To už byl základ Die Happy?

Ještě jsme ani neměli jméno. Moje americká kamarádka tehdy pracovala pro Pragokoncert a jednou přišla s názvem Die Happy. Prý to používají surfaři jako něco ve stylu „zlom vaz“.

V Německu jste ale udělali velkou kariéru.

Trvalo šest let, než jsme podepsali smlouvu s BMG. Těch šest let bylo strašně tvrdých. Každý den jsme zkoušeli, neměli pořádná zaměstnání a řekli jsme si, že budeme makat tak dlouho, dokud na nás všichni nenarazí.

A ono to vyšlo. Dotáhli jsme to od malých koncertů a předskakování až k velkým pódiím. Naučilo mě to bojovat o fanoušky. Když jsme vydali první úspěšnou desku a klipy běžely na MTV, bylo to úžasné. Tehdy ještě nebyly e-maily, takže jsme fanouškům normálně posílali dopisy, trička i desky poštou.

Co na to říkal táta?

Asi po třičtvrtě roce jsem mu zavolala a ptala se, jestli nemá volné studio. Nechápal proč —
a já mu řekla, že pro kapelu, ve které zpívám. 

Nabízel mi, že mi napíše písničky, ale to jsem vždycky odmítla. Divil se, že zpívám, ale byl šťastný a nakonec nám zařídil svého zvukaře jako dárek. Natočili jsme první čtyři písničky a táta byl strašně pyšný. A ještě víc, když jsme pak v Německu vydali album a vyprodali koncert pro 1200 lidí.

Jakým způsobem ses dostala do porot různých talentových soutěží v zahraničí?
V Německu se tenkrát zakládala nová televize ZDFneo a hledali nové lidi i nové pořady. Najednou mi zavolali, jestli bych nechtěla zkusit moderování. Bylo to zrovna v době, kdy jsem se stěhovala do Prahy, takže jsem jela na pohovor do Berlína a oni řekli, že by o mě měli zájem. Byla jsem nadšená, že budu mít vlastní pořad na německé veřejnoprávní televizi.

Dělali jsme ho asi rok a půl, pak se bohužel kompletně změnil program a začaly tam běžet úplně jiné věci. Ale bylo to skvělé. Měla jsem tam hosty jako třeba OneRepublic, všechny možné německé hvězdy a hrála tam i moje kapela. Natáčelo se v baru, který se vždycky na tři dny v měsíci kompletně přestavěl na televizní studio, a bylo tam živé publikum.

A právě díky tomu, že pořad běžel na ZDFneo, si mě všimli v Pro7, kde hledali novou porotu do pořadu Popstars. Takže jsem najednou byla v Německu na dvou televizích zároveň — na veřejnoprávní i komerční. A bylo to super i tím, že jsme část natáčení měli v Německu a část v Americe, takže jsme potkali spoustu zajímavých muzikantů.

Takže už jsi v Německu byla slavná?

Lidi mě začali poznávat úplně všude. Zvali mě do show, rozhovorů, podcastů. Jenže právě v té době jsem se zamilovala a pak se se zlomeným srdcem vrátila do Prahy. A tady jsem se zamilovala znovu — a už se mi nechtělo zpátky.

Měla jsi vztah se Sashou.

To bylo vtipné. Jeho fanoušci tvrdili, že s ním chodím kvůli slávě, moji fanoušci zase, že on chodí se mnou, aby měl větší rockový kredit. 

Ten vztah byl nádherný, aspoň ze začátku. První půlrok jsem byla jak na obláčku. Pak se to pokazilo a nesla jsem to hodně těžce, protože už jsem byla ve věku, kdy člověk myslí na rodinu a budoucnost. Pět let po našem rozchodu si našel holku, se kterou je teď a se kterou má i dítě.

Když ses vrátila do Česka, začínala jsi vlastně znovu.

Do Česka jsem utekla hlavně léčit zlomené srdce. Najednou jsem měla blízko tátu, kamarádky a nechtělo se mi zpátky do Hamburku, protože jsem měla pocit, že mě to město zradilo.

Vůbec jsem neplánovala kariéru v Česku. Jenže po pár měsících mi zavolali z Novy kvůli SuperStar. Seděla jsem tam s Darinkou, Paľem HaberouaOndřejem Hejmou a vtipné bylo, že jsem neznala spoustu českých hitů. Chybělo mi šestnáct let českého popu — a to je dost.

Litovala jsi někdy, že jsi opustila Německo?

Nikdy. Dokud jsem tam měla Sashu, byl to můj domov. Když ten vztah skončil, nic mě tam najednou nedrželo.

A pak jsem potkala svého muže, bylo mi sedmatřicet a narodila se nám dcera. Můj gynekolog Míra viděl, že potřebuju pomoct, a vlastně mi dal všechno, co jsem v životě potřebovala. Nelituju ničeho. Možná bych v Německu nikdy nepotkala člověka, který mi „vykope díru pro kořeny“. Prostě všechno dopadlo tak, jak mělo.

Marta Jandová je česká zpěvačka a skladatelka, která se prosadila nejen doma, ale i na evropské hudební scéně. V roce 1993 odešla do Německa, kde se stala frontmankou rockové kapely Die Happy, se kterou vydala řadu úspěšných alb a odehrála stovky koncertů po celé Evropě. Po návratu do Česka se věnuje hudbě, televizním projektům i moderování a díky své energii, autenticitě a humoru patří mezi nejvýraznější osobnosti české hudební scény.